Leden 2011

Na rozcestí - úvod

31. ledna 2011 v 7:51 | PJ sokol |  Dobrodružství
Na písčitém břehu, který jindy omývalo pouze klidné šumící moře, se do dáli táhly dva páry stop. Vlhkým vzduchem se nesly spousty pachů blízké džungle, ale dvojice mužů měla více starostí s nerovným terénem a především s útočícími komáry. Nebyla to příjemná cesta, ale vůle ji dokončit byla silnější. A taky se stalo. Po pár dalších krocích se pláž náhle otevřela do  malé zátoky s nevelkou mýtinou a zhruba dvacítkou obydlí se střechami z velkých listů. Na první pohled chaotické uspořádání dřevěných chýší bylo doprovázené spostou doplňku v podobě rozdělané práce - natažené kůže roztodivných tvorů, dýmající ohniště, hliněné nádoby nebo kmen stromu z části již připomínající tvar člunu. Jen nikde ani noha.
Orazio s Gwem se na sebe překvapeně podívali a vyrazili pomalu směrem ke známé vesnici. S tímto nepočítali. Ale necelých dvacet metrů před první chýší se ozval radostný výkřik a během chvíle vesnice ožila. Třicítka spoře oděných černých domorodců s bělostnými úsměvy vyrazila ze skromným příbytků ke dvojici a nadšeně je vítala. Dojatí a překvapení se nově příchozí nezmohli na jediné slovy, pouze na oplácení úsměvů a pokyvování hlavou.
Po mnoha polibcích a objetích předstoupila před ně známá postava, náčelník kmene, a prohlásil: "Vítejte naši hrdinové, věděli jsme, že příjdete."
Orazio s Gwem se na sebe překvapeně podívali podruhé za krátkou dobu. "Věděli?" zeptal se opatrně Orazio.
"Ano, věděli. Bohové nás vyslyšeli a poslali vás opět zachránit naší vesnici. Pojďte se mnou do mého domu, povím vám víc," s těmito slovy se náčelník otočil a udělal první krok vpřed.
Gwe i Orazio na něj však zůstali zírat s otevřenou pusou.

...

Viconii probudil jemný závan studeného vzduchu. Nebyl nepříjemný, jen se na jejím nahém těle objevila husí kůže a donutil ji se přikrýt. V ten moment si vzpomněla kde je a myšlenky na pokračování v příjemném snu okamžitě skončily. Spala tvrdě a dle silného světla proudícího skrze okno dokonce i dlouho. V myšlenkách se pokárala za neopatrnost, ale zároveň přiznala, že tak krásně se nevyspala pěkných pár aldenů. Vstala z postele a vykročila k oknu. Na oblečení ani nepomyslila, chtěla být nahá, volná. Vše jí pořád připomínalo dobu, kterou nedávno prožila. Pohlédla z okna a zadívala se na přístavní ruch po kopcem. Úžasný pohled. Doufá, že bude dost času se tam jít podívat. Je to....tak jiné.
Ze snění ji probudilo jemné zaklepání. Ani se neotočila, natož pokusila se zahalit alespoň do přikrývky. Se škodolibým úsměvem čekala, co příchozí udělá. "Dále," odpověděla.
"Má paní, eh....já jen...jen...nesu vám snídani a poté prosím...pán vás očekává."
"Děkuji, můžeš jít," odpověděla šermířka. To nám ten den krásně začíná, řekla si v duchu a po zaklapnutí dveří se otočila a ladně vykročila ke stolu posnídat sladké ovoce a chutné pečivo se sýrem.

...

