Březen 2009

A jak to bude dál?

30. března 2009 v 22:24 | Boogie |  Kdy příště?!
Jak jako dál?
No jako mezi mnou a tebou.
Ja ti řeknu jak to bude...

Saya - úryvek první

30. března 2009 v 22:22 | Boogie


Vnímala je. Všude kolem. Usmála se, smutně. A oni úsměv oplatili. Vesele. Starali se o vše a ona o ně. Jen oni mohli za to, že tu stále byla.
Ale ON už byl pryč. ON. Pocit lásky, domova, něhy. A pak jednou odešel. Rok, dva? Věčnost. Nebo to bylo včera?! Bolelo to. Chtěla jít s ním, ale nedovolil to. Chtěla vyrazit za ním. Ale kam?! Byla ztracená. Duše plakala, srdce ji tlouklo pro něj. Jen tu nebyl, aby to mohl slyšet. Nemohl ji sevřít v náručí, aby ze dvou těl stalo se jedno.
"Tak jdi."
Rozhlédla se, ale neviděla nikoho. Jen jednoho z nich. Stál před ní a koukal. Ne na ní, ale do ní. Nemluvil s ní, ale hrál si s její duší, touhou, vůlí. Vůlí vyrazit.
"Jdi, my tě povedeme." Usmál se ji do srdce, kde možná vytryskla trocha naděje. Naděje, že bude s ním. S ním a už nikdy bez něj.
Neloučila se. Nikdo se zde neloučí. Viděla pochopení. Chápali a v jejich očích nalézala jen přání štěstí.
Štěstí a přání z nalezené odvahy a cesty.
Pro ně tak důležité.

.....

"U všech bohů!"
Jatka. Jak lidé tak zvěř leželi v kalužinách krve všude kolem. Už z dálky se ji něco nezdálo, a když ji v bráně místo radostného křiku dětí přivítal pach smrti, bylo vše jasné.
Rozsekaná a pobodaná těla všude kolem. Jen nářek umírajících. Jediná známka, že možná někdo přežil.
"A možná uvidí východ slunce, když tu nebude stát jako solný sloup!" Okřikla se v duchu, aby se probrala ze šoku. Shodila brašnu z ramen a jako v tranzu šla od jednoho naříkajícího ke druhému. Zdálo se, že pouhým dotykem či pohlazením zbavovala bolesti. Že byliny, přikládané na rány, léčí a pomáhají v mžiku mrknutí oka.
U každého z přeživších strávila pár chvilek. Nemohla nikomu poskytnout vše potřebné, ale kdo z nich přežije noc, ten bude mít naději.
"Modlete se a buďte silní." Promlouvala k nim tichým hlasem. Jedna její část dávala lidem naději, klid, ulevovala od bolesti, zavírala rány a všem, kterým pomáhala, se zdála jako posel bohů. Ale v její druhé části se hromadil vztek a zloba. A kdo by ji viděl, už by pro něj nebyla bohyně úlevy a pomoci.
"Kdo?" Zeptala se muže, Cyrola, jehož ženě pomáhala před nedávnem porodit jejich třetí dceru, ležící i s matkou mrtvou opodál.
"Lothar..." Zašeptal nepřítomně Cyrol a upadl do bezvědomí.
Postavila se. Ruce v pěst, rty v úzké linky. Vyrazila. Co nejrychleji dokázala, jen aby udržela stopu...

.....

Rozpuštěné vlasy poskakovaly ve vysoké trávě. Běžela rychle, ale tiše, přikrčená sledovala stopu mířící východně od vesnice a volně se stáčející k jihu. Na obzoru se rýsoval les, snad větší háj. A kouř prozrazoval cíl. Kdo by si taky troufnul na tlupu vrahounů. Nebojácně rozdělali oheň i v téhle době, kdy kraje brázdily tlupy zabijáků. Proč by se měli bát, když byli jednimi z nich. Proč by se měli bát a mít snad svědomí, když podřezávali krky malým dětem. A proč by se měli bát jedné ženské, která si pro ně šla. Snad proto, že měla drápy a tlamu plnou tesáků.
Vedle ní se vlnily trsy travin stejnou rychlostí jakou běžela. Byl s ní. Někdy dál, někdy blíž, ale už pár let s ní.
A dnes ho poprosila. Nikdy nerozkazovala. Respektovala ho a vždy jen žádala a prosila. A on neodmítnul. Ani dnes.
Cítila jeho odhodlání. Věřila ve svoje.
A slunce v zádech pomalu zapadalo...

.....

"Pomsta vyvolá jen zlo." Stál před ní. Neviděn nikým než jí, nemluvil s ní, jen s její duší. S duší napjatou vzteky a pomstou stejně jak luk v jejich rukou.
"A? Vesničani jsou jako voda? Zastal ses jich?! Jejich je spravedlnost a má je pomsta!"

