Listopad 2015

Jako za starých časů...

16. listopadu 2015 v 16:10 | PJ sokol |  Dobrodružství
Alwarin se opřel o kolena a zhluboka dýchal. Do temene jej za chvíli začalo pálit slunce. Podíval se na něj a musel se smát. Radost ho tak ovládla, že byl donucen si sednout na zaprášenou zem, čemuž se původně chtěl vyhnout. Špinavým rukávem si otřel pot z čela. Byli hotovi. Dovolil si i zavýsknutí.
"Jsem rád, že máš dobrou náladu, bratře. Už mne nebavilo se poslední aldeny dívat na bouřkový mrak." Eldros zrovna vycházel ze sklepení na nádvoří bývalého hradu.
"Bylo zkouškové, Eldrosi. Nemůžeš se divit," odpověděl stále se smějící se Bílý čaroděj.
"Dobré vědět pro příště, že ke smíchu ti pomůže porážka temných sil."
Alwarin zvážněl. "Byla to naše chyba, Eldrosi. Můžeme na Orazia a ostatní nadávat, jak chceme, ale oni by si s tím nikdy neporadili. Vše padá na nás. To zlo, ať už bylo odkudkoliv, se usídlilo hned vedle nás. A my si toho ani nevšimli."
Eldrose něco napadlo a pobaveně řekl: "To ale neznamená, že bys svému chráněnci odpustil všechny ty zkoušky. Víš, vypadals opravdu rozzlobeně cestou sem."
"Samozřejmě že ne. Teda neodpustím všechny. Náš milý Orazio evidentně potřebuje přezkoušet z percepce magie. To, že si s tím neuměl poradit je jedna věc, ale měl poznat, že je to něco zlého a nad jeho síly. Eldrosi, však víš sám, že toto se učí v druhém semestru. Takhle bude chodící bomba na problémy."
"Třeba to neudělal on osobně. Jen si vzpomeň s kým chodí. Ten barbar, nanicovatá slečinka, prapodivný mág-or v kimonu...o, bohové...a pak ten skřítek! Můžeš si jen tipnout, která časovaná bomba exploduje dřív. Já vsázím na toho bláznivýho rádoby zabijáka nekromantů. Slyšels ten vtip, co se o něm už v Albireu šíří?"
"Neslyšel a je mi to jedno. Orazio si je má držet pod pokličkou a nevypouštět při každém drobném problému."
Eldros se posadil vedle Alwarina a odněkud vytáhl láhev červeného vína. "Dobře, brachu, je to tvůj chráněnec, tvoje zodpovědnost. Však víš, kolikrát jsem ti říkal, že to je jak hlídat děti ve školce."
"Vím, Eldrosi. Jenže já v něm vidím sebe, když jsem byl mladý."
"Jo, ale tys to narozdíl od něj ve finále přežil."
"Však on je taky mezi námi, tak nedělej zbytečně brzy závěry."

Tím diskuze ustala a dvojice starců seděla potichu na nádvoří zničeného hradu uprostřed Tabitských vrchů. Démon, který oblast nedávno posedl, byl poražen a život se do lesů vracel. Začali zpívat ptáci, slunce hřálo, listy na stromech díky užité magii urychleně rostly. Jen pevnost byla jednou velkou ruinou. Ne, že by to někoho trápilo. Alwarin použil skoro nejsilnější magii, co znal, a Eldros po boji prozkoumal podstatu temného stínu. Neobjevil o jeho původu mnoho, ovšem alespoň dokázal zamezit návratu. Místo se ze staletého prokletí nejspíš nikdy nezregeneruje, ale každého návštěvníka tu nejspíš chytne maximálně deprese. A koncentrace emocí na takovém opuštěném místě bude mizivá. Teď, po hodinách soustředění a boje, byl čas na zasloužené víno. A chutnalo nejlépe za poslední roky.