Smrad, bahno a dusno, pomyslela si Ašena, když vykročila po můstku lodi "Kožená plachta" dolů k přístavnímu molu Dunrileanu. Ještě naposledy s Dirkem a Drobkem mávli na kapitána a ten jim opatrně odpověděl. Pořád se nesrovnal s tím, že dva z cestujících se prostě rozhodli těsně před Dunrileanem "odejít" z plující lodi.
"Děje se něco?" zeptal se bardka Dirka, u kterého si všimla, jak si zasvěceně s Drobkem prohlíží nedaleké skladiště.
"Ne, nic, jen vzpomínky," reagoval elf.
"Blbý vzpomínky," doplnil jej Drobek, "ale mohli bysme zkusit proklepnout ňákýho z těch dokařů, co nám jsou tak zavázaní vod tý doby, ne?"
Dirk pokynul na souhlas a pátravýma očima hledal po přístavišti známý obličej, než se u jednoho zastavil. "Jdeme," zavelel.
Dokař Haník Ryba měl sice teď spoustu starostí a práce, ale upřímně dvojici hrdinů rád viděl. V tomto městě se málokdo zajímá o bezpečí obyčejných a tvrdě pracujících lidí. A proto zabití golema, který vypověděl v docích poslušnost, dokázal ocenit jak on, tak jeho kamarádi. Jenže radost rychle vystřídalo utrpení.
"Líná Panna nebo Eldebranská Kyčel, říkáte? Já se moc omlouvám, ale to já nevím. Prostě to nevím."
"A proč nevíš?" zeptala se se zájmem Ašena.
Haník Ryba se rozklepal a zašeptal: "Protože bych se nedožil rána, mladá paní."

Unavená akrobatka

24. ledna 2011 v 23:40 | Muerte |  Příběhy postav - Ašena
7.2.

Ženská bláznivá. To jí mám jako dělat dveřníka? To si Orázio vypije... Teda já si to vypiju. A on to všechno zaplatí. Drobek se pousmál při vidině soudku Kwezarského ležáku, za které Orázio sází na stůl jeden almendorský groš vedle druhého. Cinkejte žluťáskové... Myšlenky se mu roztěkaly k té nejdůležitější věci, o které trpaslíci sní. O zlatě. Zamyšleně se opřel o dveře kajuty a začal pěchovat dýmku. Bylo vedro k zalknutí a všude byl obtížný hmyz, který se snažil zahnat. Sotva párkrát potáhl, tak se za ním dveře otevřely, takže málem spadl dovnitř. Otočil se s nadávkou na rtech.

A ta mu uvízla v krku, jakmile Ašenu uviděl. Nebyla vevnitř ani... no ani chviličku, co by si poctivý trpaslík nacpal dýmku a už je zpět. Ale vypadá tak zdrchaně, jako by právě vyhrála Zlatou štolu. Automaticky jí pomohl. S úsměvem poděkovala. Dovrávorali do společné místnosti. Sešel se zbytek družiny a Ašena si sedla, odhrnula z čela unaveně spocený pramen vlasů a spustila:

"Viconie žije. Je stále na lodi." Pokračovala úsečně, jako by jí každé slovo bolelo. " Drží jí v cele. Tu loď teď už poznám. Podařilo se mi najít 3 citové vazby na lidi, tedy kromě citových vazeb na vás" Unaveně přejela pohledem z Orazia na Dirka. "Zvlášť ta nejsilnější je zajímavá. Předtím tu nebyla a teď tu je. Obousměrná silná vazba. O tom člověku na druhé straně a o těch ostatních zkusím něco zjistit zase zítra."  

8.2.

Černou tmou duševního světa se proplétalo vlákno. Stříbrné a jasné. Měnilo směr, zahýbalo, kroutilo se, ale pořád bylo svým metafyzickým způsobem napjaté.  Hodně napjaté. A pak, jako když vybuchne supernova se duševní vesmír rozzářil. Pred akrobatkou, co balancovala na vlákně se rozzářilo Já. Tedy spíš jeho odraz, opravila se Akrobatka. Na odraz se napojovaly další vlákna a vlákénka. Některá silná, jiná tenoučká. Některá pulzující, jiná blikající. Duševní vesmír byl najednou plný života. Akrobatka se opatrně spustila k odrazu. Čekala dalšího člověka spojeného s mečem Kurátorem. Když se dostala blíž, aby dobře viděla, tak se málem propadla do nicoty. Nebyl to člověk, ani nic jemu podobného. A těch vláken na jejichž konci, jak se dalo zjistit pouhým lehkým dotykem, byly jako na řetězu démoni a kouzelné formule jistě velké síly čekající jen na vypuštění. A pak tu bylo vlákno k Viconii. Vlákno plné citu. Otázka je jakého, ušklíbla se cynicky Akrobatka. Už už chtěla odejít, když tu se podél toho vlákna vydalo další, umělé, takové na kterém vlála ona. Ten někdo se pokoušel dostat se Viconii do hlavy...

