Leden 2010

Kolo boje v bodech

31. ledna 2010 v 17:33 | sokol |  Pravidla
Protože jsme kakáčové, co se věčně nenaučí pravidla a jejich dodržování, tady je další pokus o změnu:

Jedno kolo boje:
1) Popsání situace PJem
2) Skryté rozmýšlení a napsání akcí hráči i PJem (vždy napsat akci+cíl akce)
a) Základní hlavní akce jsou celkem 4 - boj zblízka, střelba, kouzlení, jiná činnost.
b) Tyto akce se mohou dle potřeby hráče konkretizovat v bojové akce typu finta, bezhlavý útok, ústup, mířená střelba, určité kouzlo, oblékání zbroje, atd.
c) Boj vyžaduje plné soustředění, takže pravidla dovolují akce kombinovat jen s automatickou činností, které je ale nutno též před hodem na boj nahlásit včetně cíle (mluvení, chůze čili přesun, pohvizdování, pískání+další i dle domluvy s PJ, co je u dané postavy automatická činnost...).
3) Hod na boj každého účastníka boje: BČ+2k6+
4) Umístění všech postav na pravítko
5) Vyhodnocení převahy (důležité pro schopnosti a možnosti fint, kouzel atd.)
6) Probíhají jednotlivé akce dle výše BČ, stejné BČ probíhají současně. Především pozdější akce nemusí vůbec proběhnout v závislosti na dosavadním průběhu souboje vyšších BČ
7) Započítání únavy, zranění, zkrácení trvání kouzel o 1, atd.
8) Nové kolo od bodu 1)

P.S. Hráči se celou dobu kola nedomlouvají na společném postupu v současném, ani jakémkoliv následném kole, neměli-li to nahlášeno jako akci.


Zbytek pravidel souboje si již sepisuju do přehledné podoby v sešitu pro rychlé vytasení v přápadě potřeby, tohle si ale musíme pamatovat (a hlavně dodržovat všichni)

Pátek 19.2.

26. ledna 2010 v 18:18 | Boogie a Muerte |  Kdy příště?!
vybírejte, probírejte, upravujte - já osobně bych měl mít volno s šancí větší jak padesátiprocentní :-)
osobně sem pro co nejmenší cestování a více hraní =-)
nebude v klubu zase něco? jinak by byl sokolov jasná volba :-)
a nebo pro změnu můžete dorazit do jihlavy :-D

Poslední průzkumy ukázaly, že v tento den od 4 můžem hrát. Zbytek týmu dorazí po 7 hodině. Napište si to do diářů!

Proč pořád hraju dračák, doktore?

26. ledna 2010 v 10:37 | sokol |  Reálie
...aneb malý příspěvek k třetímu výročí našeho blogu.

Víte, výročí nutí zákonitě k zamyšlení, a pro historika obzvlášť. Součet délky hraní každého z nás by v pohodě mohl konkurovat věku mé babičky. Mladých nástupců sice přibývá poskrovnu, ale vcelku dobře se zajíždějí (pokud nezapomenou nebo nemají rande). Také musíme uctít památku těch, kteří již s námi nehrají - BAZ, Jirka Štefánek, Kaby, Vojta , Sláva a...budiž...i Dan. Taktéž patří dík Járovi Kohoutovi za misionářské šíření DrD mezi skauty a Martinu Popprovi, že mezi nás přitáhl Asterion a komukoliv nahoře, že opravdu dokončil (i přes všechny debaty, výhrady a kolize) pravidla DrD+, protože kroll v bederní roušce s kyjem verze 1.6 už začínal být nuda.
No, je nám přes dvacet a kde kdo (někdo) protne hranici další. Postava v DrD je nám věrnější a milejší než kdejaká přítelkyně a proto se někteří museli pro jistotu oženit a ještě stvrdit dětmi (ba i dvěma). I tak jsou odstředivé tendence z normálního života stále velmi silné. Nevěříte? Stačí se podívat do našich řad mezi všechny ty (stále) nedostudované, nezaměstnané, unavené a věčně pařící jedince. Jako bych slyšel svou mámu a nyní ženu: "Proboha, vždyť jsi už dospělý!!" Ale i přes všechny snahy okolí (máš práci, uč se, uspi dítě, přijede návštěva, přece mě nenecháš doma samotnou, nedostaneš dovolenou) se vídáme relativně pravidelně a často.
Vidina imaginárního světa je prostě vábnička par excellence a je jedno, zda tam jednáme jak kreténi, umíráme za hovadiny, chováme se jak burani a zabíjíme tuny hnusáků. Možná právě proto.

