Květen 2013

Po bitvě

27. května 2013 v 14:27 Příběhy postav - Orazio

Ani hlasitá rána padajícího Wulfova těla nenarušila přesný rytmus tiché balady, kterou Ašena vybrnkávala na svou loutnu. Wulfa jeho nedobrovolný přesun pod stůl nedokázal probudit, přitáhl si pouze kolena k bradě a vypadalo to, že takhle vydrží až do rána. Takaši viděl, že Wulf zřejmě posledních několik minut ne zcela vnímal jeho vyprávění a zmlknul. Rozhlédl se a s povzdechem zmizel za dveřmi na dvorek.
Orazio seděl nad zpola vypitým dřevěným pohárem vína a zamyšleně se díval do ohně v krbu. Kromě něj, Ašeny a Wulfa byl už hostinec v tuto pozdní dobu prázdný.
Ašena dokončila sloku v pomalém decrescendu a zvdla hlavu od strun:"Copak se ti honí hlavou, mistře čaroději?"
Orazio se už naučil trpělivě neodrážet podobné popichování. A na obyčejné škádlení teď stejně neměl náladu. Vzal pohár a napil se vína.
"Oslavuju vítězství, zničili jsme upíra, jsme hrdinové, takže oslavuju, hou hou", odpověděl dutě, pozvedajíc pohár ke stropu v pitvořivém pokusu o přípitek. Potom položil pohár zpět na stůl a pokračoval ve sledování plamenů.
Ašena se ušklíbla a rozhlédla kolem:"Noo, i na mejdanech v Umrlčím království je víc života než tady".
Orazio jen pokrčil rameny.
Ašena začala s notoricky známou melodií Holky a vdolky, asi nejznámější odrhovačkou rilondských hospod, ale když viděla, že se Orazio ani nepohnul, nechala toho. Opřela loutnu o stěnu a sedla si naproti kouzelníkovi.
"O co jde Orazio?", zeptala se už vážným hlasem.
Mladý čaroděj se nepřestal dívat do ohně.
"Přemýšlím, jakou tohle má vlastně cenu…"
Ašena se pokrčila obočí:"Co tím myslíš? Zničili jsme upíra, zasadili nekromantům velkou ránu a pomohli lidem."
Orazio opět pokrčil rameny:"Pošlou dalšího, nebo dva, celou armádu. Budou se plížit kolem a spřádat svoje sítě. Nemůžeme být všude. Nejsme hrdinové z pohádek pro děti, nedokážeme je mocným kouzlem a ostrou zbraní včas zastavit. Nedokázal jsem zabránit ani tomu, aby mi zabili bratra…" Orazio se odmlčel.
"Kdo to bude příště - můj otec? Celá moje rodina…? A lidi? Lidem je to jedno…"
Oraziův unavený hlas slábl až do tichého šepotu, v němž bylo slyšet stopy vzteku.
Ašena se natáhla přes stůl a položila svou ruku na Oraziovo předloktí.
"To co děláme je důležité! Je málo těch, kteří se zlu postaví a ještě méně těch, kteří se mu postaví úspěšně. My máme při všech bozích to štěstí, že jsme jedni z nich! Zlo je jako nemoc - může v tobě růst roky aniž by sis něčeho všiml. Obzvlášť když ignoruješ příznaky nemoci. Ale pokud včas nic nepodnikneš aby ses vyléčil jednoho dne udeří a zabije tě. Musíme bojovat...nebo zanikneme!"
Orazio svěsil hlavu mezi ramena a pohlédl na Ašenu:"A není to tak, že už křísíme mrtvolu? Podívej se na jih, podívej se na války a genocidy na Taře. To vše ve jménu dobra a civilizace. Co zmůžeme proti rozkladu takových rozměrů? Jakou to má cenu?!"
Ašena se stáhla zpět na židli, položila si bradu do dlaní, oči upřené na poškrábanou dřevěnou desku stolu.
Její hlas zněl tiše:
"Když jsem studovala ty víš co, účastnila jsem se i výběru studijního materiálu. Vyráželi jsme do věznic a trestaneckých táborů a vybírali jsme vhodné objekty k výzkumu nebo praxi. Toho dne jsme potřebovali mladou ženu, ne pannu. Procházela jsem táborem, kde se tísnilo stovky vězňů. Všichni se snažili dostat od naší skupinky ozbrojenců co nejdál. Kdo to nestihl, toho knechti přetáhli krátkým bičem.
Vedl nás mistr Arxes, starý šlachovitý dědek, co nás učil jedy. Jako vypelichaná vrána otáčel hlavou sem a tam a hledal v davu vhodnou ženu. Když jsme přešli skoro celý tábor a zdálo se, že si nevybere, zastavil se. Vypadalo to, že naslouchá, i když jsem nechápala, jak v tom řevu kolem může něco slyšet. Arxes se vydal k jednomu z dřevěných baráků. Teď jsem to slyšela i já - pláč dítěte. Na Arxesův příkaz vyvlekli ozbrojenci z baráku ženu, seveřanku. V náručí měla do hadrů zabalené dítě, ne starší než několik týdnů. Musela ho porodit tady. Stála jsem a dívala se, jak Arxes přikázal aby ženě dítě vzali a spoutali jí. Žena křičela, prosila, proklínala...pokusila se s nimi bojovat. Neměla šanci. Dítě křičelo ze všech svých sil. Arxes ho vzal za nohu a podržel si ho před tím svým hnusným krkavčím ksichtem a pak ho prstě zahodil. Jako zahazuješ shnilé jablko. Dítě dopadlo do bahna. Už neplakalo… Žena zemřela o týden později, ale bylo to pro ni spíš vysvobození…"
Orazio se během vyprávění otočil od ohně a díval se upřeně na Ašenu, která pokračovala tichým naléhavým hlasem:
"Tváří v tvář něčemu takovému nemůže svobodný člověk dělat nic jiného, než bojovat do poslední kapky krve! Zlo vyhraje jen tehdy, když poslední spravedlivý složí zbraně! A oni jsou čisté zlo - není v nich už nic lidského, nezastaví se před ničím! Je milion důvodů proč bojovat dál, i když je třeba teď tady v hospodě nevidíš. Já mám svoje důvody - ta žena a dítě jsou jedním z nich. Tady Wulf má svoje důvody. A ty, ty máš zase svoje. Tvá rodina, Alwarin, tvoje svědomí...vyber si sám."
V Ašeniných očích se odrážel oheň v krbu a v jejím hlase byla slyšet síla rozhodnutí, které udělala už dávno. Orazio stáhl ústa do tenké linky, zamračil se a podíval se na Ašenu. V tu chvíli vrzly dveře na dvorek a Takaši, dopínajíce si poklopec, vešel do lokálu. Letmo zkontroloval svůj vzhled v zašedlém zrcadle nad výčepem a posadil se vedle Orazia:"Hele, už jsem vám vyprávěl, jak jsem zabil čtyři nekromanty jedinou vrhací dýkou? Ne? Tak to budete koukat! To mě zase jednou zavolali ke králi…"

