Duben 2013

Červená a černá - úvod

26. dubna 2013 v 13:42 | PJ sokol |  Dobrodružství
Vrásčitá ruka mistra Alwarina, nejznámějšího mága Tary a rektora albirejské univerzity, nervózně přejížděla po hraně sklenice s bílým vínem. Poslední týdny řešil starosti s odvážnými zvědy temného boha Šina, co se snažili usadit v Koru, poté jej navštívil sám Mortus s informací o řádění temného rytíře nebezpečně blízko Skaliska, dostal zajímavé zprávy o Kirbegovi skrze jednu krásnou dívčinu a nakonec mu propadalo v prvním ročníku materiální magie sedm studentů. To vše ale dnes večer šlo stranou. Jeho mysl se obracela do Rilondu.
"Alwarine, udělal jsi chybu. Ten kluk na to nemá," prohlásil do chvíle ticha mágův letitý přítel a kolega.
Alwarin ale věděl svoje. Tentokráte dal na své pocity, ač nerad, ale dal. "Orazio to zvládne. Je dobrý, Eldrosi. Přesto mi hlavou vrtá něco jiného. Jako bych na něco zapomněl...jako by mi něco nedocházelo."
"Stárneš," utrousil mistr teoretické magie Eldros a sehnul se pro láhev s vínem, kterou si doplnil sklenici.
"Díky," odpověděl suše Alwarin, ale z přemýšlení jej poznámka nevytrhla.
O dvě hodiny později, když láhev byla vypita, se Eldros zvedl a šel ke dvěřím ze studovny. "Dnes s tebou byla opravdu zábava, Alwarine, něco s tím udělej. Dobrou noc."
Bílý čaroděj se na přítele usmál: "Neboj, už jdu na to. A promiň, zítra tahám z archivu láhev já."

...

Mistr Telurian seděl u hladce vyleštěné koule a rukou si podpíral bradu. Spal. Sice nechrápal, ale kdyby náhodou změnil polohu v ležícího, jistě by začal. Měl za sebou náročný den, přesto jeho poslední myšlenky dne patřily předmětu na stole. Pověstný magický předmět z Derteonu, věčná tajuplnost i pro tohoto mistra arvedanských tajemství.
Náhle Teluriana probudilo chvění na hrudi. Lekl se tak, že se dlaní původně podpírající bradu praštil do oka. Zaklel a dotkl se medailonu.
"Snad tě nebudím, příteli?" ozval se pobavený hlas v Telurianově hlavě.
"Ty? Ty snad nikdy nespíš? Měl bys, víš? Je to zdravé. Co se děje?" odpověděl Telurian.
"No, krom toho, že rád slyším tvůj rozzlobený hlas, tak prosím přijmi dnes jednu návštěvu," hlas se na chvíli odmlčel, "a promiň, že jsem tě vzbudil."

...

Lucía byla překvapivě klidná a vyrovnaná. Cítila se dobře. Nebyla v Rilondu, to přístavní město vysloveně nenáviděla. Vždy měla pocit, že pach rybiny jí sedá na šaty i kůži. Navíc její nedávné plány sice zpočátku nevycházely, ale situace se pravděpodobně obracela v její prospěch. Ti hlupáci již brzy budou z cesty. Další hmyz, co je potřeba rozšlápnout. Je připravena.
Pohodlně se opřela do podušek v kočáře a dovolila si slabý úsměv.

...

"Má paní, jak jste dopadla?"
Blonďatá šermířka zvedl ruce a protáhla se. Sluhovi nad náhlým odhalením mnoha krásných křivek poskočilo srdce a raděj odvrátil zrak k zemi. "Vcelku dobře, můj červenající se průvodče. Chvíli mu to sice bude trvat. Chápu, že to jsou nepříjemné zprávy pro tak zásadového člověka, ale naštěstí jde o moudrého muže. Prý se vynasnaží, ale nepochybuji, že si nás nejdřív prověří."
"A co nyní, má paní?" otázal se opět skřítek.
"Rilond, Tajpeji, ten smradlavý Rilond."