Takže, až se jednou sejdeme u psychiatra na pohovce, vidím to následovně:
"Vaše posedlost hraním je vážná, dokonce chorobná. Jde o jistou formu gamblerství, ovšem uniká mi smysl. Zde žádná blikající tlačítka, radost z výhry a vyšší míra alkoholu není. Shrňme to:"

1) Vysněný ideál
Dvaapůlmetrový svalovec v bederní roušce a obouručákem na zádech (Wulf)
Dokonalý playboy a hráč na kytaru (Kvído)
Svérázná žena (Isafell, Viconia)
Mastermind s čínskou či japonskou kulturou (Takeda)
Asociální prudič (Roupa)
Pán s kufříkem (synonym velké většiny postav jistého hráče)
Rytíř a vůdce (Garpenn, Guiscard)
Antisociální trpaslík s velké gule

2) Kompenzace vlastních nedostatků a tužeb v rozhovorech
Jak vypadá můj zadek? (Kvído)
Večírek. (Takeda)
Co čumíš! (Wulf)
Ochutnej mojí kouli! Koule mi spadla na zem. Roztáčím kouli. (slovník nejmenovaného trpaslíka)
To byla urážka? (Dobromil)
Hej, to je moje! (Roupa)
Jsem neporazitelný duelant. (Viconia)
Chceš přes držku?! (Wulf)
Dej si kokos. (Mamo)
Jsem ČARODĚJ!! (Takeda, Horatio)

3) Ztráta kontaktu s realitou
Tu půlku prasete dám do batohu (nejmenovaný trpaslík)
Jdeme s Drobkem shánět informace. (Wulf)
Nemám sice zbroj, ale rozeběhnu se plnou rychlostí proti těm kuším. (Takeda)
Toho draka zhulíme. (anonym)
Skočím na druhou stranu. (Roupa)
Chci štít ve tvaru kosočtverce s úhlopříčkou a nápis "nečum" na hruď. (Wulf)
Vyraboval bych tu vesnici (Guiscard)
Mám tři vážný, ale sprintovat můžu. (všeobecný úzus)
Máme plán. (všeobecná iluze)

4) Různé
AHOJ, DLOUHO JSME SE NEVIDĚLI. (Černý vlk)
Urga děkovat! (Urga)
Masturbující makak jménem Turbína (pověstný přítelíček zlodějů)
Uááááá, golem se utrhnul (nejmenovaný trpaslík)
Hej, námořníci, jdete na férovku? (Wulf)
Ve jménu božím, chcípněte (věta z legend)
Seš divnej. Jóó, seš divnej. (mluvící motýli z bažin)
Příště půjde pan Takeda první, na záda mu namalujeme krví terč a bude si muset nahlas zpívat "Já jsem hrdina blbej jak kraví cecek, kapsy mám narvaný hromadou zlatých tretek". Říkej tomu klidně detekční zaklínadlo. (plán Mr. Lua na další akci)
Heej, proč zrovna já? (nejmenovaný trpaslík)
Hai (Takeda)
Trhej! (Saya)
V tom bude něco víc. (všeobecný omyl)
Co dál? (věčná otázka)

5) Hodnocení docházky (pro srovnání s dneškem uveden rok 2007 dle PJ sokola)
Petr se mi moc omlouval a vážně se těšil.
Pica je hrdina, že DrD je jeho víkendová priorita nedevše.
Lukáš klidně taky hrdina, priorita hned po rodině.
Mátlíka raděj nechám utrpení.
Svob to zesral.

6) Lokalita a forma výskytu
roverská klubovna, ORJ a noir verze na sále ve Skaut klubu
Přibyslavská klubovna
bývalá klubovna Dobrovského
Sobíňovská budka, garáž a kuchyň
Picův pokoj na Hrnčířské
Hůl od koštěte
Vousy á la smeták



Uvidíme se v pavilónu 7, pánové.......a nezapomeňte s sebou pravidla.



Bruxa

25. ledna 2010 v 10:01 | Muerte |  Dobrodružství
Ležela na pláži a opalovala se. Všechno bylo jak má být. Lebky, ze kterých byla pláž složená příjemně studily a černá tekutina oceánu jí chladila nohy. Všechno bylo tak krásně bezútěšné. Vedle leželo ještě nekolik dalších sester a vypadalo to na opravdu pěkný den. Líně okusovala lidské lýtko a živila se zbytky emocí, které se v něm ukrývaly. Stracha a hrůza. Hmmmm, jak lahodné.

A pak se oceán rozestoupil a ukázala se ta hnusná zlatavá záře. Začly z ní proudit stejné emoce jako z lýtka, které udiveně pustila na zem. Strach a hrůza, spěch a pár kapek beznaděje navrch jako třešnička na zvrhlém dortu.
Mlsně se olízla.
Pojď.
Zastav je!
Prosííím!
Víc strachu a zoufalství. Jaká nádhera. Extáze.
Proč by někam chodila, když všechny emoce přisly za ní? A to, že nešla ten tok vazké slasti ještě zesilovalo.
Ta Viconie nás dohoní a zabije!
To jméno pálilo jako zásah Kurátorem.
Vlna zlosti a nenávisti, které byly jedinými jejími emocemi se zvedla jako přílivová vlna. Bez váhání skočila do závoje stínů.
Lov začal.

23.1.

25. ledna 2010 v 9:44 | Muerte |  Deník
Po průzkumu Heřmanova domu se družina vydala teleportem do Starého Athoru.

Kvůli nedsotatku osvětlní byli členové družiny těžce zraněni při souboji s Bruxou, se kterou se už jednou setkali v jeskynním chrámu Pokle Mokleho vesnice.