Rozhovor

17. května 2013 v 13:30 | PJ sokol |  Deník

Ruka, která právě zabořila své nehty do dřevěného opěradla křesla, byla nesmírně stará. Kdyby se nehýbala, kde kdo by ji považoval za mrtvou. Ruka měla samozřejmě i tělo, ale to její stav spíše doplňovalo než zlepšovalo. Byl to muž, starý, samá kost a šlacha. Jeho černý oblek byl skromný: obyčejný hábit s kapucí přepásaný kusem látky a na nohou sandále.
Tělo se nehýbalo. Ne příliš. Vlastník totiž nebyl zcela v tomto světě. Promlouval. S někým. Někde. V jiném světě.

"Selhala jsi, Lucío. Dostala jsi šanci a zcela jsi selhala. Jak mám být spokojen s tvým počínáním, když jsi nezvládla jednoduchý úkol?"
"Můj pane," hlas byl neurčitý, vzdálený, ale plný bolesti a téměř křičel, "ano, podcenila jsem je. Je to má chyba, ale chci ji napravit. Dovol mi se navrátit. Nenávidím toto místo! Prosííím!"
"Selhala jsi, Lucío. Pokora nikdy nebyla tvou silnou stránkou a právě tento nedostatek vedl k tvé povýšenosti a neschopnosti. Nemám důvod tě chtít zpět. Najdu si jiné, lepší a učenlivější."
Duch zasténal a už sotva se zmohl na další slova: "A-ale můj pane, nikdo nemá takové schopnosti jako já. Vybral sis kdysi mne právě pro ně a nyní, po to-tolika letech, mne chceš opustit? To ne-nesmíš!"
"Tento rozhovor skončil," hlas starce byl náhle tvrdý jako ocel, "stejně cítím, že Pátrači si pro tebe přišli. Pykej za svou neschopnost."
Pronikavý výkřik opuštěné Lucíi brzy zakryl bzukot velmi podobný třepotu hmyzích křídel. Ale ani jeden ze zvuků nemohl nikdo slyšet, ne v Přírodním světě.

Stařec se pohnul. Už opět byl pánem svého těla, které tolik nenáviděl, velmi pomalu se postavil a učinil první krok ke dveřím.

