Březen 2012

Velká sintarská loupež - úvod

13. března 2012 v 7:33 | PJ sokol |  Dobrodružství
Soustředil se tolik, až mu kapka potu přepadla přes oční víčko. Vylekal se, chvilkové rozostření pohledu nečekal a hlavně si jej nepřál. Potřeboval na klíčovou dírku vidět a to neustále. Sikume byl profesionál a zámky byly jeho specializací. Nejenže by ho jakékoliv zaváhání mohlo stát život, ale také pověst. A té si Sikume cenil nadevše.
Jeho kolegové čekali v povzdálí a hlídali okolí. Ne proto, že by jim hrozilo nebezpečí, ale jednoduše se nudili. Věděli, že zámečník potřebuje na svou práci klid. Přesto jeden z nich, nováček, nevydržel a zeptal se šeptem blízkého parťáka, kdy to konečně bude otevřené. Sikume to slyšel a pro sebe se usmál. Pak rychle vstal, vzal za kliku a otevřel kovové dveře. Jejich ochrana se viditelně aktivovala, ale vzápětí se neškodně vybila do přistavené nádoby. V ní začal okamžitě hořet oheň.
"Teď je to otevřené," prohlásil mistr zloděj hrdě.

...

Byl legendou sintarské administrativy: vysoký, šlachovitý padesátník, který se nikdy nikomu nepředstavoval. V současné době, kdy město zažívalo největší krizi své existence, sídlil v třetím patře bílé věže. V té druhé, nezbořené, samozřejmě. Pohlížel do spousty papírů na stole a zbytečně se nerozčiloval nad neschopností svých spolupracovníků. Věděl, že je tu od toho, aby řešil zdánlivě neřešitelné problémy. Proto mu v kanceláři věčně přistávaly požadavky z jiných oddělení. Přesto se nejmenovaný administrátor cítil poněkud dotčen vývojem posledních událostí. Vyčítali mu, ba dokonce jej obviňovali, že podcenil najatou družinu při nedávné kauze Šedých vlků a nechal je uniknout se vším důležitým. On ale měl trpělivost. Věděl, že není konec.

...

Orazio byl zachumlaný do pláště a trpěl vytrvalý přísun jarního deště. Byl s Wulfem na cestě teprve pár dní a občas jeho myšlenky protínaly pochyby. Měl z Pastvin odjet jen tak? Neměl se víc stažit přesvědčit své přátele? Ne, řekl si pokaždé vzápětí. Jeho rodina potřebuje pomoci, není čas tu bandu tupých hlav přesvědčovat a ztrácet další drahocenné hodiny. Pohlédl přes zmoklý okraj pláště na vysokého barbara. Musel si o něm opravit mínění. Pojem "rodina" mu je evidentně velmi blízký. Orazio slýchával, že barbaři drsného severu bez své rodiny či kmene toho moc nedokáží. Zahubí je jinak příroda či nepřítel. Oraziovi stačilo pouze říci, že Merone je v nebezpečí a Wulf se prostě zvedl, popadl zbraň a byl připraven vyrazit.
Slunce za mraky se schylovalo k západu, když před sebou spatřili Sintar. Orazio zde plánoval nalézt nějakou loď, která jej dopraví alespoň do Albirea. Chtěl se vyhnout pozornosti, co to jen půjde. Šlo to jako po másle, již za tmy vstupovali do přístavní části města, když jej oslovil jakýsi opilec. Prý chce peníze, dům mu shořel. Wulf se na něj zamračil a cosi mu zamumlal těsně u obličeje. Muž náhle vystřízlivěl a utekl. Jeho křik ale přivolal nežádoucí pozornost několika čumilů. Orazio znervózněl. Hlavně nedělat nic neočekávaného. Zhluboka se nadechl a udělal další krok směrem k řece. Je to jen kousek.