Průzkum arvedanské vily stěžoval zával. Nakonec se podařilo sprovoznit teleport na druhou stranu a družina prohledala Heřmanovu laboratoř. Na mapě, kterou Heřman vydrápal na stěnu a kterou se pokusil při svém náhlém odchodu zničit nalezla družina jediné slovo: Wokomotekebe.Což elfsky znamená Místo toho, který probouzí z velkého psánku. Elfům v družině to připadá jako nějaký místní název. Ale sami takové místo neznají a ani nevědí kde by mohlo být.

Chozé navrhl jet do Wutabenga, kde je největší koncentrace elfů a tedy i možnost zjistit, kde se Wokomotekebe nachází. Jestli je tam Heřman je stále záhadou.


Potvora

14. ledna 2010 v 17:27 | Boogie |  Příběhy postav - Střela
"Potvoro! Jedna! Hnusná! Chcípni!" Bušil sem netvora pěstí do míst, kde sem tušil tlamu. Nebylo to poznat. Dvě nohy, dvě pracky s pařáty a obrovská hruď uprostřed s něčím, čemu by šla tlama přirovnat. Co slovo, to rána. Odletovaly kusy masa, krev stříkala a krok po kroku sem ji zatlačoval do rohu. Nádech, rána, nádech, rána. Neměla šanci na protiútok. Dotlačil sem ji ke zdi a zvednul ze země kus náhrobního kamene.
"Skončíme to," a jakoby vytušila moje slova, pozvedla pařáty k obraně. Marně. Rána kamenem, zvuk praskajících kostí a stvůra se svezla k zemi.
"Body počítat nemusíme," zhodnotil sem svou boxerskou výhru v podzemním potvoráckém šampionátu. Celkové skóre šest zápasů, z toho pět výher K.O. a jeden útěk.
Rozhlédnutí po místnosti. Tristní pohled na dva rozsápané druhy, všude krev a smrad z povolených svěračů a jedna tuhá bestie. Ale úkol splněn, čas vypadnout. Rána přes hrudník začala pálit, ale to počká. Vyběhl sem z jeskyně překutané na místní pohřebiště a vydal se směr vesnice s prapodivným názvem překřtěným na Prdel světa.

Byl sem tam cobydup. U brány samozřejmě překvápko. Dav vesničanů s vidlema, motykama a naprostou nechutí zaplatit předem dohodnutou sumu za depříšeratizaci pohřebiště.
Zastavil sem před dosahem světla z loučí: "Máme problém?!"
"Táhni! Nic ti nedáme! Nic ti nedlužíme! Táhni nebo do tebe ty vidle píchnu!" Odpovědělo hned několik odhodlaných hlasů.
"Vopíchej si starou v seně, já chci svoje prachy! Takže nic? Dobrovolně nedáte?!"
"Vodpal nbo tě hodíme prasatům!"
"Já čuníky strašně nerad," a vstoupil sem do světla. Ustoupili. Krok, dva. Efekt se povedl. Krev nestvůry ze mně udělala monstrum. Lupnutí kloubů, když sem zatnul pěsti, se rozneslo do tmy: "Takže nedáte?!" a vycenil sem zuby.
Sklopili hlavy, šeptanda a pak jeden odběhl za palisádu do vesnice. Čekali jsme. Já hlavu vztyčenou, jakmile někdo ke mně zvedl pohled, probodl sem ho očima do třetího pokolení. Pak se vrátil odběhlík i s cinkajícím váčkem a hodl mi ho k nohám. Sebral sem ho a čtverácky se na ně usmál: "Vidíte, tolik caviků a nakonec to ani nebolelo," a otočil sem se na patě a štrádoval do tmy. Smysly nastražené na to, co přišlo. Někdo se až tak moc nebál rudého démona a prachy mu byly milejší než vlastní zdraví.
Zákeřný výpad do zad, vyhnutí otočkou na patě, průlet vidláka podpořen záhlavkem hranou ruky a jeho následné rozplácnutí na cestě.
"Díky, hůl se bude hodit," a zlomil sem o něj násadu.
Naladil sem na rty albirejskou odrhovačku "Kde ty krásný kurvy sou...." a za hvizdotu vyrazil hledat noclech a potok. Strašně mne sralo to bzučení much...

V předaleké budoucnosti

14. ledna 2010 v 15:06 | Boogie |  Příběhy postav - Střela
Stmívalo se. Seděl sem na hradebním ochozu, poslední srpky slunce mě ještě hřály za krkem a v hlavě mi to šrotovalo.
Čapli ho. Nebyla to městská garda, ale někdo, koho chtěl převézt a zatím z něj jen mlátili duši z těla ven na světlo světa. Nic sem mu nedlužil, ale je to kámoš a šéf. Jeho lidi sedí na svých tlustých posraných zadcích a nic neudělají. A já mám prostředky na to ho z toho dostat.
Mám sebe.

Procházel sem město, čekal na tmu. V hlavě Bejka, budiž mu Lámius milosrdný. Posrali sme jednu vykrádačku a skončil držkou v bahně a s šipkama v zádech. Pech.
Setmělo se. Protáhl sem se a vydech uvolněním. Bude to bolet.