"Tak co jsi zjistila?", ptali se již rutinně družiníci kolem stolu, skoro jako by četli Erinské listy. "Prozkoumala jsem vazby k meči. Jedna je Dirkova." Jmenovaný se žertem uklonil. "O druhé si myslím, že je zloděje, který ho ukradl a ten mě přivedl ke třetí. Ta vedla k někomu mocnému, patrně theurgovi, tedy kdyby to byl člověk, byl by to asi theurg. A ten někdo měl vazbu k Viconii, ale nově, což je zvláštní. Vypadá to, že jsem viděla vašeho Temného." Kajuta vypadala stísněně a každý se mimoděk podíval přes rameno. "Ale nejsem si jistá, zbytek odrazů napojených na Viconii nemá na "Temného" žádné vazby, ani on na ně. Zítra zkusím prozkoumat, ostatní blíž Viconii." Ašena se malátně odbelhala do své kajuty a za chvíli už bylo slyšet hru na loutnu.

Dneska jí hra vůbec nešla, pomyslel si Orazio.

9.2.

Všichni zase seděli kolem stolu a už očekávali mladou theurgé. Kolem poledního vrzly dvířka kajuty a Ašena vstoupila. Její tvář vypadala, tak jak se cítila. Unavená.
Dirk jen tázavě zvedl útlé elfí obočí. Usmála se na něj a kývla, že je všechno vpořádku.
"Zdá se, že Garleb má nějakou citovou vazbu k Viconii. Ode dneška. To je zvláštní, protože jí jmenoval už předtím, ve skladišti, ale asi to byla jen obchodní záležitost, nevím. Teď tu citová vazba je.

Další zajímavou věcí je, že Temný nemá vazbu na Garleba, takže ho patrně nezná, zatímco Garleb o něm ví, ale jeho vztah k němu, ať už pozitivní nebo negativní není nijak silný.

A konečně je tu ten, který má silnou citovou vazbu k Viconii a ona k němu. Další silnou vazbu má k něčemu, co jsem v duševním světě ještě neviděla... Nevím, co to je, ale je to v nějaké jeskyni a není to člověk."
"Další tajemná bytost?"
"Nevím, možná nějaká myšlenková bytost, ale to jen hádám."
"Rozmáznu tý bytosti ten tajemnej úsměv po stěně tý jeskyně řemdihem!"
"Co když to ani nemá úsměv?"
"Nech si ty chytrácký řečičky, Vorázio. Mám v sobě už třetí žejdlík a kvůli týhle kocábce mě bolí hlava jako střep... Moje trpělivost je teď stejně hluboká jako prázdnej korbel... což mě připomíná, že vám na tyhle metafyzický kecy seru a du pít. Přijďte až budete mít panáka s úsměvem, kterej budu moct rozmašírovat.  Hmmm... panáka."
"Další inteligentní přízpěvek do diskuze..."
"Já už toho taky moc dalšího nemám. Zítra budu zkoumat tu loď, na které teď Viconie jede. Zkusím se přes ní a možná její majitele dostat k tomu, kdo si tohle všechno objednal... Nebo nám zkusím dát alespoň nějaké vodítko k tomu, kde ho hledat. Ale předpokládám, že to je náš tajemný cizinec s ještě tajemnějším přítelem v jeskyni. A co s tím má společného Temný nebo Garleb, to je otázka..."

S tím se Ašena pustila do jídla. Zbytek se taky pustil do oběda, protože věděli, že je po "zprávách" a Ašena se na zbytek dne zavře v kajutě.




