Leden 2012

21. 1. 2012 - Černá věž

23. ledna 2012 v 13:02 | PJ sokol |  Deník
5. 4. - 10. 4. 852
Družina vyrazila do Koňských Pastvin vstříc dámě v červeném. V městečku žijícího z chovu a prodeje trhlinových mustangů zjistila, že zde opravdu hledaná osoba byla a zhruba před dvěma dny vyrazila do den cesty vzdálené Černé věže, bývalé arvedanské pevnosti. Černou věž prý navíc před několika měsíci koupil jakýsi albirejský boháč a nyní ji rekonstruuje. Wulf "najmul" místního muže jménem Bob, který je měl k místu dovést.
Družina dorazila k pevnosti druhého dne odpoledne a zjistila, že Černá věž je prázdná. Celý prostor ale vyplňovalo zvláštní aroma. Po chvíli průzkumu sova našla žijící, ale nehybné, koně a také několik osob bloumajících bezesmyslů tvrzí. Po pod jejich kůží se cosi míhalo. Další pátrání po tvrzi odhalilo pár děsivě vypadajících mrtvol a zavedlo družinu do podzemí, kde nalezli mimo jiné mrtvé tělo jednoho ze sarindarských strážných a pak jeho druha zamčeného v jedné z místností. Ten prozradil družině, že dáma v červeném zde otevřela bránu do Stínového světa a tam vstoupila i s truhlou. Sarnidarec jménem Hentar také řekl, že portálem naopak stihla přijít do přírodní úrovně jakási okřídlená bytost mající patrně na svědomí současný stav obyvatel Černé věže. Družina slíbila Hentarovi, že jej odtud odvedou.
Orazio se ale rozhodl, k překvapení svých kolegů, nestvůře postavit. S příchodem tmy se rozhořel krátký boj, kdy se Wulf a Hentar vypořádali s nakaženými obyvateli tvrze a sám Orazio skvěle zaúřadoval se samotnou myšlenkovou bytostí. Dáma v červeném každopádně byla mimo dosah postav, i když Hentar prozradil, že jejím cílem je nejspíše Taros.
Wulf však primárně řešil nebezpečí útoku stáda čtyřmetrových tučňáků, které (dle jeho slov) během jejich pobytu v pláních hrozilo.

Černá věž - úvod

20. ledna 2012 v 11:30 | PJ sokol |  Dobrodružství
Slizák Kobren si hlasitě říhnul. V přeplněné hospodě to nevyznělo. Podíval se na svého protihráče sedícího naproti němu a snažil se jej přihmouřením oka znervóznit. Pak rychle hodil kostky. "Tak co, Bobe, potvrdil jsem tvou včerejší porážku?" řekl posléze. Bob pohlédl na kostky a poté zpět na Kobrena. "Potvrdil jsi pouze to, že seš hovado, Kobrene," řekl. Slizák se rychle podíval na stůl a zaklel. Na desce ležely čtyři dvojky a jedna pětka. "Mám u tebe rundu," usmál se Bob, vstal ze židle a odešel močit na dvůr.
V Koňských Pastvinách byl tu noc zvláštní klid, pomyslel si čerstvý vítěz v Divoké bábě, místní oblíbené hře v kostky, když byl za hospodou otočen ke zdi a měl plné ruce práce. Všudypřítomný závan kobylinců do toho samozřejmě nepočítal, to k jeho milovanému městečku patřilo a vždy patřit bude. Bobův klid náhle přerušil ženský hlas: "Jsi místní?!" Oslovený se snažil otočit alespoň hlavu, aby zjistil, kdo s ním mluví, ale jeho současná pozice mu nedávala příliš možností. Nakonec prohlásil: "Ano, paní."
"Tak mne okamžitě odveď k místu Černá věž a zůstaneš naživu," zněla rázná odpověď.

...

Faran se cítil dobře. Přiznal si v duchu, že se takto necítil celá léta. Dokonce si uvědomil, že se usmívá. Ano, úsměv, to za posledních několik dní v přítomností té mrchy v červených šatech nepoznal. Garu Lebai ho pověřil, aby společně s Hentarem následovali tu čubku a pomohli jí vzít tu zatracenou truhlu. Šli na jih, asi do Sintaru, ale pak se něco stalo. Ta kráva uprostřed pláně padla na zem a brečela jak malá holka. Faran si správně myslel, že se v tem moment něco změnilo. Muselo, protože poté prošel peklem. Něco mu dala, aby si udržel rozum a odvedl zbytek své práce, proto je asi nyní tak šťastný. Nyní děvka v červeném zmizela a Faran je volný. Sarindarský strážný se pohodlně opřel, pohlédl na schodiště vedoucí k povrchu a viděl, jak po nich právě sjelo mrtvé tělo bez ruky a hlavy. Uslyšel křik a napadlo jej, že utrpení na povrchu stále neskončilo. I přes tento hrůzyplný fakt se Faran nepřestával usmívat. Pak ale zakašlal a potřísnil si koženou vestu vlastní krví. Nechtěl to vidět, kazilo mu to příjemný pocit. A tak raději zavřel oči, aby je už nikdy neotevřel.