Kusem železa sem vycvakl západku a protáhl se dovnitř. Podle všeho byli ve sklepě. Schody do přízemí po špičkách a nastraženýma ušima. Sem spíš na tu špinavou čast, ale i z tohodle sem něco pochytil.
Zvuky boje se stávaly zřetelnější. Teda zvuky boje - mlácení několika maníků do umdlévajícího masa. Ještě trojobal a bude z něj dobře naklepanej řízek.

Nadzvednutí poklopu byl tichý - čtyři maníci kolem něj - dva buchaři a nezáživný zbytek.
"Vyklop to nebo tě ani smrt nepozná," řekl jeden z nezáživných. Odpovědí mu bylo jen další chrchel slin a krve.
"Debile,"zhodnotil odpověď: "Ještě mu nalož ať...," nestačil doříct. Všimnul si stínu nad sebou na schodech a natočil hlavu. Přesně jak sem chtěl. Levý hák přesně na spánek, křupnutí lebky a krátký let zakončený druhou o zeď.
Zbylá trojice přešla rychle z překvapení do zlosti. Dva obuchy a nůž pevně nakročeny vytrestat nezvanou návštěvu. Nikdo nemluvil. Rozkročil sem se pod úpatím schodů a usmál se: "Ještě máte malou šanci."
Dýka se pohnula. Naznačený výpad na žebra rychle zvedl a šel zvrchu po krku. Nečekat svini nebo být pomalejší, skončím s rozseknutým hrtanem a přitom stačilo se jen zaklonit, nechat ruku proletět, chytit za zápěstí a loket a dokončit pohyb směr jeho žebra. Úlek, vyděšení a poslední, co sem viděl, byla bolest v jeho tváři, když sem mu v ráně dýkou zakroutil.
Pustil sem mrtvolu na zem, pohled na dva obuchy: "Už máte jen malinkatou šanci," a tentokrát sem se neusmál.
Dva tupé nárazy dřev na podlahu. Ustoupil se a nechal je projít. Jejich kroky utnulo bouchnutí dveří. Rychle vytáhnout nůž z mrtvoly, přeříznout pouta. Tělo přes rameno a tradá nocí do Nového začátku.
Cestou sem mu zkontroloval prsty. Usmál sem se.
Pořád Tříprsťák.

Před branami z větví

7. ledna 2010 v 6:40 | sokol |  Příběhy postav - Viconia
Viconia neměla vůbec dobrou náladu. Cítila se zodpovědná za vše, co se do poslední noci stalo. Drobek z části jednal na její příkaz a nyní na to téměř fatálně doplatil. Horatio málem vykrvácel, kdyby se k němu neprosekali včas a jeho vztah s Abiosem vzal za své poté, co ten bláznivý elf přestal používat v boji chladnou hlavu. A to se navíc Viconia snaží ignorovat své zranění a Heřmanův únik nebrat jako selhání, ale pouze oddálení splnění úkolu. Ne, nezačíná příjemný den, ale je potřeba s tím něco udělat.
Hned další dopoledne svolala všechny členy družiny k Horatiovu odpočívadlu u ranhojiče. Pečlivě sledovala každý z obličejů, kde se rýsovaly pocity zklamání, únavy, bolesti, nevraživosti, ale i odhodlání a sympatie. Bohužel se jí nepodařilo nic jasného vyčíst a získat tak alespoň nějaký záchytný bod.
"Jsem ráda, že jste přišli," Viconia všechny pozdraví pohledem a všimne si místního ranhojiče, který mezitím ošetřuje Drobkovo nové znamení a brzy se podívá i na její řeznou ránu.
"Jsem si plně vědoma," pokračovala, "že náš současný úkol stále není hotov, my jsme zranění a vyčerpaní. Také vím, že Abiosovy chyby v nás zanechávají stopy vzájemné nedůvěřivosti." Překvapilo jí, že poslední slova nechaly Horatia i Abiose chladnými.
"Ale," znělo dále trochu nejistě, "pevně věřím, že se vše další spoluprácí změní a Abiosův luk najdeme společně s nekromantem. Kdo jiný by náhodou kradl luk na stromě uprostřed náměstí, že?"
Viconia byla zmatená, čekala hádku, počítala s usmiřováním, ne s tichem. Bylo potřeba tohle rychle skončit.
"Chci po vás sehnat informace po městě o Červeném lese dříve než tam vejdeme. Potřebujeme znát - co nás čeká, jak to tam chodí, jak se chovat a hlavně kam by se mohl nekromant uchýlit. Těch míst určitě nebude mnoho. Máme zhruba tři čtyři hodiny čas, tak se dejme do práce. Vyzvídejte, kde to půjde - stráže, starosta, kupci a obchodníci s lesem, obyčejní lidé, kněží. Já osobně jedu do Starého Athoru za žoldáky. A samozřejmě doufám, že se s námi o znalosti podělí Abiose."
Viconia se trochu nuceně, smutně a unaveně usmála. Nic z toho ale nebylo poznat, to mladá šermířka už dovedla v dokonalost.