Kapitola I. čili úvodní - Dunrilean

24. ledna 2011 v 21:59 | dějepisec Jonas Marcuš |  Kniha "Po stopách hrdinů"
Je už téměř nemožné dnes se dopátrati úplné pravdy, jak naši hrdinové poprvé v Dunrileanu pochodili. Jistot máme tuze málo.
Jednou z nich, a dovolím si říci, že nejpodstatnější, je skutečnost, že právě zde se jádro skupiny dalo dohromady. Sličná Viconia, nevyzpytatelný elf Dirk, ještě nevyzpytatelnější elf Abiose, pološílený trpaslík Drobek, vznešený Orazio a jakýsi Střela. Jak už to bývá, způsob setkání byl spíše úsměvný než legendární, jak by mnohý čtenář čekal. Hrdinové o sebe doslova zakopli. Viconii byl ukraden její úžasný meč a pronásledování zákeřného zloducha přilákalo jiné kolemjdoucí. Nemusím příliš zdůrazňovat, kdo ti "kolemjdoucí" byli. Zloděj byl zahnán do stáje, kde zemřel železnou rukou (svírající ještě železnější řemdich) trpaslíka, řečeného Drobka. Romantický čtenář odpustí, ale smrt nebyla způsobena snahou zachránit meč, ale pomstou za trpaslíkovo násilné probuzení.
Co dál, nevíme. Jaktože jednotliví dobrodruzi opustili stáj jako jeden muž a od té doby naháněli společně strach nekromantům po celém světě, je záhadou.
Začátky (například jen odjezd z Dunrileanu) nebyly snadné. Město ovládala dvojice, která se sice příliš nemusela, ovšem vzájemně se potřebovala - správce města Vostřáhlo a mrzký mrzák Mich Tříprstý.
Vostřáhlo měl v hrsti Abiose a Orazia. Oba sloužili v armádě a v Dunrileanu byli v podstatě za trest (pro Abiose určitě). Ovšem potajmu pomáhali Viconii s honbou na nebezpečného nekromanta, který zde sídlil. Vystupoval, jak to bývá obvyklé, za vznešeného občana, pod jménem Nox. Družina jej nalákala do přístavu, kde se odehrála první z mnoha epických bitev ve skladišti. Zoufalý Nox si na pomoc přivolal svého golema, doposud pracujícího pro dokaře jako hrubá síla při nakládání lodí. To vyděsilo (poprvé a naposledy) i otrlého trpaslíka Drobka. Celým Dunrileanem se nesla slova: "Uaaa, golem se utrhnul!!" Jenže šlo o pouhou a krátkou obavu. Navíc, když golem padl bezvládný k nohám naší sehrané skupiny, ukázalo se při vší hrůze, že šlo o nemrtvého. Nox unikl, ale svým počinem si družina, především sličná Viconia, vděk místních dokařů. Kdo ví, jaký osud by je časem potkal jako nevědomé v područí nemrtvého golema.
Pátrání neustávalo. Smyčka kolem krku nekromanta Noxe se více a více utahovala a bezvýchodnou situaci Nox vyřešil tím, že zničil sebe, svůj dům a též blízké okolí. Bylo mnoho mrtvých a družina měla co dělat (zde se poprvé předvedly dnes tolik opěvované a za vzor dávané přesvědčovací a vyjednávací schopnosti mistra Orazia), aby obvinění, které na ně padlo od rozzuřeného a nešťastného davu. Nemůžeme se těm chudákům však divit, zemřeli jim blízcí a družina byla poblíž, ne-li v samotném domě těsně před výbuchem.
Všechen ten vztek a lítost koncentrované v jednom místě měl neblahé následky. Odkryl se Závoj a na náš svět přišla stvůra, známá jako Bruxa. Ihned, v radosti nad svým úspěchem, ukousla hlavu nebohému přihlížejícímu a ztratila se neznámo kam. Hrdinná Viconia nelenila a vydala se potvoře vstříc.
Bruxa se přesunula do jeskyně poblíž domorodé vesnice, kde vládl oblíbený náčelník Pokle Mokle. Družina mu pomohla od prokletí zlé Bruxy a stvůru zničila společně se zrádným vesnickým šamanem, který sloužil její zlomyslné vůli. Stali se tak právem velkými hrdiny kmene, ale daň byla vysoká - Pokle Mokle padl v boji.
Návrat do Dunrileanu se nesl ve znamení Vostřáhlova zájmu o družinu. Tento zákeřný zloduch schovaný pod rouškou služebníka almendorské koruny totiž netoužil, aby ve městě působila skupina mající takový úspěch a postupně si budující pověst. Klid a ticho, to je dobré pro nekalé obchody. Raděj jim proto "naznačil", že zde nejsou vítaní a dovolil Oraziovi a Abiosemu Viconii následovat. Družina namířila do Erinu, kde vybrala odměnu za smrt Noxe a poté se vydala za dalším úkolem do Albirea. Smrt čekala na dalšího nekromanta a družinu další krůček k legendě.
Proto se v této kapitole hodí zmínit ještě fakt, že družina do Albirea opět musela projet Dunrileanem. Alden zde musela čekat na říční loď a raděj čas strávila mezi domorodými přáteli, než provokovat Vostřáhla. Upřímně, pobyt ve vesnici byl bujarý, ba dokonce přinesl mnohé zajímavosti. Ovšem mně, váženému historikovi, nepřísluší šířit o Abiosovi a Dirkovi klevety. Jen pro úplnost zmíním, že cena dvou prasat byl vysoko nad standardem.
Osud naší družinu přivedl do Dunrileanu opět o mnoho měsíců později, kdy pátrali po své milované Viconii, sprostě unesené na lodi jako náklad Ignatze Stakjana. A o tom se mí drazí čtenář dozvíte v kapitole VI. této knihy pod názvem "Na rozcestí".