4. 5. 2013 - Červená a černá

5. května 2013 v 10:16 | PJ sokol |  Deník
Rilond a osada u Dvou Bratří 1.-3. 7. 852
Před odjezdem za dámou v červeném se družina na jednu dobrou radu rozhodla navštívit místního mistra magie Teluriana. Ten Orazia posadil k pověstné Kouli vědění, kde náš mladý mág spatřil dámu ve sklepení jak mluví s mladým zrzatým klukem.
Začala velká příprava, z Rilondu s nadsázkou zmizelo vše stříbrné a místní univerzitní kiosek téměř nevydržel nájezd hladových nakupujících toužících po svitcích a svěcené vodě s příchutí eukalyptu. Finální tečkou byla návštěva chrámu božího, kde naši hrdinové doufali v pomoc. Ta se jim naskytla ve více než hmotné podobě tajuplného bojovníka Teluna vyšetřujícího zde otevření cesty do Stínového světa před několika aldeny.
Osada, kde dáma v červeném vyčkávala, se nacházela v podhradí pevnosti Dva Bratři. Družina se ubytovala v hostinci U Modré labutě a přemýšlela co dál. Hned ráno, při snídani, si všimla, že je sleduje od vedlejšího stolu mladý zrzavý kluk. Orazio jej přizval ke stolu a začal se vyptávat. Mladík se představil jako místní cvok a jeho tupý pohled skutečnost doplňoval. Přesto Orazio věděl své a navíc vycítil z jeho batohu magický zdroj. Když ruksak v nestřeženém okamžiku ukradl, zjistil, že obsahuje v kůži zabalenou kouli. Preventivně ji hodil do studny na dvoře hostince.
Odpoledne si sova, stále hlídkující z oblak, všimla, že mladík se ponořil do studny a zvláštní kouli vytáhl. Družina jej samozřejmě zastavila, řádně začala vyslýchat do chvíle, kdy ústy mladíka promluvila dáma v červeném. Oznámila jim, že v momentě jejich smrti chce, aby znali její jméno: Lucía. Následná exploze ovšem nebyla zcela dle Lucíiných představ. Orazio totiž stačil mladíka udeřit a ten v momentě klíčovém byl v ústí studně. Její úzký průměr pak zadržel velkou část tlakové vlny. Ašena sledujíc vše z okna dopadla nejlépe, Wulf a Takashi zase seděli na dvoře a výbuch je odhodil ze židlí. Nejhůře dopadl Orazio. Byl metr od epicentra, ztratil vědomí, byl potlučen kameny ze studny a ohluchl. Pohotový Wulf všechny ze dvora odnesl do stájí, protože následný zájem všech kolem by je mohl postavit do nepříjemného světla při vyšetřování. Navíc oblast spadala do přímé správy Eldebranských rytířů, kteří neměli poslední měsíce dobrou pověst.
V mnohahlavém davu za přítomnosti eldebranského soudce započal rychlý výslech, kde se díky Ašeně podařilo zcela družinu vyloučit z podezření, ale místo činu bylo do rána hlídáno rytíři, kteří čekali na vyšetření mágem. Timun ale upozornil, že hmotný pozůstatek po zrzkovi či bombě by mohl pomoci v hledání magického kanálu k místu, kde se ukrývá Lucía. To byla chvíle pro Takashiho za pomoci Ašeny. Na dně studně se malý ninja nemohl rozhodnout, zda vzít zrzkovu ruku či popruh od batohu, ale dilema musel urychlit pro nedostatek času. Ašena totiž, snažící se mezitím zaměstnat eldebranské stráže, musela hrát ten večer v krčmě. Takashi tak raděj vzal oba důkazy a vrátil se oknem do pokoje. Bohuže tu noc nebyl jediný, kdo pokoj netradiční cestou navštívil. Lucía, která již věděla, že útok nevyšel, poslala své lidi dokončit práci. Čtveřice zabijáků také neuspěla a navíc při výslechu jeden z nich odhalil Lucíinu lokalitu. Družina neváhala, vzala s sebou eldebranské strážné, kteří tak nějak pořád netušili jakou válku poslední dny v osadě kdo vede, aby případně měla oporu při finálním střetnutí.
Lucía, v domě již zcela sama, se ovšem chovala jako překvapená oběť. Upozornila, že tvrzení družiny nemá hmotný základ a v nastálé obtížné chvíli, kdy byli všichni obklopeni osmi Eldebrany, se ozval Wulf. Kdo by čekal frontální útok na upírku s pokusem se poté vypořádat i s rytíři, by byl zklamán. Wulf prostě vzal svěcenou vodu a před zraky všech Lucíu polil. Efekt byl okamžitý a následný boj ve skutečnosti krátký. Epické finále se nekonalo. Družina jako jeden muž společně s Telunem dokonala, co bylo potřeba, a dějiny už Takashimu prominou, že jeho jediný hod hvězdicí, který za souboj stihl, byl vedle.
Družina byla odměněna a s pocitem zadostiučinění se vydala zpět do Rilondu, kde ji, aniž by to nyní tušila, čekalo velké překvapení.