Procitnutí

6. ledna 2010 v 12:11 | Muerte |  Příběhy postav - Gwe'drawe
Orazio ležel v posteli, ale nedalo by se říct, že spal. Nemeditoval, ani nesnil, ani nepřemýšlel. Orazio zuřil. Pod dekou křečovitě svíral prostěradlo a představoval si krk toho elfího skurvysyna. Před očima mu letěla písmena: A..b...i..o...s...e a kolem nich se skoro bez námahy utvářely před Oraziovýma očima obrazce kouzla Meroneho energetického smažáku... Jen kdyby se tu ten... ten... ani vhodná nadávka ho nenapadla ukázal, tak by kouzlo našlo cíl a Orazio by si mohl konečně vydechnout a trochu se vyspat. Popel na podlaze by už nějaká sestra uklidila.

Otevřely se dveře a vešel Abiose. Orazio vymrštil ruku spod deky napřaženou v magickém gestu a než stihl odříkat formulku tak mu pomstychtivý úšklebek zmrzl na rtech. Abiose se na něj podíval. Už to nebyl ten předstíraný drsný pohled elfa, který dělá, že mu na ničem nezáleží. Tohle byl pohled elfa, kterému skutečně na ničem nezáleží, ani na sobě ani na okolním světě, jen na jediném, na krvi. Takové pohledy už ale Orazio ve válce viděl, o dost víc než by si přál, znal je. Tenhle pohled ale živilo ještě něco jiného a to něco donutilo Orazia položit ruku na deku a odvrátit pohled.

"Teď už vím, co mám udělat, Orazio", procedil dost nepřítomně Abiose, "Musím jim všem podřezat krky. Červeným lesem, celým Asterionem potečou potoky nekromantské krve."

Orazio slýchal od Abiose podobné věci často a nikdy jim nevěnoval pozornost. Ale teď, teď věděl, že každé to slovo bylo myšleno vážně. Ať už to bylo cokoli, proč nechal Abiose Orazia na holičkách a proč ležel u ranhojiče s mnoha ranami z boje, rozhodně za to Abiose zaplatil dost vysokou daň... nevěděl přesně co se mu stalo, ale nepřál by to ani nejhoršímu nepříteli.

Kdy a jak dál?

5. ledna 2010 v 17:17 | Muerte |  Kdy příště?!
Do Matěje sme si pěkně zašili, ale je řekl bych na čase dát všem prostor k nápravě chyb a ukázce vlastních schopností a talentu, tedy uspořádat další sezení.

Otázka je kdy? Teď, vzhledem k absenci notesu, kde sem to měl v railendaři, nemám Matlákovu periodu, takže něco navrhněte (Víťo, to je plurál skromnosti)!

Athor a události v něm

3. ledna 2010 v 22:22 | Mr.Lu |  Dobrodružství
Všechno šlo dobře. Měli jsme jasný plán - vzbudit rozruch jako potenciální zájemci o nekromancii - a vytáhnout tak toho přívržence nekromancie z jeho doupěte. Než ho hledat, mohl se nám sám ukázat. Rozruch jsem skutečně vzbudil. Až takový, že mě místní domobrana zavřela i s elfem do vězení. I přes nedostatek důkazů to vypadalo, že nás v žaláři nechají pobýt delší dobu. Rozumná argumentace s těmi zabedněnci byla k ničemu. Ani místní čaroděj příliš slušnosti a inteligence zřejmě nepobral. Jejich odhodlanost byla na druhou stranu obdivuhodná. Místní nekromant musí být zručný a zalezlý skutečně hodně hluboko, když ho tak důslední ochránci pořádku ještě nechytli.
Zachránila nás přítomnost Petra - vysoce postaveného kněze Lamiusova - který v Athoru krátce pobývaje byl přizván aby potvrdil naši výpověď. Při výslechu jsem jen jemu vyjevil skutečný úkol můj a mých souputníků. Slíbil nám bezvýhradnou podporu.
Všechno šlo dobře. Víc rozruchu bychom způsobili jen snad vyhrabáváním mrtvol v pravé poledne. Stačilo jen čekat. V zádech jsme stále měli druhou část naší skupiny - Viconii a Drobka.
Zazdálo se, že náš plán nese ovoce. Nová informace vedla k mistru cechu plátenického. Dostali jsme do rukou jasný důkaz o přítomnosti nekromanta - velmi silný lektvar pro růst vlasů a jiného ochlupení. Alchymista potvrdil, že k jeho výrobě bylo zneužito zakázaných látek a postupů, které jsou vlastní právě těm, co obcují s nekromancií. Nevěřil jsem však, že pláteník jest tím zlotřilcem. Přes elfovy protesty jsem rozhodl na pláteníka udeřit přímo. Navštívili jsme ho v jeho cechu a jasně mu vysvětlili co ho čeká, když nebude spolupracovat. Elf se ho v mé přítomnosti pokusil vydírat o peníze - neslýchané! Důrazně jsem Abiosovi vysvětlil, že pokud pracuje se mnou, nebude mou čest špinit takovými špatnostmi! Pláteník nakonec zavolal člověka, co zprostředkoval koupi nečistého lektvaru. Další cesta vedla do špeluňky U Kata k jejímu majiteli Bejvalovi. To on znal kdo jest tím pokřivencem nekromantským.
Všechno šlo dobře. Hospoda byla po ránu obsazena jen několika místními kriminálníky. Věděl jsem, že se schyluje k boji. S ozbrojeným elfem po boku a dvěma zkušenými válečníky v záloze jsem věděl, že tuhle překážku překonáme. Hostinský Bejval mne nepřekvapil a spolu s těmi ochmelky na nás zaútočil. Čekali snadné vítezství, ale přepočítali se. Ještě než Bejval poprvé pozvedl svou sekeru, seslal jsem na sebe kouzlo značně posilující kvalitu mé zbroje. Spolu se svou sovou jsem se chystal je všechny usmažit jedním Výbojem za druhým.
Pak se všechno zvrtlo tím nejhorším směrem. Do hospody vtrhli tři nový protivníci. Už od pohledu byly o několik tříd výše, než ten povl z hospody. V patách se jim sice hnali Viconia s Drobkem, ale všechy tři vázat na sebe nedokázali. Takže jsem najednou zjistil, že proti mě stojí ne dva, ale tři bojovníci, z čehož dva v mých zádech. S hrůzou v očích jsem zahlédl Abiose jak utíhá ven z lokálu pronasledujíc polomrtvého Bejvala. Nechal mě tam!
Bil jsem se dobře. Kouzelná slova mi klouzali po jazyku tak snadno. Energie byla cítit všude. Ale přesila byla větší, než má moc a statečnost. Dostal jsem ošklivou ránu do hlavy a nakonec v bezvědomí padnul k zemi. Když jsem se probral, bylo po boji. Viconii s trpaslíkem se zřejmě podařilo probojovat ke mě dříve, než mi tí neřádové stihli podříznout krk. Cítil jsem se mizerně - asi tak nějak se musí cítit každý oživelec těch nekromantích bastardů. Viděl jsem elfa a cítil jsem, jak mi v srdci narůstá tupá nenávist. Nechal mě tam! Chybělo tak málo, a už bych se touto dobou zpovídal před Lamiusem! Ten pološílený stromofil mě tam nechal a zmizel! Seděl jsem opřený o stěnu a chytal se těch posledních pár nitek života, co ve mě ještě zbývaly. Pozoroval jsem elfa, trpaslíka i bojovnici jak prohledávájí mrtvé a obírají je o vše cenné. Mohu jim věřit? Mohu někomu z nich věřit tak, že bych jim svěřil svůj život? Elfovi ne, zklamal mě hrozným způsobem. A co ti další?
Nakonec mě dovedli k léčiteli. Později jsem se dozvěděl, že nekromant unikl. Jak příznačné...