.....

Šíp proletěl mezi stromy a přibil muže ke kmenu. Řev, křik a řinkot pada
jích či vstávajích mužů se rozlil po lese zatímco mezi ně přilétala smrt. Děsivě přesná, rychlá jako blesk. Deset jich padlo v prvních úderech srdce, jen jeden z nich si mohl říct: "Umírám." Někteří začali utíkat, marně volal jejich kapitán a křičel příkazy. Klel a nadával, zatímco se schovával za kmen. Nechápal. Nevěděl co se děje, kdo je napadl. Z jedné strany přilétaly šípy a kosily jeho chlapy a podle řevu z druhé strany, kde se snažili spasit útěkem, byli útočníci i tam. Smrt si pro ně přišla a Lamius už na ně čeká s ortelem zatracení.
Zůstal sám. Nebo alespoň křik utichl. Ještě pevněji sevřel meč i štít a rozhlédl se. Oheň někdo rozkopl, možná ho udusilo mrtvé tělo. Nevěděl. Neviděl. Tma s problesknuvším měsícem mezi mraky, tmavé kmeny stromů, pomalu se hýbající větve ve slabém větru.

.....

Na tichý svist jen vyvalil oči. Slabý náznak pohybu přišel pozdě a šíp se mu prohnal tělem. Zastaven o pátěř si řekl o jeho smrt. Nezaťukal, neohlásil se. A nepoznal tu, kterou nad sebou spatřil, když srdce zpomalovalo. Umíral kdesi v pláních, nad sebou smrt a ani neznal její jméno. "Kdo?" Snažil se říct, ale místo slov mu vyšel z hrdla jen slabý proud krve...

.....

"Musela jsem a ty to víš. Možná kdysi žili jako oni, možná žili lépe, ale teď ne. Už ne a zasloužili si všechno."
"Neprovinila ses ničím." Odpověděl ji až za čas neslyšně.
To seděla uprostřed pustiny, opřena o ebenovou srst společníka. Poslouchala jeho klidné oddechování a tiché vrnění. A občas obrátila oči k nebesům. Hvězdy. Snad jedna svítí pro NĚJ.

Kšeft

29. března 2009 v 13:06 | Guiscard (sokol) |  Příběhy postav - Guiscard
"Lamoraku!" ozvalo se odněkud z ulice až nezdravě přeplněné spěchajícími lidmi v černých kůžích a kožešinách.
Statný muž snažící se davem projet s naplněným čtyřkolákem se na chvíli zarazil a zkoumavě si prohlížel tváře kolemjdoucích ve snaze najít původce toho oslovení. Nakonec se jako z moře náhle vyřítila postava mladého, snad patnáctiletého, chlapce s jemnými rysy a krátkými lesknoucími se černými vlasy. Ač se to nezdálo, mezi místními byl již tento mladík považován ve svém věku za plně dospělého a co víc, byl překvapivě pořád naživu. Současná doba nepřála dospělosti.
"Lamoraku, náčelník tě očekává již dobrý alden, kde ses zdržel?" udýchaně zdraví ulicí projíždějícího vozataje.
"Ahoj, Pedro, objížděl jsem asi čtyři almendorské hlídky," odpověděl rytíř v temně zeleném brnění.
"Tak to jo, hombre, ale musíš hned se mnou a vysvětlit mu to, je dost naštvaný."

