Únor 2013

Rodina - úvod

25. února 2013 v 11:52 | PJ sokol |  Dobrodružství

Milouš Radić seděl u stolu a jedl. Chuť k jídlu moc neměl, včera se do usedlosti dostavila nechtěná návštěva. To bylo pro ní typické, pomyslel si mladý adept, zjevit se neočekávaně a nejlépe i neobvykle. Milouš se otřásl. Nesnášel Stínový svět, nevlezl by tam ani za nic. Proto se raděj zdokonaluje v tom, co je mu milejší - z tepla a pohody svého světa manipulovat s jinými. Jenže Lucía se náhle objevila ve sklepě, navíc s tou prokletou truhlou, a hned se začala vyptávat na Meroneho. Ječela, nadávala a jako vždy byla arogantní až hanba. Ale co s tím mohl dělat? Navíc ji všechny podané odpovědi evidentně neuspokojily. Radić byl přesvědčen, že se spíš snažila vylít zlost na rilondské hanse za nějaký vlastní neúspěch. Slyšel přeci ty útržky slov dnes v noci přes dveře jejího pokoje. A nyní ji tu, naštvanou, musel trpět. Proto neměl chuť k jídlu.
Po pár minutách, když se společnost zvedala ze židlí, se rozrazily dveře a v nich stála Lucía. Opět celá v červeném a s planoucíma očima. Radić čekal další výlev, ale místo toho jej šokoval ten ledový klid hlasu: "Vy idioti! V noci viděli ve městě toho tupého barbara. Ostatní jistě budou nedaleko. Jak jste to mohli přehlédnout! Dělejte, máme práci."


Bruno běžel ulicí. Byl rozhodnutý dnes přejít do ofenzívy. Už žádné další pozorování, už žádné dohady. Byl si jistý. Ti chlapi nezemřeli, fingovali to a nyní chtějí jejich rodinu okrádat. Bylo to chytré, pomyslel jsi Bruno, velmi chytré, ale na Meroneho rodinu si nikdo nepřijde.
Už byl skoro u něj. Bude to o fous, ten dělník už skoro vcházel do toho domu. Bruno se přemýšlel, zda na něj má vykřiknout, ale přivolal by zbytečnou pozornost. Ne stihne to. Ještě pár kroků…a pak jej chytil za rameno přesně v moment, kdy dotyčný vstupoval do dveří.
"Je konec, zloději," promluvil zadýchaný správce rilondské enklávy Meroneho rejdařství, "je konec a ty nyní půjdeš se mnou." Osoba se na Bruna otočila a upřeně se zadívala. Brunovi náhle všechno došlo.
"To není…" zaznělo z jeho šokovaných úst, když jej dělník chytil za košili a vtáhl do domu.


Roberta bolela hlava. Vsadil by se Wulfem o káď rumu, že dokonce vidí hvězdičky i když bylo téměř poledne. Chvíli tak pozoroval koruny stromů a měl nutkání se smát. Pamatoval si, že jel na Šedákovi z Rilondu do Albirea a pak? Kouká na koruny stromů. Asi narazil do větve, což se mu, upřímně řečeno, nestalo od devíti let. Možná se zamyslel jak se daří jeho přátelům v kauze Merone a nevnímal cestu.
Jenže teď uslyšel hlasy, cizí hlasy a nebyly v jeho hlavě.
"Co s ním? Je to vrah!" řekl jeden z nich. Robert se snažil otočit, ale zkřivil obličej do bolestné grimasy. Děsně jej bolel krk.
"Co asi, půjde zase k soudu, ten předchozí byl označen za neplatný," zněla odpověď. Stanten cítil, že ten hlas je nějak povědomý.
Za pár chvil se mu domněnka potvrdila. Koruny stromů zastínil známý obličej s jizvou přes čelo a ošklivě se usmál: "Tak jak je, starý brachu? Nebolí tě hlava? Promiň, ale nemohl jem odolat. Chtěl jsi jen projet a přitom jsme se tak dlouho neviděli."