Tajemství bujných vlasů

3. ledna 2010 v 13:54 | Jesse James |  Příběhy postav - Gwe'drawe
Stál jsem tam a pohlížeje na trpaslíka doufal, že pocítím zadoustičení. To, že mě ten přizdisráč bez přestávky urážel mě bylo vždy ukradené. Těžce bych klesnul kdybych se tím jakkoliv zaobýval. Ovšem za to jak urážel mou rasu a les, bych ho s radostí propíchnul ve spánku. Ovšem byl to jeden z mála členů naší družiny, které jsem měl přečtené a věděl, jak se zachová v kterékoliv situaci. To se vždycky hodí. A fakt, že bych díky jeho smrti zřejmě přišel o Vicconii či Horatia mě přesvědčil o nepromyšlenosti takového činu.
Ale cosi bylo jinak. S podlomenými koleny a černou kápí přes hlavu jsem nad ním pocítil něco jiného. Snad pocit sounáležitosti. Snad porozumnění. Možná i po tolika letech poprvé i lítost a to nad člověkem, který mi byl doposud celou svou osobností odporný. Vyhnanec stejně tak jako já. Doufal jsem že pocítí bolest ropáleného železa, ale význam toho trestu surově předběhl všechna má očekávání. Vždycky se to musí nějak posrat. Tím spíš že má téměř potlačená elfům vlastní nezkrotná a výbušná povaha musela ovládnout můj rozum zrovna v té hospodě. Ovšem možná že dobře. Kdyby se Bejval dostal k tomu obouručnímu meči a trpaslík s Vicconií se k nám ještě neprosekali, nejspíš by z nás s Horatiem zbyla politováníhodná hromádka krvavých šatů. Ovšem o tom meči jsem nic nevěděl, ten zmrd katovská mohl jenom utíkat. Jak jsem to mohl připustit. Snad neuvěřitelná zuřivost, kterou pocítím pokáždé, když někdo usiluje o můj život či mi chce jen ublížit. Tak to měl pocítit i ten strážnej. Myslím že bych ho za tu jednu ránu do tváře možná i zabil. Ne, vím to. A tak, s šípem v zádech a překvapeným výrazem ve tváři jednou skončí každý, kdo se mi pokusí vzít můj život. Ale napříště musím být opatrný. To luk v ruce mi dává rozvážnost. Nikdy jsem se necítil provinileji, než když rudý závoj opustil mé oči a já s rukou, která křečovitě svírala vlasy toho propíchnutého hejska zpozoroval Horatia. A ve své hlavě bych smrtí Bejvala a toho druhého hajzla nikdy nevyvážil smrt Meroneho. Ale byl živ. Ošetřil jsme ho pomalu, provinile. A pak padnul do výčitek.
...
Pozoroval jsem Drobka a poprvé za celou dobu k němu poprvé cítil sympatie. Heřman unikl a celá naše akce v Athoru skončila neúspěchem. Teď si budou všichni jen dávat větší pozor.