Robert si nikdy nezvykl na Canthii. Znal Hevreny, ale fakt, že bydlí v kamenných budovách, až palácích, jej znervózňovala. A to raděj nemyslel na to, že je nachází mezi štíty jižních Zelanských vrchů a ne na pláních. Bylo to prostě nepřirozené. Při pohledu na hradby i domy uvnitř se Robertovi vždy hnala do mysli myšlenka o původu celého místa...jako by nebylo Hevreny postaveno, pouze jaksi nalezeno a obsazeno. Tak či onak, jinde ale svého zaměstnavatele než v hevrenském městě nenajde. Náčelník Miguel de Santara je totiž jedním z hlavních velitelů canthijské obrany a současná doba vyžadovala jeho plné nasazení a přítomnost zde.
Miguelův dům byl ve vojenské části města. Už z dálky každého vítal na střeše vlající zelený prapor se stylizovanou šavlí, znakem klanu jemuž byl de Santara prvním mužem. Když přijížděli blíž, vyběhli z domu tři klučinové a vozu se ujali. Robert s Pedrem měli otevřené dveře dovnitř.
V situaci, jaké hevreny nalezli se dá mírně nazvat vášnivou debatou starších. To byla další věc, která Roberta vždy udivila. Nikdo z nich nemohl mít věk o pár let vyšší jak on a byli už respektovanými staršími svého kmene. Tak či onak věděl, že nejjistější je trpělivě počkat, až si jej někdo všimne. Hevren je známý svým emotivním jednáním a slova typu "Hola, pánové" v této fázi jejich diskuze by lehce mohla skončit krvavou lázní. O to Robert opravdu nestál, tedy ne dřív, než dostane zaplaceno.
Překvapivě netrvalo ani tak dlouho a Miguel byl první, kdo si Roberta všiml. Teprve, když se na něj postupně všichni otáčeli, Robert poznal, že se skláněli nad velkou a starou mapou Dálav. Tak starou, že například trhliny byly evidentně dodatečně vyobrazeny někdy v nedávnu.
"Lamoraku? Kde jsi sakra byl?" Nezačalo to zrovna nejlépe.
"Náčelníku, potkal jsem cestou čtyři almendorské hlídky a další dvě trpasličí. Rád ti ukážu kde." Robert se na chvíli odmčel, "Jako prémii k uzavřenému obchodu."
Starší se po těchto slovech opět v debatování vrhli k mapě, ale Miguel zůstal pohledem na Robertovi a mírně se usmál. Atmosféra se zklidnila.
"Pomohl ti náhrdelník, co jsi dostal?" odpověděl.
"Asi třikrát. Šikovná věc."
"Můžeš si ji nechat, pokud mi ale vysvětlíš jednu věc. Doslechl jsem se, jak ti skřeti říkají. To nebudí příliš důvěry."
"A ty skřetům věříš?" odpověděl rychle otázkou samozvaný Lamorak.
"Ani přinejmenším."
"Tak v tom případě, jestli takhle o mně skřeti mluví, v tobě musím vzbuzovat sympatie, ne?" Robert se usmíval jako měsíček.
Miguel nevěřícně zíral, než mu po chvíli ta slova došla. Rozesmál se a zakroutil hlavou: "Lamoraku, ti skřeti musejí mít pravdu, ale vem to ďas. Nech si jej, ať ti pomůže, jako ty pomáháš nám. Takže k věci. Almendor skoro klepe na dveře. Kolik jsi toho přivezl?"
Robert v duchu počítala nakonec řekl: "Dvacet sudlic, patnáct těžkých kuší, tři stovky šipek a osmdesát dlouhých mečů. To je můj vůz. Další tři dorazí zítra a zbytek do čtyř dnů. Ale bude tě to stát trochu víc, než jsem původně plánoval. Ta mrcha Zyl umí solidně smlouvat."

Propast

25. března 2009 v 17:07 | Boogie |  Dobrodružství
Propast za nimi zavřela tlamu. Pohltila je. Padali jejím jícnem po nekonečný čas. Marně se pokoušeli zachytit. Až přišlo vysvobození. Bezvědomí. Dvě těla padající v černočerné tmě.
"Dobromile, tak si teď říkáš, že..."
Pád těl do ledové nicoty.
Kdesi nahoře neslyšné třepotání malých křídel změnilo směr a motýlí tělo zmítané strachem a panikou zamířilo dolů, pryč od nádherného světla do snad nekonečné tmavé trhliny.
Podzemní řeka, vyhlodaná proudem vody, příjmula dvě loutky mlčky. Mlčky?! Hukot vody ohlušoval, proud byl silný a nebral si servítky s ničím. A nikým. Pohazoval s nimi, zkoušel pevnost svého koryta jejich těly. Někdy je stáhl do své hloubky, jindy chvíli poskytl trochu vzduchu do plic.
Náhoda? Úmysl? Jedno tělo se zastavilo. Zpříčená hůl mezi kamenem a zdí v křečovitém sevření prstů. Hlavu sotva nad vodou, bezmyšlenkovité lapání po vzduchu, prskání vody, bolest zchlazená nevědomím a ledovou vodou. Jako s kusem klacku s ním voda pohrávala, když otevřel oči. Cosi ho probudilo. Zamrkal. Blejsk! Oslnivé světlo z motýlích křídel. Světlo na konci tunelu. Blejsk!
"Přestaň!" V návalu všeho vykřikl a jen v hlavě slyšel radostné třepotání, slabý hlásek motýlího štěstí. "Radši mi trochu posviť." A v mžiku se po podzemní řece rozlilo slabé, mihotavé světlo.
Veškerou zbývající silou se ještě víc obtáhl kolem hole a rozhlédl. Snad se mu to je zdálo, ale proti proudu snad viděl denní světlo?! Jenže řeka byla až příliš prudká a silná. Neměl šanci. A po proudu vedlo koryto do temných hlubin.
"Motýle, leť dál co to jen půjde a hledej cestu k dennímu světlu.!" A mihotavé světýlko pomalu mizelo po proudu. Takeda se snažil soustředit. Byl by se do své hole i zakousl, aby mu tolik neubývaly síly a mohl sledovat motýlovo pátrání jeho očima. Občas záblesk. Záblesk cesty skalním korytem plném balvany, rozrytým stropem. Rozrytým stropem?! "Hledej cestu nahoru v těch dírách!" Poslal myšlenku a občas se mu v mysli vynořil obraz motýlí cesty...
"Stůj!" Vykřikl v myšlence i nahlas. "Leť dál po vodě." Tak se mu to přeci nezdálo. Na naplavenině leželo tělo. "Leť k němu blíž. Táaak. Žije? Nevíš. No co už."
Zapřel se nohama o skálu a trhl. Proud přivítal cestujícího ránou do boku o balvan a pak už ho chytl do svých pařátů.
"Sviť, motýle, a blikej mi na místo, kde leží." Snažil se držet nohama napřed, hůl používat jako bidlo, ale i tak dostal několikrát nařezáno od skalních stěn. Rychle se blížil, ale i tak se za těch pár desítek metrů přiomráčil a přitopil. "Jen jeden pokus, jinak mě to spláchne Kharovi do chřtánu." Běželo mu hlavou a snažil se odhadnout ten správný okamžik. Už viděl tělo, jen čekal na... "Teď!" Zařval si, když ho proud vyhodil nahoru. V tu chvíli se ještě odrazil holí od protější stěny a začal kopat nohama, mlátit rukama. Síly docházely, ale blížil se! Na dosah ruky bylo malé klidné místo s tělem v bezvědomí. Ještě kousek! A hrábl rukou do písku. Ještě! Nohy mu kopaly ve vodě v marné snaze najít oporu. Ne!
Klouzal, proud ho unášel.
Nebylo čeho se chytit.
Snad jen - Roupa!
Natáhl ruku s holí a šťouchl. "Vstávej! Probuď se!" Nic. Panika, začínající beznaděj. Už nešťouchal, už to byl regulérní výprask.
"Vstávej, ty erinskej ksichte. Do skřítčí prdele, vstávej!!!" A klouzal stále dál. Už prskal víc vodu než slova. Už se mísily slzy s kalnou vodou. Zavřel oči. Už se loučil s živými, vítal s mrtvými a... A?
Jeho pohyb se zastavil. Už ho netáhl proud sebou, ale byl tažen proti němu. Znovu začal kopat nohama, hledat oporu. Čekal na vzduch, až se hlava vynoří. Nadechl se, otevřel oči.
"Toho ksichta vodvoláš nebo ti tu prdel nakopu!"

