Srpen 2009

Kvído je mrtvej, je mrtvej.

28. srpna 2009 v 20:09 | Jesse James |  Hřbitov postav
Začalo to celkem nevinně, v jedné nejmenované vesničce ležící v Almendoru, poblíž budoucího území Svobodných měst, kde se krátce po představení mladý hobit Rolf Květorád spolu se svou skupinou bardů, herců a obchodníků se zaručeně účinnými, protihemeroidovými mastmi usadil do tamní knajpy a s vědomím, že zítřejší ráno nebude nejrůžovější, začal zcela bez zábran chlastat.
Co se událo v následujících třech hodinách, nezaslouží si být zde popsáno, ovšem za tu dobu se Rolf dostal do stavu, který by mu mohl i hadr v potoce závidět. A tak náhle ve chvíli, kdy by mu jako rajcovní přišla i dřevěná židle, spatřil Kornélii Zahrádkovou, pěvkyni hudebního uskupení Viola, a položil si otázku, jak je možné, že si té poněkud "mohutné", ale jinak krásné ženy nikdy předtím nevšiml. Tak si dal panáka na kuráž, na třetí pokus se zvednul ze židle a s úsměvem, který považoval za rošťácký, se připařil k tomu kolosu. Jak to tehdy Rolfovi podařilo, zůstává věčnou záhadou, ovšem pravdou je, že ještě ten večer se celá hospoda rozezněla vysokým sopránem a Kornélie Zahrádková otěhotněla. Snad si však můžeme celou situaci domyslet za pomoci Kvídova tvrzení, že za svůj život vděčí pouze chlastu a štaflím.
Ne zrovna neočekávaně dostal Rolf od Kornélie najevo, že ona se o toho fakana starat nehodlá, ať si Rolf pěkně sežere co si nadrobil a že jakmile se ten spratek narodí, ona, Kornélie, odtáhne spolu s Violou do Keledoru a už je nikdy nechce ani vidět. A jak řekla, tak se stalo.
A tak zůstal mladý Květorád mezi rodinou poutníků zábavy s malým, bílým a věčně posraným balíčkem v náručí, a už ne tak sám.



….................................................

Mohutná vrata nepříliš honosného stavení se za tesklivého skřípotu otevřela, a ven vyklopýtala menší postava. Rozepnutá, jasně žlutá košile za ní při chůzi provinile plandala, ruka slabě svírala krk popraskané loutny a jasně modré oči přihoupě zíraly kolem sebe. Ticho. Nechápané a nepochopené. Jako by na tom záleželo. Kvído udělal váhavý krok kupředu a pak se ohlédl. Tam kde ještě před chvílí stál hostinec, místo zelo prázdnotou. Kvído na pohlédl na sebe a zjistil, že je zcela nahý. Tam kde měl ještě před chvílí hlubokou ránu, byla jen mírně pobledlá kůže. Pak vykročil. Vykročil s hřející myšlenkou, že jeho život skončil protože se obětoval.
Vykročil protože se nechtěl vrátit.
Vykročil s tušením že ho čeká soud.
A Kvído se na něj upřímně těšil.






Něco málo na závěr
Postava Kvída se v mé hlavě zrodila téměř okamžitě poté co jsem se rozhodl hrát. Představa vychcaného, charismatického hobita, kterého musejí mít všichni rádi, představa hobita, který když jde do tuhého s úspěchem využívá spíše svého jazyku, představa hobita který je stejně zbabělý jako chamtivý a představa hobita, ve kterém se na poslední chvíli hnulo svědomí a utekl od všech těch vražd a únosů pronásledován zbytkem klanu. Paráda. Ovšem výsledek? Bohužel musím konstatovat že jsem zahrál připosranéhoa ukecaného zmetka, který se do družiny naprosto nehodil, neboť ve věcech, kde nebyl třeba hráčův um ale schopnosti postavy fungoval už dlouhou dobu Roupa. Na začátek jsem si vzal rozhodně příliš velké sousto. Snad to byla ostýchavost a nezkušenost začátečníka, snad tu postavu prostě zahrát neumím. Na každý pád Kvído byl, když porovnám jakého jsem ho chtěl mít, úplný propadák.

Post-prázdninová seance

3. srpna 2009 v 19:13 | sokol |  Kdy příště?!
Takže 5.9. u Sokola v budce? Odjezd od klubu v 6?