...

Tajpej běžel k hostinci "Zázračná kotva" a musel se vyhýbat všudypřítomným kusům stavebních dílů. Přístavní část Sintaru rostla jako z vody, u které stála. Tatáž voda ale nedávný požár zažehnala jen někde, třeba v případě "Zázračné kotvy". Tajpej si všiml, že k zcela nové tabuli hlásající do světa jméno putyky někdo připsal "na hovno." Skřítka to ale ani trochu nerozesmálo, nad podobné laciné vtipy byl povýšený. Odstrčil opilého námořníka, který stál ve vchodu a snažil se na dálku hádat s hostinským, a vklouzl dovnitř. Jeho paní jej očekávala a on věděl, že bývá netrpělivá.
"Má paní, nesu dobré zprávy. Vaši lidé tu byli nedávno," udýchaně prohlásil sedaje si k osobě u stolu.
"Zjistil jsi něco víc, Tajpeji?" odpověděla mladá šermířka.
"Ano, má paní, z vašich původních přátel zbyl pouze ten mág Orazio a trpaslík Drobek. Jejich současnými společníky jsou osoby, které vašemu popisu neodpovídají."
Viconia se zachmuřila: "Hmm a nemáš tušení kam šli?"
Tajpejovi hostinský přinesl pivo, ten se z něj napil a otřel si pěnu z vousů. "Bohužel, má paní, ale shání se po nich i místní garda."
"To mne vůbec nepřekvapuje," pousmála se Viconia. "Každopádně mám pocit, že mířili na sever. Kirbeg mne během tvého hledání informoval, že u Koňských Pastvin se něco stalo. Prý něco nepříjemného a pochybuji, že by v tom Orazio nefiguroval. A když ne on, tak určitě Drobek."

Kapitola III. - Temné stíny Červeného lesa

9. ledna 2012 v 13:22 | dějepisec Jonas Marcuš |  Kniha "Po stopách hrdinů"
Wokomotekebe aneb Místo toho, který probouzí z velkého spánku. Dirk ni Abiose, ač dokázali ze své rodné řeči tento název přeložit, nevěděli, kde osudové místo leží. Ano, milý čtenáři, tehdy v potemnělé místnosti Starého Athoru naši hrdinové poprvé znali to, co mělo zaplnit prostor v jejich osudech. Musím ale upozornit všechny unáhlené, že Wokomotekebe nebylo nyní ještě cílem. Bohové cítili zatímní nepřipravenost svých vyvolených a, samozřejmě, chyběly tehdy jiné legendy Asterionu - Ašena Poliennixovna Milovaná, dokonalý Takaši zvaný oprávněně Zabiják tisíce nekromantů a úžasný Vuk Čerev. Nitky je všechny svedly dohromady až časem. Některé dříve, jiné později. Ale nepředbíhejme, byť i já sám jsem nedočkav pokračování svého vyprávění.
Tedy Wokomotekebe. Abiose byl tím, kdo navrhl tápající družině, kde začít pátrat. Znal Červený les, své rodiště, a věděl, na koho se obrátit. Abiose navíc znal elfí stezky a tak se družina do hlavního sídla temných elfů dostala velmi záhy. Štěstí jim přálo. Elfští přátelé nejenže začali pátrat po nekromantu Heřmanovi, ale také poodhalili roušku tajemství Wokomotekebe. Temné a zlé místo v kopcích Vangere. Žádný dobrý tvor tohoto světa nevyhledává jeskyně tam. V našich hrdinech samozřejmě hlodala zvědavost, ale Heřman stále byl hlavním smyslem výpravy. Bylo nutné jej vytáhnout z hloubi lesa na světlo spravedlnosti.
Zadařilo se. Heřman byl nalezen schoulený a spící v lese. Naši hrdinové se s ním rychle vypořádali, ač se jej na život a na smrt snažil bránit jeho druh. Ten byl námořníkem, což v té době družinu překvapilo, ale jak dokáží následující události, náhoda na světě není (ačkoliv mnozí kolegové na Vukově univerzitě v Rilondu si myslí opak). Nekromant byl tedy zajat, Petrem Štítem spravedlnosti vyslechnut a po právu upálen na hranici zbavující veškerý svět jeho zlých praktik. Jeho poslední výpověď ovšem přinesla překvapení. Heřman se stal nekromantem nikoliv dlouholetým a pokoutným učením, ale prý byl obdarován mocností zvanou Temný. Ano, milí čtenáři, byl to TEN Temný. Heřman nebyl nic jiného než ctižádostivý muž bažící po moci a Temný jeho chuti využil. Jak všichni víme, nebyl jediným otrokem temné moci, ale naši hrdinové tuto vědomost tehdy ještě nenalezli. Učinili proto velmi důležité rozhodnutí - necitili se oprávněně silní tolik, aby Temného navštívili, zjistili, kdo jest a utkali se s ním. Temnému na dálku pohrozili, slíbili návrat a své putování otočili zpět k Athoru. Snad boží vnuknutí, ale jisté je, že jinak bych nyní nepsal tuto úžasnou knihu.
V Athoru kontaktovali svého chlebodárce Maxmiliána Vena. Tušíte správně, laskaví čtenáři, o koho jde. Viconia a její věrní byly tehdy ve službách tohoto muže a byl to on, kdo vedl jejich kroky v honbě za prvními nekromanty. Maxmilián Veno jim určil přesunouti se do Albirea, města bílého mramoru a města osudových událostí a zvratů. Jak tomu doopravdy na tomto místě bylo popíši v dalších kapitolách.