…..

Leželi, sbírali síly.
Motýl našel cestu. Pár metrů od nich byla ve stěně průrva, prasklina, která mířila nahoru a končila v trhlině.
Byli pomlácení, vodou napití na čtnáct dní dopředu, ale nic zlomeného. Vše je bolelo jak hevrena setkání s bandou trpaslíků, ale vše ztuhlé rozhýbali tak, že si troufli zachránit své holé životy. Sundali většinu oblečení a navázali je k sobě. Jeden konec přivázali ke skalnímu špičáku, zbytek hodili do řeky. Bylo to jen tak tak, ale k díře by se dostat měli.
"Jdu první. Čekej až se tam dostanu." A Roupa vlezl do vody. Držel se provizorního lana, dřel tělo o skálu jen aby ho proud nenabral v plné síle a oblečení se nepřetrhlo pod vahou těla.
Prvně našlápl průrvu pod vodou nohou, pustil se jednou rukou lana a sevřel prsty na skále. Pak druhá noha, odraz a hluboký výdech. Stál zády opřený o skálu, obrovská úleva polila jeho tělo.
Vyklonil se a zamával. S tím vlezl do vody Takeda....
Výstup byl jak procházka albirejským parkem. Všude opory pro nohy i ruce, na tělech přibylo několik ran, ale co už. Cítili čerstvý vzduch, už vnímali denní světlo.
Leželi a skalním oknem odhadovali cestu i vlastní síly. Takeda poslal motýla na průzkum. Alespoň byli na stejné straně průrvy, jen pár desítek metrů stranou. I koně tam stále čekali. A kdyby byl někdo, komu říct, aby navázal lana k sobě, byli by nahoře cobydup...

Pánové si budou přát?

20. března 2009 v 17:38 | Muerte |  Diskuze
Po pokecu s Míšou jsem zůstal jako jediný kandidát na roli PJ v dalším období, než Víťa zase začne žít jako člověk a ne školou hnaná zvěř. Jestli se toho tedy nechce ujmout někdo z vás (rozhodně bych vám nerad zacláněl v rozletu), tak se Vás ptám, co byste si vlastně chtěli zahrát?

Pod touto obecnou otázkou si představte požadavky na umístění nebo ladění příběhu, použitá NPC a pod atd. Pokud vyjádříte i svůj názor na styl hraní (hraní postav jako na divadle nebo těžce podle pravidel a hodů kostkou, aby realita neskřípala, popřípadě cokoli mezitím), budu jedině rád.