"Řekni mi, Eldrosi, proč toho Orazia nemáš rád." Alwarin začínal pociťovat dobrou náladu.
Nejvýznamější teoretik magie Čtyř království se zachmuřil přemýšlením. "Víš, že to je spíš iracionální? Taková prevence proti možnému zklamání," odpověděl po chvíli.
Alwarin pokýval hlavou: "Máš pravdu. Jsem rád, že jsi má pojistka."
"Věřím, že si jej vychováš dobře, ale soustřeď se také na jeho druhy. Toho Takedu bys měl vzít do učení též. Má potenciál, ale také vysoké ego, nutkání ovládat a nebýt ovládán. Musí se proto paradoxně hlídat. Mentální mágové jsou skoro všichni stejní, už je poznávám od pohledu. Nejpozději po prvních pár větách rozhovoru. Pro tu blondýnu..."
"Viconia, jmenuje se Viconia," skočil mu do řeč Alwarin.
"Pro tu blondýnu," zvýšil hlas znechucený Eldros, "mám obavy je Orazio ztracen. Viděls jak se k ní má? A ona?"
"Odkdy seš krom teoretika magie ještě psycholog?" Alwarin se usmál a dal si další dva doušky vína.
"A kdo má být jiný? Časoprosoráci? Nedej bohové materialisti?"
"No přece mentální."
"Na mentály zapomeň. Jak jsem řekl, pro ně existují nejdříve oni samí a pak až zbytek."
"Eldrosi, až budu chtít na stará kolena svůj psychologický profil, přijdu za tebou."
Teoretik magie se ušklíbl: "A ten den vejde do dějin univerzity jako konec přátelství Eldrose a Alwarina."
"Dobře a co zbytek? Takashi? A ten barbar...eee...Wulf?"
"Četls staré mýty arvedanského světa? Mluví se tam o ragnaroku, potopě světa, sedmi ranách, Bílé zimě, rybím muži a jezdcích apokalypsy. Přemýšlím, co z toho od nich přijde jako první. Celkově řečeno, ten Orazio přitahuje samé exoty."
Alwarin se zahleděl na pestrobarevného motýla, který mu proletěl kolem hlavy. "Vidíš to moc černě, víš to?"
"Ne, ti dva zahubí nejdřív tvého miláčka a pak zbytek světa. Na, napij se."
Z lahve zbývala zhruba čtvrtina. Alwarin měl pocit, že tak tomu bylo od samého začátku. Pokrčil rameny a přiložil hrdlo ke rtům.

Největšímu žijícímu mágovi, rektorovi univerzity a expertu na arvedanské artefakty začala být zima. Otevřel oči a viděl, že slunce zapadá. Ležel na zemi a nejspíš usnul. Eldros nikde nebyl. Nahmatal hůl a pomalu se zvedl. Náhle uslyšel od západu kroky. Snažil se rukou zastínit oči, aby viděl. "Eldrosi? Jsi to ty?"
Nikdo neodpovídal. Alwarinovy oči si zvykly na světlo a spatřily obrysy ženské postavy. Přicházela od brány do nádvoří, v ruce měla meč a kulhala. Po pár krocích upadla, ale zvedla se a pokračovala v klátivé chůzi dál směrem ke starci. Nakonec nevydržela a zase spadla. Tentokrát již nevstala.
Alwarin se rozeběhl k ní. Pár metrů od ženy dostal tušení, že ji zná.
"Eldrosi!" Alwarin věděl, že potřebuje přítelovu pomoc. Byl v léčení zběhlejší jak on.
Poklekl a otočil nově příchozí na záda. Zadýchaně na ní hleděl a hledal známky života. Dýchala, málo, ale dýchala. Eldros se najednou objevil vedle něj.
"Byl jsem v kuchyni. Všiml jsem si, že tam zbylo jídlo a tak jsem chystal večeři. Je to..."
"Ano, to je Viconie. Něco se stalo."
"Ukaž mi ji, Alwarine." Eldros si mladou šermířku zběžně prohlídl. "Nemá žádné viditelné zranění. Krvácí z nosu a úst, oči má podlité a doslova se peče zaživa. Muselo jít o mentální útok." Zvedl se a chytil ji pod rameny: "Pojď, odneseme ji do jedné z místností v hradě."

Viconia pomalu otevřela oči a vyděsila se. Nečekala, že první, co spatří, budou obličeje dvou starců.
"Odpočívej dítě, jsi v bezpečí," řekl klidným hlasem jeden z nich.
Viconia poznala druhého. Musel to být Alwarin. S úlevou vydechla, co jí bolavé tělo dovolilo.
"Ne...nemohu odpo... Orazio a ostatní... Musíte..." S námahou sáhla do záňadří a vytáhla drobný předmět. Podala jej mágům.
Eldros věc převzal a všiml si, že blondýna opět omdlela. Otevřel pěst a zasyčel.
"Alwarine? Chvátáš zpět do školy?"
Alwarin se do Eldrosovi dlaně podíval. Pak zavřel oči a dlouze vydechl.
"Ne, ale na toto budeme potřebovat pomoc. A vím jen o jediném člověku, který jí je za daných okolností schopen."