14. 1. 2011 - Albirejské noci

17. ledna 2011 v 7:54 | PJ sokol |  Deník
5. 2. (noc) - 6. 2. (ráno) 852
Pátrání po Viconii pokračuje ve dvou směrech. Nejdříve se Ašeně daří s velkou pravděpodobností vyloučit jednu z trojice Stakjanových lodí. Zbývá tedy "Eldebranská kyčel" a "Líná panna", které obě směřují do Dunrileanu. Družina se rozhodla odjet stejným směrem a rezervovala si místo na lodi jménem "Kožená plachta" odplouvající 6. 2. v šest ráno. Nutno říci, že díky Oraziově přátelské povaze a obchodnímu jednání, vyjde tato pětidenní cesta družinu na 40 zlatých (včetně rumu pro posádku).
Pátrání ohledně pozadí únosu je ovšem mnohem pestřejší. Ašena ještě tu noc, kdy jméno ze smlouvy s Ignatzem Stakjanem zjistila, zavítala do přístavní putyky "U Hrbaté kozy". Jméno Garleb nikdo z námořníků neznal, ale naopak jej znala místní zločinecká organizace Pavučina. Ta hned ráno nechala Ašeně vzkaz, aby se v sedm hodin večer s jejím zástupcem sešla. Během této noci též Dirk zjistil, že Viconiin meč Kurátor zmizel z jeho pokoje.
Na setkání šel Dirk s Ašenou a nabídku Pavučiny (buď 150 zl. či drobná nárazová služba pro Pavučinu v podobě objednávky zbraní u Stantena) odmítli. Při odchodu se ovšem od Pavučiny dozvěděli, že bez pomoci pod jménem Garleb nikoho nenajdou, a cestou sami zjistili, že jsou sledováni.
Mezitím v putyce "U Modrého stínu" čekající Orazio a Gwe (pohmožděný, ale při smyslech, se k družině připojil kolem poledne) zaslechli velmi zajímavý rozhovor dvou přístavních skladníků. Vždy přátelský Orazio pozval dotyčné k pivu a dozvěděl se, že jakýsi Garleb chystá dnes kolem půlnoci razii do přístavního skladu Ignatze Stakjana, na kterého je rozčilen a chce využít jeho nepřítomnosti ve městě.
Družina se rozhodla jednat a Garleba ve skladišti navštívit, byť Ašena upozorňovala, že o něm vůbec nic nevědí. Když dorazili k nočnímu přístavišti, stihli si všimnout, že do jednoho ze skladů právě přijíždí čtyřspřeží s vlajkami Sarindaru. Družina kočár následovala a po chvíli plížení mezi bednami potemnělého skladiště uslyšela píšťalku a zavírající se vrata. Čtveřice spadla do předem připravené pasti a tři z nich byli nuceni z úkrytu vystoupit (o Ašeně ze záhadného důvodu Sarindarci nevěděli). Poprvé tak bylo možné spatřit Garleba - vysokého, hubeného, poměrně mladého Sarindarce s černými vlasy a bradkou, v drahém oblečení a se šesti strážnými kolem (družiny). Garleb dal našim hrdinům jasný výběr. Buď se vzdají pátrání po Viconii, nebo odsud neodejdou. Zde se opět projevilo hrdinství a smysl pro vyjednávání našeho Orazia, který rázně odmítl. Strhla se další z pověstných bitev ve skladišti. Družina během boje nevědomky těžila z Garlebova překvapení, že by jeho nabídka mohla být odmítnuta. Ten ale přešel k druhé variantě svého plánu. Utekl ze skladiště, zavolal přístavní stráže a označil boj ve skladišti jako přepadení. Pro družinu se náhle poměrně vyrovnaná bitva proměnila v bezhlavý úprk (hrdinný Orazio ovšem nenechal věci jen tak a stihl Garleba klepnout po hlavě a před vyskočením z okna mu ještě poslat na shledanou ohnivou kouli). Ve zbytku noci se čtveřice rychle sbalila, vrátila jeden trakař a ráno s pocitem úlevy nastoupila na palubu lodi "Kožená plachta" směr Dunrilean.
Dirkův inventář obohatila truhla s kapacitou do jednoho lidského těla.