A jak dál pánové?

17. března 2009 v 23:19 | Mr.Lu |  Kdy příště?!
Stalo se co se stalo. Zatímco někteří mají stání u soudu, jiní stojí až po uši v průseru a nakonec jsou i tací, kteří mají obojí. Je pravda, že svět na chvíli zadržel dech a ztuhnul, ale čas nepočká a žene se s vytrvalostí lumíka dál a dál...
A tak se ptám: jak dál pánové? Kdy? Kdo? Komu?

Jako PJ čekatel bych si rád prostudoval vaše charakterníky a příběhy. Takže je doneste na příště v nějaké rozumné podobě nebo pošlete na můj mail, čí icq. Díky Muerťák.

Drobkova hlava

16. března 2009 v 21:18 | drobek |  Příběhy postav - Drobek
V mojí už tak dost zdemolovaný hlavě se honily myšlenky jak na horský dráze: ,,Hm, to je žrádlo. Jen kdyby toho bylo víc. Prej k snídani prasata neděláme….. Drzej, jak ty zašmudlený elfové. No ještě, že umí tak rychle nosit na stůl. Mu zachránilo kejhák. Hmhmhmhmhm………. To je vono, to sem potřeboval. Ještě tak aby tu bylo trpasličí pivo… No je tu nějak ticho. Mohl by tu bejt nějakej vrza… S mim štěstim zase, ale přijde někdo a bude otravovat. Hostinskej není moc zábavnej a ten prcek u toho stolu v rohu jen blbě čumí a ještě má u nohou nějakou zrudu. Nějakej chmaták zase. Hrozný, nakopat a zršit, ja bych je hnal….. hmhmhmhmhmh. Ještě dvakrát tu snídani a fofr. No to by bylo, taková svačimka to mi vydrží na chvilku".


,, Tady to je"


,, No konečně, sem myslel, že už to nedonese. Hmhmhmhmhm………….. to j docela dobrý, škoda že to není nic od nás. To by byla pochoutka".


,, Těžká rána, že, příteli."


,, Odkud to šlo, že by z toho jídla? Copak to neuměj ani zabít? Břídilové! A znova, to asi nebude z toho jídla. Jako vždy zase nějakej otrava a zrovna teď, hmmmmmmmm. A ještě k tomu ten od toho stolu naproti, co bude chtít, Drobný….. ho sejmu a hotovo".


,,Leč monokly pod vašimi očmi, trpaslíku nenapovídají že byste chtěl být přílišně sdílný, mám tad......"





,,Tak za prvý, když se mnou chceš mluvit, řekneš kdo jsi, pak obědnáš něco k pití a jídlu, budeš mě osovovat mistře trpaslíku! Jasný?"


,,Ale jistě, jídlo a sklenku té nejlepší pálenky zde pro mistra trpaslíka. Tak tedy, příteli, tady v Sintaru je pár moc vlivných lidí, a těm moc vlivným lidem se zpravidla nelíbí, když..."





,,Tak pozor řekl sem mistře trpaslíku a jak se ten nejmenovanej jmenuje? Dneska už těch neznámejch bylo dost… Kdo tě posílá?"





V Hlavě: ,,To je vopruz, taková bolest a ještě tenhle pobuda vopicí.. To je horší než Roupa, ten má aspoň nějaký vystupování. Tenhle výrustek to je teda něco, ještě tu začne hrát na tu balalajku co má na zádech, to snad u nich fasujou už v kolíbce. Takovej komediant…… no, ale naučil se mě oslovovat pořádně, to je důležitý. Naposled když někdo takhle otravovat, tal jsme nedopadli moc dobře…"

