Červenec 2011

Šíp ve tmě - úvod

23. července 2011 v 22:49 | PJ sokol |  Dobrodružství
"Dobrý muži, vede tvá cesta do Tabitu?"
Hubený holohlavý mladík sedící na těžce ověšeném koni se pomalu otočil, aby spatřil původce otázky. Odpověď nenalezl, protože za ním jela pětice jezdců. Šlo o různorodou směsku - elfka, trpaslík, dva lidé a skřítek. Vypadali na dobrodruhy, byť to je dost široký pojem. Osamocený jezdec si je prohlížel do doby, než jej dohonili a připojili se k němu. "Ano, vážení, mířím do Tabitu a poté do Potůčků," odpověděl nakonec.
"Tož to dovol nám se k tobě připojit," odvětil trpaslík. Mladík si všiml, že má vyražené dva přední zuby, ale vůbec mu to nebránilo v dobré mluvě.
"Dovolím, ale pokud budete ochotni mi říci, proč tam cestujete vy."
Starší z dvou lidských můžu se skromně usmál: "Už dlouhou dobu hledáme jednu družinu podobnou naší. Lidského mága, šíleného trpasličího bijce a nakonec dva elfáky. Nepotkal jsi je?"

...

Kventin byl radostí bez sebe. Nedokázal dospat rána a hlavně - nedokázal uposlechnout rozkaz svého strážce Filuse. Nechtěl totiž čekat a pokračovat v průzkumu až za dlouhých sedm hodin. Chtěl jít hned! Almendorská archeologická gilda pro oblast Tary plánovala průzkum hlásky do aldenu zrušit, prý se výzkum lokalit v civilizovaných oblastech nedá nijak více posunout. Vše se už ví...tedy do včerejška. Kventin si v duchu gratuloval. Nebýt jeho býčí tvrdohlavosti, Er-Aradu by byla stále považována za uzavřenou věc. Ale on tušil existenci dalších chodeb, existenci propojení této oblasti. Ať už je nyní v jakémkoliv stavu. Mladý archeolog horlivě přemýšlel. A snil. Viděl se na konferencích v Rangaroke, jak podepisuje svou monografii, jak je vítán děkany na univerzitě... Z krásných momentů jej vytrhl zvláštní zvuk. Pochodeň v jeho ruce neosvětlovala víc jak pár sáhů a tak nezbývalo, než se zastavit a čekat. Možná jej už hledá Filus se svou jednotkou. Možná, že... Zase ten zvuk! Kventin se rychle otočil. Znělo to jako...
...sssssss...
...syčení? Ano, mohou tu být hadi, pomyslel si Kventin, musím si dát pozor na uštknutí.
...ssssss....hvizd...
Archeolog sebou trhl. Cítil, jak mu cosi ublížilo. Pohlédl dolů a spatřil černě opeřený šíp proniknuvší skrze jeho játra. Za chvíli jeho slábnoucí ruka upustila jediný zdroj světla a Er-Ardu se opět ponořila do staleté tmy.

...

Rudovousý trpaslík běžel ranní ulicí a nadával na každého, kdo se mu připletl do cesty. Udýchaný, a notně uslintaný, vpadl do prázdné krčmy a zastavil se až u pultu. Hostinský pozvedl obočí a přestal čistit závěr od kohoutku na sudu s alkoholem. Čekal, ale trpaslík se hlasitými dechy očividně uklidňoval od sprintu svého života.
"Dáš si pivo?" zeptal se asi po minutě.
"Ne...neser! Víš...víš sám moc dobře, proč jsem...tady!" sotva mluvil trpaslík.
Zavalitý krčmář pozvedl obočí: "Připomeň mi to, Trpoji." Položil na desku chmelový mok a posměšně dodal: "Prosím."
Rudovous udeřil vztekle do pultu až poskočila pěna a pak ukázal na majitele hospody prstem v okované rukavici: "Příště...příště nám dej laskavě vědět. Rozumíš?!!" Poté se otočil a odešel.
Bruncvík Novota se podíval na čerstvě natočené, nyní opuštěné, pivo a napil se z něj. Kašlu na tebe i tvého bratra, Trpoji, řekl si v hlavě, když utíral z kníru pěnu.
Po posledním doušku se skrze prázdný lokál podíval ke dveřím, kudy trpaslík odešel. "Nejsem žádný bonzák," prohlásil nakonec a vrátil se k úklidu.

...

"Kirbegu?" Viconia si na tento způsob domlouvání stále nezvykla. Tedy jen z té části, kdy musela mluvit ona. Opačnou praxi měla už od Orazia.
"Slyším tě, má drahá, co pro mne máš?" ozval se kdesi v hlavě šermířky cizí hlas.
Viconia si srovnala v hlavě myšlenky a začala: "Jsem v Xi-Hinu-Taji, nebo tak nějak. Čirou náhodou se mi podařila zjistit důležitá informace. Okolnosti nejsou důležité. Zdroj zemřel, neměj obavy. Pověděl předtím, že ta banda, najatá Sarindarci jako doprovod k mému únosu, jsou pašeráci poblíž, či rovnou uvnitř, Sintaru. Nazývají se Šedí vlci."
"Skvělá práce, Viconie!" řekl evidentně nadšeným hlasem drakočlověk.
"Zařiď se, jak chceš, Kirbegu. Já pokračuji za svými lidmi."

...

Velká svíčka osvětlovala dubový stůl a dávala silné světlo nad knihou shrbenému písaři.
Dne 23. května 852, začínal zápis na nové straně deníku, dnes byl vydařený oběd. Odpoledne jsem šel do cvičírny a věnoval se hodiny šermu. Posvačil jsem a poté si četl. Ráno ale tak hezky nebylo...
Autor řádků psal zhruba dalších deset minut, když se náhle chytil levou rukou za hlavu a tempo pohybů perem zrychlil. Těžce oddechoval a náhle skončil. Vrátil psací nástroj do kalamáře a posypal list pískem. Když jej sfoukl, zarazil se. Půlka stránky byla pouze spleť nesmyslných znaků a čar. Až na poslední řádek: DNES CHCI KREVVV
Tvář písaře ztvrdla a jeho náhle cizí oči se upřely do plamene svíčky.
"Dnes chce krev," oznámil muž do prázdné temné místnosti a vstal.

...

"NECH NÁS BÝT! TRÁPÍŠ NÁS!" ozývalo se jakoby z dálky, ale Lucia na to nijak nedbala.
"Řekněte mi víc! Chci slyšet víc!!" opakovala svůj požadavek.
"NENÍ SÁM, MÁ RODINU. BRATRY," pokračovaly tajuplné hlasy.
"Kde?!"
"MOREN, RILOND, ERIN...JE TAM...JE TO JEJICH ŽIVOT, SMYSL, TAM JE. VÍC NEVÍME!! NECH NÁS! OPUSŤ NÁS!" hlasy vzdychaly, vzpínaly se.
Lucia je propustila, otevřela oči, ale z křesla nevstala. Upřela svůj zrak do zrcadla naproti a mírně se usmála: "Začněme tedy zde."