Albirejské noci (14. 1. 2011) - zpětná vazba

15. ledna 2011 v 9:14 | Muerte (sokol po doplnění) |  Zpětná vazba
Klady, zápory a názory sezení, hraní a tak...

Témata k diskuzi:
Příběh jako takový
Odehrání příběhu
Odehrání postav a hra hráčů
PJova příprava a improvizace
Komunikace
Výsledek

Albirejské noci - úvod

6. ledna 2011 v 7:54 | PJ sokol |  Dobrodružství
Garu Lebai vyhlédl ze svého sídla na náměstí Guara Hairy, kam zrovna doputovaly jemně červené paprsky ranního slunce. Na kulatém prostranství byl již čilý ruch - desítky lidí pobíhaly sem a tam, vedly se vášnivé rozhovory, ozvala se první dnešní kladiva. Mladý obchodník se opřel svými hubenými lokty o kraj kamenného balkonového zábradlí a mlčky vše pozoroval. Byl hrdý, co se podařilo za tak krátkou dobu vytvořit. Vše se dařilo.
Ze snění jej vytrhlo bušení na dveře. Vstoupil sluha.
"Můj lorde, v noci se stala nemilá událost."
Lebai se pomalu narovnal a otočil čelem k upocenému lokajovi. Dobrá, nedaří se tedy úplně všechno.
"Tak spusť," povzdychl si.

...

Vladivoj Strakan měl Modrý stín rád. Byla to jeho oblíbená putyka. Spousta známých, dobrá dostupnost a stále plno. Podíval se z okna na ulici a kochal se. I výhled zde mají parádní. Šlo si vybrat buď osvětlený bulvár Zlatá promenáda a sledovat tak houfy lidí užívajících si  zábavu nočních hodin, nebo naopak tmu a klid Východní čtvrti, kde pouze jako matné zadečky světlušek lze vidět spoustu oken a pouličních pochodní. Vše dle libosti každého z hostů a Strakanovi právě vyhovoval klid a mír Východní čtvrti. Uznal, že od doby, co město přešlo zpět pod vládu Almendoru, se tato část města velmi zklidnila. Byl rád, přece tu bydlel. Pomalu okno otevřel, aby jej klid i obklopil. Zběžně se podíval pod sebe. Vše jak má být. Pevně uchopil věc doposud opřenou o parapet a zkušeně seskočil z okna dolů. Slabé zadunění slyšela pouze procházející kočka. Dlouhý předmět zabalený ve špinavé látce si poté připevnil na záda a opatrně vyrazil do tmy. Konečně se mohl vrátit. Měl rád tyto klidné noci, kdy se práce daří.

...

Zbyšek Lokna nemohl v noci spát. Převaloval se v posteli a neustále přemýšlel. Poslední dva aldeny je tolik práce, že jeho veškerý čas vyplňují pouze čísla, počty a kontroly. Potřeboval by den dva volno a to je v Albireu teprve dva měsíce. Lokna si do temného pokoje povzdechl. V Rangaroke byl před půl rokem jmenován zástupcem obchodu zde v Albireu. Setkal se před odjezdem se Stantenem osobně, aby probrali podrobnosti. Byla to nesmírná čest. Tehdy cítil, že mu pukne hrdostí hruď, ale teď...mu spíš pukne starostí hlava.
"Vše musí být perfektní, pane Lokna," řekl mu tehdy Robert Stanten, "náš obchod na tom stojí. Ceny se mění plošně pouze z Rangaroke a víte, že hlavním příjmem, a dobrým jménem, nejsou jen obyčejné zbraně. To druhé ale vyžaduje poněkud zvláštní přístup..."
Ano, pomyslel si unavený Lokna, zvláštní přístup. Tato myšlenka opět oddálila dnešní spaní. Nesnášel tyhle pravidelné návštěvy sídla Almendorské tajné služby.