Červen 2011

FEJT 2. část

26. června 2011 v 15:36 | sokol |  Pravidla
První článek k diskuzi zapadl.

Kapitola II. - První athorské intermezzo

24. června 2011 v 11:05 | dějepisec Jonas Marcuš |  Kniha "Po stopách hrdinů"
Příjezd do Albirea nebyl nijak opěvován a vítán. Zůstal dokonce nepovšimnut. Vše mělo, milí čtenáři, zcela jasný důvod. Naši hrdinové přijížděli do největšího města Dálav v přestrojení a utajení. Jejich úkol byl totiž veskrze důležitý a jakákoliv uvedení ve známost by mohlo vše pokaziti. Vše na žádost a doporučení erinského mága Maxmiliána Vena, o němž se ještě mnohé v této knize dozvíte a budete upřímně překvapeni.
Jak jsem naznačil, cíl byl převýznamný. Viconia a její věrní měli za úkol odhalit nekromanta v Athoru a co víc, zjistit jeho vazby na jemu podobné v Červeném lese. Ano, čtenáři, i tajemná místa elfů bývala napadena zlem nekromantským a správně tušíte jakým. Naše družina teprve tyto, pro nás dnes tak jasné a děsivé skutečnosti, teprve odhalovala. Zde byl počátek epického souboje našich hrdinů s Temným. Ale nepředbíhejme, byť je mi zcela jasná vaše touha se dozvědět rychle celou pravdu.
Musíme si hned z počátku uvědomiti, že Viconia, ani nikdo jiný, neměl tušení, jak v Athoru začít s pátráním. Jen Abiose měl v městě velmi starého známého, alchymistu Berta. Náhoda či osud přály, že se Drobek a Dirk seznámili s hrdinným Trigonobijcem, lovcem myšlenkových zrůd, a ten je obeznámil se situací v Athoru. Šlo se tedy alespoň připraviti na poměry. Družina velmi chytře se rozdělila a do Athoru doputovala ve dvou skupinách považujícíh sebe sama za bijce kadarů, místních potvor žijících v athorském starém městě. A teprve na místě se "náhodou" vzájemně seznámili a tím zcela setřeli jakékoliv smítko podezření. Pátrání započalo.
Snad mi čtenář odpustí, když zmíním, že první kroky nebyly šťastné. Alchymista Berta, magickou nemocí zchvácený muž, senilní a dávno sešlý z původní slávy, doporučil jako prvního podezřelého místního věhlasného alchymistu Che Wu Kena. Mistr Orazio ve velmi neprozíravé snaze u něj koupit nekromanty využívaný drahokam agiaron na sebe nebezpečně upozornil. Zde se hodlám zastati skřítka, kdy našeho ještě nezkušeného hrdinu nejen jasně odmítl, ale také nahlásil stráži. Mnozí obdivovatelé mistra Orazia mu to mají za zlé, ale chování zcela odpovídalo slušně vychovanému obyvatele Almendoru. Jak byste se, drazí čtenáři, zachovali v obdobné situaci vy?
Jak můžete vidět, byla to doba, kdy povědomí našich hrdinů o nekromantech ještě pramenilo z velké nezkušenosti. Můj názor jest, že šlo o nejnebezpečnější etapu jejich boje. Hrozilo nebezpečí jak ze strany zkušených nekromantů, tak strážců zákona kvůli vlastní naivitě. Ale jak se brzy dočtete, milí čtenáři, netrvalo dlouho a družina se stávala tím, jak se dosud traduje.
Naši hrdinové byli zoufalí, ale opět zasláhla vyšší moc. Shodou okolností (přijme-li vůbec zkušený historik náhodu jako argument) se v Athoru pohyboval velectěný muž, deux ex machina naší družiny, Petr zvaný Štít spravedlnosti. Jeho autorita a moc nejen zajistila Viconii a ostatním osvobození, ale přímo je podpořila v hledání. Stopy se náhle začaly objevovat a do hledáčku zájmu se dostal místní hostinský Bejval dodávající prý pokoutně nekromantské vybavení. Ovšem nekromant již sám započal konat. Abiosovi v nestřeženou chvíli ukradl luk Ramawi, tolik váženou a tolik od svých spolubojovníků vymodlenou zbraň (pujčili mu na ní peníze, pozn. aut.). Družina se rozhodla jednat. Zátah na hostinského Bejvala však skončila děsivým krveprolitím. Kvůli ní byl trpaslík Drobek ocejchován za vraždu. Nejsem v pozici polemizovat s rozhodnutím veleváženého Petra, ale je jisté, že od té doby se traduje Drobkova nechuť k budoucím rozhodnutím krásné Viconie. Žel, i náš příběh má malé skvrnky.
Přesto šlo o úspěch, byť velmi špatně provedený. Bejval přiznal, že nekromantem je místní vážený radní a oblíbenec města, kupec Řehoř. Okamžitá "návštěva" jeho domu však zastihla Řehoře připraveného. Právě unikal prastarým arvedanským teleportem kamsi pryč a hlasitě se vysmíval. V tu chvíli byste se, milí čtenáři, krve v našich hrdinech nedořezali. Ale já, autor těchto řádků, vám mohu v poklidu říci, že nekromant neunikl, ač jeho cílem bylo samotné Wokomotekebe. Proč? O tom a dalších skutcích našich vzorů se dozvíte v příštích kapitolách.