Čtyři listiny a drobné

4. ledna 2012 v 8:43 | PJ sokol |  Dobrodružství
Družina chvátala do vypálené skrýše Šedých vlků, aby stihla vybrat obsah truhly dříve, než zareagují sintarské stráže. Moc dobře naši hrdinové věděli, že Kuba Janko klíč vyzradí, aby mu byl zmírněn trest. Věděli také, že se poté nebudou moci v Sintaru moc zdržovat, pokud nechtějí poklady magické schránky odevzdat almendorské koruně. Nejmenovaný úředník by jistě nějakou "legální" cestu našel.
Tu vzdálenost mezi městem a vodopády téměř běželi. Měli štěstí, vstup už nikdo nehlídal. Rychle se přesunuli do jeskyně velitele a Drobek dle návodu začal skříňku otvírat: zamumlal "treferat" a třikrát se dotknul dvířek. Žádné "cvak" se neozvalo, ale schránka se otevřela. Orazia po celou dobu poléval pot z obavy, v jakém stavu najdou dokumenty. Hlasitě vydechl úlevou, když Drobek vytáhl čtyři listiny téměř nepoškozené a pouze s ohořelými okraji. Trpaslík se úšklíbl, vrazil papíry mágovi do ruky a vrhnul se po dvou měšcích, co v truhlici zbyly. Takaši jej po očku sledoval, ale vypadalo to, že zlatomil chce obsah pouze zkontrolovat a spočítat. Ašena s Oraziem si práci rozdělili a mladá špionka začala číst první:

Edrane, opět potřebuji využít tvé služby. Za pár aldenů se někdo pokusí unést v truhle jednu holku. Chci abys nechal únosce práci udělat, ale poté je přepadl a truhlu i s obsahem mi donesl do Albirea. Nevím ještě, kdy se to stane, ale počítej, že tě budu informovat. Vím jistě dvě věci: únos proběhne v Červeném lese a únosci půjdou přes Athor; jeden z únosců bude extrémně nebezpečný a půjde pravděpodobně o původce únosu, zbytek bude hrubá síla. Až o něm zjistím víc, také pošlu informaci. Připrav se, odměna bude vysoká a neplatím já. G...

"Kurva zbytek je ohořelý," rozzlobila se najednou Ašena, "ale dala bych ruku do ohně že půjde o Garleba. A chybí taky datum."
"Hmm," prohlásil Orazio, který evidentně poslouchal poslední slova své parťačky jen na půl ucha. Soustředil se totiž na svůj dopis, který nyní dával smysl. Začal předčítat:

Edrane, platba pro tebe a tvé věrné se zvýší. Únoscem té holky, Viconie, bude upír. Ano, čteš dobře. Přijeď za mnou do Albirea, propůjčim ti několik mocných předmětů, které ti pomohou se s ním vypořádat. Zničíte-li jej, dostanete mnohem víc peněz. Opět nepůjdou z mé kapsy. Přeji krásný nový rok. Bohové s tebou, příteli. Garleb, 1. 1. 852

Drobek po dočtení Oraziovy zprávy zvedl hlavu od spousty mincí ve svých dlaních a zachmuřil se. "Pamatujete na Hrona? Toho trpaslíka, co unášel Viconii? Mluvil přece o tom, že je k tomu navedl nějaký hubený plešoun. Nebude to ten upír?"
"Diskutovat můžeme cestou, teď není tolik času. Poslouchejte třetí listinu," odsekla Drobkovu světlou chvilku Ašena.