Kapitola IV. - Na scéně je Vlado Dadan

15. dubna 2013 v 15:50 | dějepisec Jonas Marcuš |  Kniha "Po stopách hrdinů"
Jak už jsem milému čtenáři nastínil v minulé kapitole, dnešnímu světu tak známý Maxmilián Veno poslal družinu sličné Viconie do Albirea, města bílého mramoru. Zde mělo jejich pátrání po nekromantech, zhoubě tohoto světa, pokračovat. Ovšem mladá družina nacházejíc se poprvé v srdci Dálav byla ztracena a navíc neznámá. Mistru Oraziovi ještě nestála socha na univerzitní zahradě, Divoké divadlo dokonalé Ašeny neexistovalo ani v nejzazším koutku mysli architekta Josipa "tady to bude stát i přes mou mrtvolu" Gotzára, natož aby se tam hrála byť první repríza muzikálu Kdyby tisíc nekromantů z dosavadního počtu milionu. Ano, laskaví čtenáři, tehdejší Albireo teprve čekalo.
Družina proto sháněla zaměstnání kde se dalo. Drobka zde poprvé v Albireu přepadli nepřátelé jeho rodu, kwesarští trpaslíci z klanu Rudá šíje. Někteří se zúčastnili slavnostního plesu krále Waldena, kde velký dojem zanechala Viconia s Oraziem, a zde seznámili s prvními významnými osobnostmi Tary, budoucími kolegy, v podobě legendárního Mortuse, s lovci myšlenkových bytostí Aklym Modrovousem a Trigonobijcem. Mistr Orazio se také zúčastnil soutěže na albirejské univerzitě, kde jeho výsledek nebyl zdařilý, ale pro ohromný význam jeho jména v budoucnu jej současní historici omlouvají nevyzrálostí a nevinnou touhou po školáckém rivalství.
Pro nás důležitým byl Venův kontakt - šéf místního gangu Supů Vlado Dadan. Chtěl po družině do hradeb Albirea propašovat jistý arvedanský artefakt. Jistě chápeme, že finanční nouze a úroveň kontaktů Maxmiliána Vena sváděla naše hrdiny na scestí, každopádně svůj úkol splnili na výbornou. Jak se jim to povedlo? Z tohoto příběhu mám dodnes velkou radost a věřím, že i milý čtenář se i v dnešní době rád poučí.
Předně družina uznala za vhodné zjistiti podobu kanalizace pod městem a její vyústění mimo hradby. Reagovala proto na výzvu města, kde se nechali najmout k vyřešení problému ucpaných trubek v oblasti H-15. Z počátku jednoduchý úkol, pro který samozřejmě úřad vydal podrobné mapy dané oblasti, se změnil v horor. Na naše hrdiny čekal obří mlž, který svými vajíčky důležitý průchod blokoval. Po urputném boji a následném "odvaječnění" se vítězná družina mohla odebrat do Tabitu, kde na ně čekal Vladův kontakt s vázou. Bohužel ale ve vězení. Samozřejmě byl ochoten arvedanskou vázu vydat až poté, co bude osvobozen. Jenže jak k tomu došlo? Zde mi laskavý čtenář musí odpustit nedostatek pramenů. Dokážu pouze zmínit paměti starého muže, jehož praprapředek pracoval jako majordomus jistého kupce Šedomíra v Tabitu. V jejich rodu se traduje, jak tento majordomus sám a s těžkou kuší odrazil v domě svého pána lupiče odpovídající popisu osob v družině. Samozřejmě jde o pouhou pověst, dodnes bez jakékoliv opory v pramenech písemné povahy a pravděpodobně existující jen pro zviditelnění nebo pro dehonestaci našich hrdinů. Přesto se na Vukově univerzitě vedou stále plamenné spory, kde moji méně významní kolegové prosazují právě názor majordoma. Netvrdím, že Viconiini věrní byli čisté duše, ale je nutné jejich odkaz brát ze širšího, nejlépe celkového, pohledu. A o to se, milí čtenáři, snažím od počátku. Ale zpět k vyprávění. Nakonec však vše zdárně dopadlo a družina se s předmětem vrátila k Vladovi.
Potěšený Vlado zadal družině další úkol, který okořenil soutěží. Samozřejmě jen proto, aby se on sám pobavil. Družina měla soupeřit s jinou družinou pod vedením jisté hevrenky Havran o artefakty v čerstvě objevené arvedanské ruině uprostřed Divočiny. Už první setkání s Havran před Vladanem dalo družině jasně na vědomí, že tato žena nebude hrát čistou hru a Viconia se rozhodla udělat krok první. Hned tu noc po vyhlášení soutěže naši hrdinové vyprovokovali konflikt, který ocení každý milovník akčních scén. Zatímco se družina v ulicích chudinské části Albirea vypořádávala s věrnými Havran, tak obě velitelky se meč na meč utkaly ve skladišti. Pějme ódy, přátelé, protože Viconia, ta dokonalá šermířka, vyšla ze souboje vítězně a navěky zahanbila hevrenskou darebnici. Války žen jsou kruté a jak ještě uvidíme, Havran svou proradnost nakonec uplatnila později.
Přesto úspěchu bylo dosaženo a cesta do Divočiny nadále probíhala v klidu, pokud samozřejmě nepočítám setkání s veleznámým čarodějem Bernárem, kterému naši hrdinové pomohli od dotírající wyverny.
Samotná ruina ovšem tak klidná nebyla, jak už to samozřejmě u dobrých příběhů bývá. Místo bylo prokleto věčným bojem duchů-arvedanů s duchy-skřety, který se tu opakoval noc co noc. Pozorováním družina odhalila, že klíčem k prolomení je duch skřetího generála. Boj byl tvrdý, málem stál život několika členů, ale nakonec, jak jinak, vítězný. Když bylo dokonáno, byl objeven deník zmiňující toto místo jako centrum experimentů, kde jeden z exemplářů byl následně před skřety odvezen do Červeného lesa. Správně tuší milý čtenář, kam touto zprávou mířím, ale vyčkej, příběh jistě bude za pár kapitol pokračovat. Ovšem tehdy na místě zůstaly mnohé arvedanské předměty, které samozřejmě naši hrdinové ve své krátkozrakosti zabavili.
Zde poprvé je v jejich dějinách přemohla lačnost nad úsudkem a zde poprvé byli potrestáni. Bude ještě několik takových epizod, než se naši hrdinové naučí pokoře a zcela se propůjčí smyslu pro vyšší dobro. Cestou zpět, s vozem plným neproclených artefaktů, potkali Vlada severně od Albirea v obci Skalisko. Rozezlený vůdce gangu oznámil, že Havran se přidala k silám spravedlnosti, vše prozradila a nyní se on musí schovávat mimo město. Navíc vůz plný nenahlášených zbraní přilákal pozornost vojska. Zde, vážení čtenáři, nastala temná chvíle v historii naší družiny. Zaslepeni penězi zvolili naši hrdinové raděj útěk před proclením, což mělo za následek jednak zničení vozu a za druhé chycení Orazia. Zbytku se podařilo uniknout do Červeného lesa. Přesto to byl zlomový okamžik s pozitivním výsledkem pro dalekou budoucnost. Ale v té chvíli byla situace velmi nepříjemná.
Jak náš příběh pokračuje se samozřejmě dozvíte v další kapitole.