Síť

23. června 2011 v 12:45 Dobrodružství
Hostinský postavil na stůl dva hliněné džbánky piva a shrábl naučeným pohybem několik měděných mincí do kapsy na své kožené zástěře. Na hosty se ani nepodíval a kolébavým krokem zamířil do kuchyně.
Nálevna na kraji Athoru patřila k těm horším. Hrubé lavice a stoly jasně ukazovaly, že místní návštěvníci často řeší své spory násilím. Prudké polední slunce se marně snažilo proniknout malými špinavými okny a proto se celá hospoda topila v milosrdném šeru. Několik čadících lamp zavěšených na trámech tu bylo spíše pro dokreslení atmosféry.
Ignác sevřel v dlani přinesený džbán a zhluboka se napil. Pivo bylo řídké a zůstávala po něm kyselá pachuť v hrdle. Ignácovi to nevadilo - celé dopoledne běhal po městě a měl opravdu žízeň. Položil poloprázdný džbánek zpět na stůl a podíval se přes stůl na člověka, co mu to pivo koupil.
Muž byl oblečený jako obchodník s látkami - bohatě zdobený krátký kabátec doplněný poslední dobou tak oblíbeným pláštíkem do půli zad. Kalhoty pod koleny podvázané tkanicemi, vysoké tmavé punčochy a boty z drásané kůže. Jenže Ignác nebyl včerejší a oblečení ho nemohlo oklamat. Počestný obchodník například nenosí vrhací nože v podpažních pouzdrech. A když muž přicházel, Ignác si všiml jeho úsporných a ladných pohybů- tenhle člověk věděl jak udeřit a jak se ráně vyhnout.
Muž se svého piva nedotkl, jen se naklonil blíž ke stolu. Ignác se ovládl aby neuhnul pohledem. Mužovi oči byly tak...prázdné. Viděl takové oči už mnohokrát u mrtvých a to ho v první chvíli vyděsilo.
"Co pro vás mohu udělat, pane?", Ignác přešel raději k důvodu, proč se s neznámým sešel.
Muž promluvil tichým hlubokým hlasem:"Hledám několik lidí. Naposledy byli viděni v Albireu minulý alden. Máme podezření, že zamířili do Athoru."
Muž sáhl do brašny položené vedle sebe, vytáhl několik papírů a posunul je Ignácovi. Na každém byl zručným kreslířem vyveden portrét. První byla žena - zřejmě krásná, nakolik uhlová kresba dovolovala krásu vyjádřit. Podle rysů nejspíš pocházela někde z okolí Sarindaru. Další byl muž kolem třiceti let, nejspíš Keledořan, odhadoval Ignác. Nevypadal jako válečník, spíše jako učenec. Další byl trpaslík. Tvářil se rozzlobeně, což, jak Ignác věděl, bylo pro trpaslíky typické. Pod každým portrétem bylo hranatým písmem napsáno jméno dotyčné osoby.
Ignác vložil portréty do kapsy pod kabátem a vybídl neznámého, aby pokračoval. Muž se opřel a jeho tvář tak opět zmizela v šeru:"Najděte je a okamžitě mě informujte. Zprávu nechte u našeho společného známého. Pověste se na ně. Dostanete tři stovky ve zlatě za nalezení a předání zprávy a pak padesát za každý den sledování. Tady je záloha." Muž položil na stůl váček.
Ignác jej plynulým pohybem sebral a ohodnotil ho na padesát zlatých. Váček putoval za portréty do kapsy kabátu.
"Dobře, nasadím na to svoje nejlepší lidi. Jestli se tu objeví, budete o tom do hodiny vědět."
Muž nic neřekl, pružným pohybem se zvedl a rychle odcházel pryč. Ignác se za ním zamyšleně díval a přemýšlel, kdo z jeho lidí bude na tuhle zakázku nejvhodnější...