Edrane, chápu tvé rozhořčení. Nejde jen o slova útěchy, ale opravdu vím, co myslíš. Je to opravdu nesnesitelná čubka, ale objednavatel si přál, aby vás při přepadu doprovázela. Ber to prosím pozitivně, kdyby ten upír něco zkusil, ona by pomohla. Sám si říkal, jak se po něm vrhala, jako by šlo o nějakou letitou nenávist. Je v tom evidentně víc, než víme. Dobře si to zapamatujme, třeba toho půjde využít. Buď ale nyní prosím klidný, ta děvka je opravdu nebezpečná. Viděl jsem jednou co dokáže. Každopádně se u mne zastav, až budeš mít cestu do Albirea. Sám samozřejmě neváhám a za ty měsíce jsem k té čůze sehnal pár informací, poznal její mentalitu, našel několik slabin a rád se s tebou o ně podělím. Jinak ještě věz, že Viconii (tu holku v truhle) hledá její bývalá družina. Nějak si ji zamilovali, ale mám pár nápadů, co s nimi. Díky za vrácení těch protiupírských předmětů, vím, že pomohly. Budou u mne v budově, kdyby jsi je někdy zase potřeboval. Garleb, 10. 2. 852

"Stočtyrycetdevať zlatých všehovšudy, samý drobný," pronesl po dočtení Drobek, "počítám, že si je budeme muset férově rozdělit, což?"
"Že váháš," usmál se na něj Takaši.
Oba umlčel Orazio.

Edrane, nevím, co jsi komu provedl, ale začíná to být divoké. Možná ti křivdím a jde o blbou náhodu, ale jeden z našich nejvýznamnějších dodavatelů, Meroneho rejdařství, tady v Rilondu lehl popelem. Mluví se natvrdo, že nešlo o nehodu, to samé se mu totiž stalo v Erinu ve stejný den. Jeden z dělníků říkal, že jim někdo vyhrožuje. Meroneho synové jsou v koncích, ten nejstarší se prý snad i pokusil vzít život. Mluví pořád o Oraziovi. Studuje někde v Dálavách, kdybys na něj narazil, informuj ho. Ztrácíme tu dost peněz. Trog, 20. 3. 852

Orazio poslední svá slova skoro nevnímal a po dočtení zůstal na papír tupě zírat. Nevěřil. Z šoku jej vytrhul až Vuk, který ho chytil za rameno. Wulf, který hlídal u vchodu do jeskyně, totiž přiběhl a oznámil, že se řítí směrem k nim vojáci.
Družina veškeré stopy své přítomnosti zamaskovala a vydala se únikovou chodbou nad vodopády. Nepromluvila za tu dobu jediné slovo, a když opouštěla Edranovu jeskynní místnost, ticho prolomil pouze Takaši: "Říkali jste upír? Dobrý, těch jsem zabil jen pár."

28. 12. 2011 - Odkaz Šedých vlků

1. ledna 2012 v 20:23 | PJ sokol |  Deník
3. 4. - 5. 4. 852
Družina se zjevila před Sintarem, který nedávno téměř lehl popelem. Ve městě panuje paranoidní atmosféra a nebylo divu, že skupina byla zajata místní gardou pro potencionální špionáž a odvedena k výslechu. Slova o věrnosti almendorské koruně nestačila, a tak dostala "věrnostní" úkol - vypátrat přeživšího Šedého vlka a dovézt jej k výslechu. Žlutý drakočlověk totiž z nejasného důvodu napadl i jejich velmi dobrý úkryt pod Bílými vodopády pár mil od města.
Družina začala pátrat a kroky ji zavedly do vypálené jeskyně. Zde postavy objevili v místnosti velitele tajnou magickou schránku s neznámým obsahem, která přežila požár, a také tajuplnou šifru na zdi. Trezor nešel otevřít, i přes snahu Orazia, který navíc část obsahu spálil kouzlem. Postavy se rozhodli vyčkat, zda se přeživší Šedý vlk, Kuba Janko, neobjeví a připravili se k noclehu. Místo Janka přišel zlodějíček zvaný Eman a byl samozřejmě hrdiny chycen. Prý jednal z pokynu jiné pašerácké bandy, vedené jistým Cikujem. Družina Cikuje navštívila a odhalila dialogem pozici Kuby Janka - nachází se v nedaleké arvedanské pevnosti a čeká na jiné Šedé vlky, co mohli být stále naživu.
Ještě ten den se družina vypravila na místo a vyslala do akce Takašiho a Vuka. Vuk byl zraněn a Takaši, stojíce nad spícím Jankem, chvíli nevěděl, co má vůbec dělat. Nakonec svůj cíl omráčil a všichni se vrátili do Sintaru. Kuba Janko neúspěšně smlouval o své propuštění a vyzradil heslo k sejfu ve vypálené skrýši. Byl odevzdán spravedlnosti a družina chvátá do skrýše vyzvednout obsah skříňky dříve, než to udělá almendorská armáda.