28.12.

3. ledna 2010 v 13:09 | Muerte |  Deník
Družina v Athoru chtěla koupit agiaron, aby zjistila kdo by jí ho prodal a kdo je nekromant. Alchymista Šé Wu Kén družinu vyhodil a ještě informoval stráž.

Družina potkala Petra řečeného Štít spravedlnosti, královského poradce ve věcech spravedlnosti jeho veličenstva krále Waldena na inspekční cestě. Členy družiny vyslechl když byli zatčeni pro údajnou nekromancii či spolčení s nekromanty a pokus o prodej neleglních látek, jmenovitě pak agiaronu. Petr se dohodl s družinou, aby sehnala důkazy o nekromantech, poté co pomocí svých schopností zjistil, co družina vlastně zamýšlela, tedy vyprovokovat nekromanta.

Družina sledovala stopu udanou Maxmiliánem, která vedla k cechmistrovi pláteníků a potom k Bejvalovi, hostinskému v hospodě U kata, jinak překupníka se vším nelegálním.

Během sledování cechnistra přišel Chozé o luk ramawi. Byl mu ukraden nekromantovým pohunkem, který sledoval družinu. Kde se luk nachází teď, není jasné.

Druhá strana se o zatčení dozvěděla a učinla patřičné kroky k zametení stop. Ale při provádění likvidace hostinského Bejvala, který prodával nekromantovi suroviny došlo ke konfliktu s družinou v hostinci. Jednomu z nekromantových pohunků se podařilo uprchnout a varovat nekromanta, kterým je Heřman, athorský obchodník suknem a jinými drahými látkami, jinak radní a oblíbenec celého města.

Družina vyslechla spacifikovaného Bejvala a okamžitě kontaktovala Petra a vydali se do Heřmanova domu. Vevntiř zastihli Heřmana právě když se se svým pohunkem teleportovali kamsi pryč. To potvrdilo jejich verzi příběhu. Teleportační zařízení bylo na desce 2x2 sáhy, 20 coulů tlusté. Stejné jako všechny desky, ze kterých je postaven Starý Athor.

Toho dne večer místní rolník Mejla Horák informoval stráže o tom, že ho srazil Heřman a jeho společník, když tryskem ujížděli směrem do Červeného lesa. Tato informace se dostala k Petrovi a ten jí sdělil družině.

Jedním z následků potyčky v hostini U kata je cejch na čele Drobka, který se před vrchním soudcem Petrem neprozřetelně zmínil, že po boji svévolně zabil čarodějného Heřmanova pohunka. Viconie unikla stětí ze stejného důvodu jen o vlásek. Soud a vykonání rozsudku se konal v zahradě chrámu Paní Úrody následující den, dky se také družina dozvěděla o tom kam Heřman uniká.

A to si myslel, že je na dně...