Rodina

22. června 2011 v 17:09 Příběhy postav - Orazio
Nad přístavem v Rilondu se ranní mlha mísila s kouřem. Několik desítek lodníků si unaveně podávalo džbery s vodou a hasili poslední plameny ve zbytcích budovy, co ještě včera večer bývala skladištěm dopravní společnosti.
"Tohle je už třetí za poslední měsíc, pane.",řekl opálený tlouštík a podíval se na vysokého muže vedle sebe.
Muž se stále mračil:"Já vím Petře", promluvil hlubokým hlasem.
"A vždycky jen naše zboží", poškrábal se tlouštík na zpoceném krku.
"Já vím."
"Zákazníci se začínají ptát, pane".
"Ano".
"Jeden by skoro řekl, že nás chce někdo vytlačit z trhu. Ale tohle přece...", tlouštík pokrčil rameny a povzdechl si.
"Tohle není obchodní válka Petře. Tohle je něco jiného". Muž se otočil zpět ke kočáru a nastoupil.
"Musím o tom zpravit otce, postarej se o úklid a soupis škod. A promluv s poručíkem. Řekni mu, že se za ním večer zastavím", řekl muž z okénka a pobídl kočího. Kočár se s rachocením rozjel dlážděnou ulicí pryč z přístavu. Tlouštík se za ním díval, dokud mu nezmizel z očí. Pak si nasadil čapku a vyrazil k důstojníkovi hlídky, stojícího se skupinou vojáků u bývalého skladiště.
Muž seděl v kočáře a přemýšlel. Když se to stalo poprvé, nevěnoval tomu větší pozornost. Škoda nebyla veliká a snadno jí nahradili. Podruhé už byla škoda větší. Městská hlídka samozřejmě nic nezjistila. O těch dopisech jim ovšem neřekl. Další dostal dnes ráno. Stejný jako ty dva předchozí. Jeden list pergamenu zavázaný černou stuhou se stříbrným lemováním. Stálo v něm opět jen několik slov bez podpisu:"Váš bratr musí opustit Taru."
Muž se zamyšleně díval z okna kočáru, který rychle projížděl probouzejícím se Rilondem a tiše si sám pro sebe opakoval:"Do jaké hry ses to namočil bratříčku..."

18. 6. 2011 - Odpočinek

21. června 2011 v 9:52 | sokol |  Deník
Tabit 24. 3. 852
Družina se na doporučení Albirejské tajné služby přesunula do Tabitu, kde se sice nesetkala se svým kontaktem Swenem, majitelem místního nevěstince (je na několik dní pryč), ale ubytovala se v hostinci "U Hrbaté kozy". Zde většina členů družiny podlehla atmosféře nadcházejících slavností znovudobytí Dálav Almendorem a tak pouze Orazio s Ašenou se náhodou seznámili s kupcem Hromislavem. Ten jim vyprávěl o svých kupeckých cestách, nejbližším cíli Koru a čerstvě koupeném domě zde v Tabitu. Než stihl jakkoliv svá témata rozvést, do hostince vpadl jeho sluha a oznámil, že dům hoří.
I přes snahu mnoha lidí kolem, části naší družiny i Hromislavem, se nepovedlo dům uhasit. Vyhořel do základů. Strážníci neštěstí pouze zaevidovali a zcela jasně ukázali, že žádné vyšetřování neplánují. Hromislav, chystající se odjet do Koru, proto požádal Ašenu s Oraziem o pomoc a slíbil peněžitou odměnu za jakékoliv výsledky. On sám totiž nevěří, že šlo o náhodu.
Dvojice začala pátrat a hned mezi účastníky hašení nalezli informaci, že do domu před požárem vešla (a následně odešla) postava v černém, se škraboškou na obličeji a za sebou zamkla. Podobný oblek ale nebyl náhodný, na vedlejším náměstí se zrovna konala maškarní slavnost.
Polodružina si jako svůj další cíl pátrání vybrala trosky domu. Zde nalezli ve sklepení chodbu vedoucí do sousedního domu patřícímu kupci Šedimírovi, organizátorovi zmíněné maškarády. Návštěva a výpověď kupce Ašenu s Oraziem neutvrdila v domněnce, že za požárem stojí Šedimír, byť byl z konkurenční kupecké gildy. Zajímavou novinkou ale bylo, že iniciátorem maškarády nebyl Šedimír, ale jeho kolega, kupec Lukoslav. Ten se s nimi, po navštívení, odmítl bavit.
Orazio s Ašenou se vrátili do hostince, zkontrolovali zpité družiníky a byli náhle navštíveni neznámým mužem, tvrdícím, že rakvář Honza od západní zdi ví, kdo za požárem stojí. Že šlo o past dvojice zjistila až na místě, ale s trojicí někým najmutých vagabundů si poradila.
Pátrání i nadále pokračuje Ašeninou metodou řasy-řasy-kozy-kozy.