Proces

15. března 2009 v 18:11 | Guiscard (sokol) |  Příběhy postav - Guiscard
"Citíš se vinen, Roberte?" zeptal se nejvyšší soudce.
"Podle jakého zákona se zodpovídám dnes, bratříčku?" reagoval s úšklebkem pomlácený rytíř.
"Prosím, nedělej to těžší. Jak sobě, tak i mně."
Robert pohlédl za sebe na velkou kamennou síň, kde na něj upřeně hleděla snad stovka očí. Co řádový člen, to jiný pohled. Nikdy nevěřil, že jeden čin, jeden krátký okamžik, může vyvolat tolik rozdílných výrazů. Opovržení, soucit, spravedlnost, ztráta, úžas a dokonce i naděje. I jim Robert věnoval pohrdavý úsměv. Já to nedělal kvůli vám, řekl si v duchu, já to dělal, protože mi to přišlo správné.
"Dělal jsem to, co mi přišlo správné, Rogere." odpověděl Robert, když se otáčel zpět ke svému bratru.
"Ale náš řád má pravidla a ty musí každý dodržovat! Co bychom byli bez víry, soudržnosti a pokory. Nic! Copak nechápeš, že právě zákony jsou klíčem ke všemu? Co jsi dělal těch pět let?" reagoval skoro zoufale Robertův mladší bratr sedící na strohém kamenném trůně zapuštěném do podlahy. Přísedící Eldebrani-soudci po jeho bocích souhlasně s mručením přikyvovali.
"Jenže tyto zákony, bratře, vás samozvané polobohy a monstra naprosto odcizená světu, který se rádoby snažíte chránit. Pochop to, Rogere, ten čin by časem určitě udělal někdo jiný, klidně někdo z tohoto sálu."
Za Robertovými zády se ozval očekávaný hukot. Nedalo se z něj ale vyčíst, zda souhlasný či odmítavý. Jen pár starších členů řádu povstalo a zuřivě na Roberta ukazovalo prstem či máchalo rukama.
Robert se cítil dobře. Fakt, že bratr místo okamžitého autoritativního zklidnění obecenstva, seděl nešťastný a evidentně vnitřně rozpolcený, mu dávala jistou šanci. Bratři si pár vteřin upřeně hleděli do očí, než dav nakonec zklidnil rytíř Sigur, dlouhovousý statný šedesátník sedící po Rogerově levici.
Vrchní soudce se nakonec trochu vzpamatoval: "Chceš ještě něco říct, než vyneseme rozsudek?" Bylo vidět, že soudci touží tento proces ukončit co nejdříve. Teď je šance.
"Rogere, nedělal jsem to kvůli nikomu, jen kvůli sobě." Robert se otočil k sedícím v sále: "Slyšíte mě všichni? Seru na vás všechny, nejsem ani váš nepřítel, ani spasitel. Vše, co mě vedlo, byl obyčejný zdravý rozum!"

Konec

14. března 2009 v 23:01 | Mr.Lu
Byla to široká chodba lemovaná po obou stranách masivními kamennými sloupy. Podlaha byla vysypaná jemným bílým pískem a strop se ztrácel vysoko v mlze, která zářila jasným světlem, které dokonale vymazalo jakýkoli Dobromilův stín.
Stál uprostřed té chodby, mezi těmi vysokými sloupy. Cítil se naprosto nicotný, jako zrnko písku na poušti kamínek v moři. A přitom si tak jasně uvědomoval sám sebe jako ještě nikdy - své svědomí a svou duši. Cítil, jako by si ho něco velmi pečlivě prohlíželo. A naprosto jasně věděl, že nemůže vůbec nic skrýt.
Dobromil zvedl svůj pohled na velikou bránu, která uzavírala chodbu asi sto metrů před ním. Dvě mohutná křídla s masivním stříbrným kováním.
Písek jemně praskal pod jeho kroky. Musel tam jít, věděl to. Zblízka už rozeznával praskliny a suky ve dřevě zčernalém stářím. Na stříbrném kování čas dávno setřel reliéfy neznámého umělce do nezřetelných rýh. Zdálo se, že brána je velmi stará, snad starší než bohové. Dobromil se zastavil před ní. Zvedl ruku a jemně se dotkl hrubého povrchu dřeva. Brána se začala bez jediného zvuku otevírat.
Dobromil vešel do kruhové místnosti, která měla asi dvacet metrů v průměru. Přímo proti němu stál na vysokém kamenném stupni trůn na kterém seděl On. Vysoký muž v jednoduchém černém taláru s bílým límcem. Seděl rovně, ruce položené na opěrkách a zpod hustého obočí Dobromila sledovaly pronikavým pohledem jeho znepokojivě jasné oči. Dobromil toporným krokem došel doprostřed místnosti a vystoupil na jednoduchý kamenný stupínek. Když se rozhlédl kolem, viděl po každé straně trůnu bránu. Ta vpravo byla zářivě bílá, uzavřená masivní závorou, vyrobenou snad z lintiru. Ta vlevo byla černá, s garenovým kováním ve tvaru plamenů, které vypadali velice skutečně. Brána byla pootevřená a zpoza ní vycházelo načervenalé světlo.
Dobromi opřel ruce o dřevěné zábradlí, kterým byl obehnán stupínek a sebral všechnu odvahu k tomu, aby dokázal opětovat Jeho pohled. 'Jsem nahý', uvědomil si Dobromil. Ale nahý jinak - jakoby celá jeho duše ležela rozvinutá na písku kolem něj.
"Dobromile - tak si teď říkáš, že? Čekal jsem tě o hodně dříve" promluvil hlubokým čistým hlasem On. Dobromil se ušklíbl, ale pohledem neuhnul: "Měl jsem párkrát štěstí, pane." Skoro se zdálo, že muž usmál.
"Víš co tě čeká Dobromile?"
"Myslím že ano, pane."
"Dobře, dobře. Chceš k tomu všemu ještě něco říci?"
"Záleží na tom, pane?"
Muž naklonil hlavu:"Možná"
Dobromil se zadíval na písek před sebou. Zavřel oči. Jeho život, ty všechny chvíle které chtěl navždy zapomenout byly zase tady. A těch pár, které si chtěl navždy pamatovat tu byly také. Bylo tu všechno a Dobromil věděl, že On to všechno vidí.
Pevně stiskl zábradlí, jako by to byl jediný pevný bod v divoké bouři. Zhluboka se nadechnul a upřel svoje oči do těch Jeho. Ten pohled ho pálil až na dně jeho duše.
"Pane, dělal jsem zlé věci. Hodně zlých věcí a vůbec jsem toho nelitoval. Ale pak se to změnilo. Já...pochopil jsem to. Pochopil jsem kam to všechno vede. A nechtěl jsem to. Otočil jsem se proti tomu, a nebylo to lehký, vážně ne."
Muž téměř tázavě zvedl levé obočí.
Dobromil pokračoval: "Změnil jsem se. Jdu jinou cestou než dřív, pane. Ale nedávno jsem se dozvěděl, že někdo nevinný trpí za to, co jsem udělal. Jsem jediný, kdo jí může pomoct. Jsem jediný, kdo může a chce zajistit spravedlnost!"
Dobromilův obličej zrudl hněvem, už nemluvil, ale křičel:" Musím to dokončit, protože jsem to začal!"
Muž se naklonil dopředu, pohled stále upřený na Dobromila: "Ty už jsi všechno dokončil. Tohle je konec toho před tím a začátek toho potom"
Dobromil neuhnul pohledem ani o píď: "Musím jí pomoci protože nikdo jiný nechce! Vše co žádám, je spravedlnost, pane! "
Muž se znovu opřel o svůj trůn. Jeho oči se stáhly do úzkých štěrbin: "Nic jiného než spravedlnost zde nedostaneš, to dobře víš Dobromile!"
"Pak mě tedy nechte jít zpět, pane! Já jsem jediný, kdo to dokáže!"
Muž na trůnu se uvolnil a opět se zdálo, že se téměř usmál.
"Uvidíme..."