3. ledna 2010 v 12:31 | Peťa |  Příběhy postav - Drobek
Drobek a Vikonie stáli před hospodou a hlídali. Chozé a Merone šli dovnitř. Šli tam za kontaktem. Jen co vešli dovnitř. Si ti dva pod dubem všimli, že se za nima vyrazili tři chlapíci. Vyšší v plášti, s holí. Jeden hospodskej mameluk a druhej úplně stejnej, jenom s kuší. Drobek se s Vikonií vydali hned do hospody. Když vešli do dveří lokálu, narazili, jen na ty tři a další tři v rohu u sudu. Ostatní byli asi vedle v místnosti. V hospodě bylo ticho. Najednou se z místnosti vedle ozval řev, jako když zabíjej svini. Ti tři příchozí se v mžiku rozeběhli do míst, odkud vycházel ten křik. Zatarasili dveře. Vikonie s Drobkem na nic nečekali a za běhu tasili zbraně. Bylo až s podivem, že se Drobkovi podařilo roztočit řemdih, aniž by trefil Vikonii. Jen co se přiblížili na dosah zbraní, tak se na ně obořili. Nešlo to, ale tak rychle jak by i představovali. Ten s kuší stačil ještě vystřelit do míst, kde se asi nacházel Chozé a Moron. Jeho chyba, teď se neměl jak bránit. Kouzelník zpozoroval, jak se na něj žene Vikonie a zařval, aby se o ní a Drobka postarali ty tři u sudu. Bylo jim to však platný jako mrtvýmu zimník…
Drobek se vrhnul na prvního, kterýho měl na dosah. Byl to zrovna ten chudák, co neměl nabito. Jeho úder šel přímo na ruku,v který držel kuši. Vikonie se zatím pokoušela dostat ke kouzelníkovi. Ty dva uvnitř bojovali se svým osudem. Drobek se rozmáchl podruhé s řevem: ,,nečum gumo". V tu chvíli se nebožtík otočil a dostal řemdihem do obličeje. Jeho bezvládné tělo odlétlo o kus dozadu. Leželo tam jako po výbuchu. Teď přišel na řadu další… Dva odrovnaný a ani škrábaneček. To bylo doposud Drobkův největší úspěch. Vikonie se zatím taky činila. S úspěchy i bez nich. Nakonec zústal už jen kouzelník. Na pomoc mu z kuchyně přišel rváč se štítem a tesákem. Drobek se rozmáchl a trefil kouzelníka přímo do hrudi: ,, Tohle je moje kouzlo, máš silnější?" Rána nebyla však tak tvrdá jak chtěl. Kouzelníka ani nevyvedla ze soustředění. Ten se zaměřil na Drobka a pokusil se ho dotknout. Což se mu podařilo a Drobek se svezl na zem, jako kdyby na místě zemřel. Vikonie, zůstala sama. Kouzelník začal něco mumlat a máchat holí. Na to se Vikonie stáhla za roh k sudu. Ožralu vyhodila se slovi: ,,Vypadni a vem si klidně i ten sud". Opilec se podíval na sud. Změřil si ho svým pohledem, člověka zcela unavenýho společností. Nakonec se rozhodl, že odejde bez sudu. (Podle Drobka to byl srab, jinak by si ten sud vzal sebou!) Po chvilce se Drobek probral a vstával na nohy. Kouzelník a jeho pohunek na něho a Vikonii zařvaly: ,,Stáhnite ocas a vypadněte!" To neměli však dělat, protože Drobka naštvali. Odjistili granát a zapomněli, kam dali pojistku. ,,To si dělaj prdel. Vocas. Vocasové" Drobek odolal útoku kouzelníka, postavil se na nohy. Roztočil řemdih nad hlavou a udeřil ho. Ten se svezl na zem a omdlel. ,,Teď vy stáhnite ocas a vypadněte! Gumy". Pohunek se otočil a s řevem: ,,ještě se uvidíme parchanti" utekl. Bylo po boji. Moron ležel na zemi v bezvědomí. V hrudi a zádech šíp. Po Chozém ani stopy. Vikonie a Drobek svázali probouzející se nepřátele. Prohledali je. Mezi tím se konečně vrátil dost zmatený Chozé. Vypadal trochu zraněně. Ošetřil ne příliš rychle Morona a rozhlížel se okolo. Po tom co na něho zařvala Vikonie aby ho odvel za doktorem. Vytratili se oba z hopody.Po po nějaké chvíli se zase vrátil. Vikonie řekla Drobkovi, aby vyslechl kouzelníka a podle toho co řekne, tak ho zabil. V tu chvíli zaslechli všichni dusot nohou. Drobek kouzelníkovi zlomil vaz a všichni se vydali ke dveřím. Vokonie se rozhlídla po ulici a zjistila, že se do hospody řítí vojáci. Všichni se rychle vyhrnuli ven. Utíkali směrem na náměstí. Vojáci se jim však drželi v patách. Drobek na návrh Vikonie upustil pár zlatých na zem. V naději, že lidé zablokují ulici a oni snadněji prchnou. Nestalo se. A tak museli najít jiné řešení. Vydali se za Petrem Štítem Spravedlnosti.
Zabušili na dveře… Otevřel jin sekretář. Všichni se vhrnuli dovnitř, jako velká voda. Se slovi: ,,deme za štítem, Petrem, Peťou"...
,,Ještě je v hospodě jeden kouzelník",
,,Není, Já ho zabil".
,,A těmahle slovama začal ten kolotoč. Kuli kterýmu si teď tady povídám sám pro sebe ve vězeňský cele. Prej zavraždil. Rozkaz zněl jasně :,,Podle toho co ti řekne,tak ho zabi." Neřekl nic, tak šmytec. Nechápu proč kuli jednomu kouzelníčkovi dělaj takový caviky. Kdyby byl aspoň dobrej, ale to co tam předvedl, to stálo za starou bačkoru. Popravit, to není možný. Doufám, že ta banda něco vymyslí a dostanou mě vodsaď. Až zase příjdou s návrhem, abyjsme utíkali za černoprdelníkem, tak se jim na to vy… Bitva bez škrábnutí a nakonec mi podříznou krk, lidi, kterejm sem pomáhal. Co je tohle za bordel. Rozsudek, to jsem na to zvědav…To ne! Radši mě popravte. Cejch na čelo! To je horší jak cokoli jinýho. "
V Drobkovi se v tu chvíli něco zlomilo. Ze zahrady chrámu Paní úrody, kde dostal cejch, vyšel jako ovce. Teď už to nebyl a nikdy nebude ten samý trpaslík. Jak by taky mohl, nejtěžší trest a padnul zase na něj. Tolik smůly nemá za svůj život snad nikdo. Přehodil si přes hlavu kapuci svýho pláště a mlčky, čekal, co se bude dít dál.Bylo mu te jedno. Nic horšího už nepříjde. Jeho dny jsou sečteny. Nemá se kam vrátit. Už nemá domov a teď už není ani traslík, je odpad. Jeho myšlenky se ubírali jediným směrem. Co bude dál? Zůstane se skupinou, nebo jí opustí a bude se toulat s nadějí, že padne v nejbližší bitvě. Co jiného mu teď zbývá. Jedinou nadějí byl pro něho jeho strýc, ale ten už s ním po tomhle také nebude chtít nic mít. Noční můra se stala skutečností. Vyvrženec vlastí společnosti se stal psancem. Už to není trpaslík, ale stroj.