Září 2014

Poklady džungle

22. září 2014 v 21:38 | sokol |  Příběhy postav - Viconia
"Bohové....kde to jsem?!"
"Klid, dítě, jsi v bezpečí. Nyní konečně jsi."
"Kde to jsem?! Mluv!!"
"Řekl jsem, aby jsi se uklidnila, bojovnice!"
"Dobrá," Viconia se zhluboka nadýchla, "jen mi řekni, kdo jsi a co tu dělám."
"Čekali jsme na karavanu. Opozdila se. Tušili jsme její osud. Tak jsme vyrazili jí naproti. Hořela. Nalezli jsme tě. Byla jsi téměř na druhé straně. Nyní jsi tu, v bezpečí."
"Já...netuším...děkuji."
"Jsi v bezpečí," opakoval stařec stále dokola.
Blonďatá šermířka pod vahou jeho zpěvného hlasu zase usnula. V posledním okamžiku, než zavřela víčka měla pocit, že šaman přestal být člověkem.

Zalapala po dechu a rychle se posadila. Nevykřikla, i když k tomu neměla daleko. Vzpomněla si, že leží u ohně s ostatními a nechtěla je zbytečně budit. Pouze Takashi na hlídce, dloubaje v ohni dlouhým klacíkem, zvedl hlavu. "Vše v pořádku, Viconie?" zeptal se medovým, téměř neslyšným hlasem. Moc dobře věděl, jak hlasitě má v této situaci mluvit, aby slova slyšel jen on a cíl. Viconia cítila studený pot po celém těle a nesmírnou únavu. Přesto se zmohla na krátké pokývání hlavou a dokonce zvedla ruku na pozdrav. Takashi se dále neptal, vrátil se očima ke konci klacku a pokračoval v zabíjení času. Mladá šermířka byla za jeho taktnost ráda. Oba věděli, že NENÍ v pořádku.

Ten sen se jí opakoval skoro pravidelně. Minimálně jednou za měsíc od doby, kdy ji nalezli domorodci jižně od Minkoru. Bohové, jak je to už dlouho. Cestovala tam s Efendim a dalšími, jenže ve zlém se rozešli. Co si pamatuje, tak ostatní tam někde zahynuli. Ona je opustila těsně předtím a sama málem chcípla v tom zpropadeném a prokletém lese. Jenže zemřít nedokázala. A sen o její záchraně se stále vracel. Brala to jako trest bohů, provinění proti Řádu, že nechtěla být na tomto světě. A jak o tom stále více přemýšlela, unikal jí stále častěji smysl toho všeho. Proč ji trestají i po letech, kdy našla svůj nový cíl? Proč stále tento sen, když v životě předtím udělala tolik chyb, které stojí za to víc připomínat? A hlavně - proč se vše opakuje intenzivněji poslední měsíce? Nesnášela to, bolela jí hlava z takového přemýšlení a zbytečně se rozptylovala. Jenže v řešení chápala jakýsi klíč, něco důležitého.

Trhla sebou. Otočila se a zjistila, že nevidí oheň. Sakra, zaklela v duchu, zamyslela jsem se příliš a zašla daleko do divočiny. Neměla o sebe příliš strach, ale spíš jí vadila vlastní nezodpovědnost. Takashi ji bude hledat, možná vzbudí ostatní a nikdo se nevyspí na další náročný den. Úplně slyší Wulfa...a co teprve Orazia. Ten si nenechá ujít jedinou příležitost ke kritice. Viconia se pousmála. To vlastně ani tak nevadilo. Co teď? Má čekat? Ne, zkusí jít zpět.

"Viconie?! Viconie!!"
Blonďatá šermířka otevřela oči a s velkými obtížemi zaostřila. To, co původně vypadalo jako ošklivý meloun, byla Takedova hlava. Zjistila, že nad ní je světlo. Denní světlo.
"Ach, jak dlouho..."
"Je k poledni," Oraziův hlas zněl jako břitva. Viconia se připravovala na nejhorší, ale mladý mág nepokračoval. Seděl na kameni a vůbec se na ni nepodíval. To mu nedaruje.
"Jste celá potlučená, krásná dámo. Můžete vstát?" Takeda se trochu neohrabaně snažil nabídnout ruku. Viconia byla ráda za aspoň nějakou známku přátelství a pomoci. Cítila se bídně.
"Cos vyváděla? Nebýt Takashiho, nenašli jsme tě. A nebýt Takashiho, nenajdeme tě až v poledne," zubil se Wulf na malého ninju. Ten si uraženě odfrkl.
Orazio mezitím sesedl z kamene a přišel k Viconii a pozorně se jí podíval z pár centimetrů do očí. Chvíli takto hleděl a Viconia doufala, že bude následovat polibek na usmířenou.
"Kdes byla?" zněla po pár vteřinách Oraziova otázka.
Šermířka skoro nepotlačila zklamání, ale pak se zarazila.
"Já...já," najednou jí vše docházelo, "já byla v ohromném sále plném pokladů."