To bude fídbek!

14. března 2009 v 7:50 | Muerte |  Zpětná vazba
Po bitvě je každý generál a tady je prostor, kde si zhrzení vojevůdci všech hodností mohou vylévat svoje zmučené srdíčko.

Křižovatka

9. března 2009 v 18:37 | Boogie |  Dobrodružství
Praskající dřevo v ohništi, noční zvuky lesa. Skupinka mužů opékající maso seděla mlčky. Všichni zadumaní, tišší a ponořeni do vlastních myšlenek. Byli unavení, strhaní. Pohodlí a relativní klid vyměnili za správnou věc. Nebo si to alespoň mysleli. Doufali. Věřili v něj a tak odešli. Odešli s ním. Za řinkotu mečů a praštění kostí. Za nenávistných pohledů.
Buď se vrátí se svou pravdou nebo pro ni zemřou.


"Aha, takhle to tedy je!" Vydechl starý muž, toho času na dovolené. Vstal od stolu pokrytého lejstry a pergameny a s vítězným úsměvem na tváři si protáhl ztuhlé tělo.
Nalévané víno zakloktalo v poháru, když mu úsměv zmizel ze rtů a koutky spadly dolů. "Ale jak já se tam..."
"Ale ANO!" Skoro vykřikl, obrátil do sebe pohár s rudou tekutinou. Šel ke dveřím a třikrát zatáhl za šňůru. Malý zvonek sotva utichl, když se ozvalo slabé zaťukání a dveře se otevřely.
"Ach, Jane, sežeňte mi, prosím,..."


Kdyby stále patřil ke svému vousatému, zarputilému lidu, byl by určitě hodně váženým. Byl by v úctě a měl svou čest.
Teď se ovšem daleko od jeskyní svého lidu potil v posteli. Možná to bylo horečkou z ran, možná jen horko polilo jeho tělo.
A možná se mu v mysli odehrával sen. Sen, který byl snad noční můrou. Můrou, kterou kdysi prožil.
Dnes to ale bylo jiné.
Už dlouho mu nikdo neřekl:" Kde máš vousy, synu???"


"Potřebujeme někoho velkýho, tupýho a silnýho!"
"Pane?" Ozvalo se z rohu.
"Tak tupýho zas ne." Sjel pohledem monstro v koutě. "Před pár dny sem viděl někoho na ulici. Dokonce sem vydělal i trochu stříbra, když se bitkoval s bandou námořníků. Zkuste ho najít, Jarome, někdo si ho určitě všiml."
"A jak..."
"Prostě se ptej!" Odsekl.
Předání mělo proběhnout už za pár dní a Lenčarovi ubyli chlapi a nemohl vypomoct. Neschopnost. Na každém kroku.
Kam ten svět spěje..


