Prosinec 2010

První kontakt (19. 12. 2010) - zpětná vazba

19. prosince 2010 v 12:36 | PJ sokol |  Zpětná vazba
Opět se těším na vaše reakce ohledně včerejšího hraní. Můžete diskutovat, hodnotit a navrhovat zlepšení:
Popis a uvedení do Albirea
Příběh jako takový
Odehrání příběhu
Odehrání postav
PJova příprava a improvizace
Výsledek

19. 12. 2010 - První kontakt

19. prosince 2010 v 11:06 | PJ sokol |  Deník
30. 1. 852 - 4. 2. 852
Družina dorazila do Albirea, kde si ověřila existenci města Braghína a  z části uvěřila Ašeně historku o jejím původu. Zároveň pokračovalo pátrání po Viconii, kde každý z členů využil své kontakty v Albireu. Krom nepříliš pozitivních informací ("Je na míle daleko") se nalezly i příjemné ("Už není v truhle"). Družina zjistila, že Viconia byla naložena na jednu ze tří lodí jako náklad erinského obchodníka Ignatze Stakjana, který zde v Albireu obchoduje s hunkou duhovou, rybou s chutným masem. Protože sám obchodník též s jednou z lodí odjel, nezbývalo družině nic jiného, než z úředních papírů společnosti odhalit co nejvíce upřesňujících informací.
Proto se odvážila přepadnout kočár vezoucí skrze přeplněný večerní albirejský bulvár Zlatá promenáda obchodní listiny z kanceláře Stakjanovy společnosti do jeho sídla v Zlaté čtvrti. Nutno říci, že pokus vyšel díky velkému nasazení mistra Orazia a jeho sovy. Ta úspěšně za jízdy sabotovala nápravu vozu a její pán tak mohl (po pacifikaci strážného) pytle s dokumenty zalehnout a odteleportovat se pryč.
Z materiálů se družina dozvěděla, že se vše archivuje v pokladnici v sídle Ignatze Stakjana, kde v době jeho nepřítomnosti probíhají nelegální pěstní souboje pro pobavení Stakjanova služebnictva a stráže. Za družinu se přihlásil Gwe doprovázen Dirkem. V té samé chvíli Ašena s Oraziem pronikli zahradou do slabě hlídaného sídla. Omráčili strážného a ve sklepení objevili pokladnici hlídanou neznámým tvorem. Gwe mezitím svůj pěstní souboj prohrál. Jeho soupeř byl místní šampion Trpoj, rudovlasý a rudovousý trpaslík a bratr Durgona, šéfa Stakjanovy gardy a organizátora soubojů. Orazio a Ašena nalezli kýženou smlouvu, která uzavírá obchod na odvoz tří truhel směr Sintar a Erin s jistým Garlebem.
Gwe byl odvezen na dvoukoláku do chrámu bohyně Estel k ošetření.

První kontakt - úvod

13. prosince 2010 v 7:46 | PJ sokol |  Dobrodružství
Bohatě zdobený stůl jen doplňoval přeplácanou místnost. I zazobaný měšťan by tento pokoj považoval za zbytečné plýtvání peněz a zloděj by z toho všeho mohl vyžít půl roku (pokud by utajil lup velikosti plně naložené karavany). Byly zde tapisérie, busty, obrazy, těžítka, zdobený strop, dokonce i glóbus s polovinou Asterionu taktně zabarvenou, protože se do těch míst ještě nikdo nikdy nevydal. Jenže majiteli se takový komfort zamlouval, i když na něj v této chvíli neměl vůbec myšlenky. Sedíce za zdobeným stolem zápasil s vlastním svědomím.
"Říkáte jedna truhla?" odpověděl nakonec po chvíli přemýšlení nad listem papíru osobě na konci stolu pět metrů vzdáleném.
"Můžete si být jistý, pane." Dotyčný musel skoro křičet a to neměl rád.
"Dobrá, máte to mít."
Když byl sám, majitel místnosti si povzdechl a rozhlédl se po své chloubě. S úlevou cítil, že příště bude svědomí při rozhodování s právě odevším mužem zase o něco slabší.

...

Viconia netušila, co se děje. Nevěděla ani, kde je. Jaký je den? Tma, ve které se nacházela, jí připadala jako odvěký společník. Samozřejmě měla tušení. Tolik času v temnotě jí zbystřilo ostatní smysly natolik, že se snažila dávat z drobných zkazek z okolí dohromady co nejvíce informací. Do zápěstí jí řezaly provazy. Někdo jí nosil jídlo a zvuky kolem jí  alespoň napověděly, že někam cestuje.
Nejvíce se změnilo před nedávnem (šermířka tušila asi dva dny), kdy nosem cítila tak povědomý zápach, že nevěřila. Nechtěla věřit, ale bylo tomu tak. Šlo však alespoň o nějakou jistotu, která jí doposud pomáhá trávit všechen čas přemýšlením. Co jiného může dělat?
A teď? Všechny ty zvuky? Náhle ustaly. Smích? Je to snad smích? Kroky.
Jasné denní světlo donutilo Viconii prudce otočit hlavu na druhou stranu. Najít alespoň zbytek kýžené temnoty. Opět ten smích.
"Ale podívejme se, copak tady máme?!"

...

Nevěděl doposud, proč mu říkají věštec. Připadalo mu to stejně hloupé, jako směšné. Ale je to jejich volba. Každý koná volby...tedy všichni kromě něj.
"Věštec" se pohodlně usadil do svého křesla. Pokaždé, když to udělal, si řekl, že příště jej musí opravit. Vrzalo, trhala se z něj temně rudá pokrývka. Jenže to už si říkal bezmála dva roky, i když to bylo jeho nejmilejší křeslo. Vzrušením mu ukápla na opěradlo slina. Už se tak těšil, ale ještě víc se těší, až si dá šálek horké čokolády.