Stál u otevřeného okna. Vnímal a nasával pouliční život. Jeho zvuky a pachy. Dovolil si malý usměv. Už toho za svůj život dokázal a prožil hodně, aby mohl někde v klidu dožít a vyprávět krvavé historky.
Jen dva problémy ho od klidu a zaslouženého důchodu odrazovaly - že ho ta práce bavila a on. Stále mu unikal a proklouzával mezi prsty jako úhoř. A stejně jako on ho občas popálil. Ale teď už mu snad neunikne. Hledal dlouho, našel a pustil psy z řetězu.
Zamyšleně odstoupil od okna a povytáhl šuplík. Vyndal váček, roztáhl šňůrku a do nosu ho udeřil pach. Vůně. Vůně pocitů, jiného života, jiného bytí. Zeskelnatěly mu oči, zatímco z bylin dělal prášek a sypal do kadidla...
...
Ve sklepě otevřel dveře. Seděla tam, i po té době vzdorovitý úsměv. Byla krásná. I po té době. Době ve tmě, strávené utrpením, vlivu drogy, které ne a ne ten pronikavý pohled zlomit.
Měl se jí zbavit.
Už dávno.
Ale nemohl.
A nevěděl proč.


"Můj pane?"
"Nějaké nové zprávy?!"
"Výcvik probíhá dle plánu, za pár dní budeme schopni vyrazit. Ale nejspíš se vyskytl problém."
"Ano?"
"Hlídky nejspíš zahlédly skupinu špehů."
"Svobodní?!"
"Ne, pane, prý na jihu. Poslal jsem jízdní oddíl, ale jsou jako duchové. Hlídka je nedokázala najít a když už si mysleli, že je mají v pasti, proklouzli a ztratili se."
"Z jihu. Nebylo by příjemné mít ještě jeho v zádech a rozdělit armádu nepřipadá v úvahu. Co navrhujete?"
"Pamatujete, pane, na tu skupinku, co vyčistila pohřebiště? Prý čistě náhodou celkem vyčistila město a díky nim ubylo dost grázlů. A jsou pořád ve městě."
"Použít je?"
"Ano, pane. Pracují za zlato, jsou docela schopní a tohle by taky mohli zvládnout."
"Tak je nechte přivézt. Promluvíme s nimi."

Promítání vs. Dračák

3. března 2009 v 12:12 | Boogie |  Kdy příště?!
Takže v pátek 13. března (sakra, zase třináct) mají skautíci na plánu promítání - takže by se mohlo začít dřív (přeci jen snad film bude i přes schůzku a nikdo z nás to nebude chtít a tak vidět), takže máte čas a bude se hrát? :-)

Podcenění

2. března 2009 v 14:30 | Guiscard (sokol) |  Příběhy postav - Guiscard
Jsou takové dny. Není jich tolik, ale jsou. A právě jejich malý počet zajistí, že si je do budoucna moc dobře zapamatujete. Ano, mluvím o dnech, kdy se vám vůbec nepovede, co jste plánovali.
Sedím v Zlaté Huse, obvazuju Drobkovu hlavu a tiše kleju. Nebýt tohodle trpaslíka a taktiky, co jsme spolu zaujali v boji v přístavním skladišti, tak nevím, zda by nějaké obvazování bylo třeba. Korwin je nejspíš mrtvý a ta jeho holka taky. Po pravdě, je mi to jedno. S tím, že věci nabrali jiný spád, museli počítat. Požádali nás o pomoc, nezaplatili za ní, takže nic jim nedlužíme.
Každopádně ale jsem naštvaný, protože tahle akce vrhá špatné světlo především na nás. Plán vymyšlený Roupou byl od začátku plný nebezpečných míst, kde se vše lehce mohlo prozradit. A navíc, nebyl čas na pořádnou přípravu. Hlavně ale nikoho nenapadlo v Huse tu holku hlídat, když jsem odjel najmout tu bandu srabáckejch Krysáků. Tak či onak, plán nám bouchnul jako ten napěchovaný vůz v přístavišti, kterým to vše začalo. Roupa, taktik, opět bojoval zcela samostatně, nekrytý a sotva Drobka před mým příchodem zpravil, co má za lubem. Že i tentokrát přežil, je u něj další škrtnutý kočičí život. Každopádně my s trpaslíkem jsme mnohem zkušenější dvojici proti nám až překvapivě zavařili. Začínám na našeho vousatého sebevraha pohlížet jako na výbornou zbraň, i partnera, co má potenciál - útočit hlava nehlava, zranění nezranění, překvapilo jak mě, tak především jeho protivníka. Mně tudíž stačilo se pouze bránit a poté na mého soka jít ve dvou. Ta mrcha ale utekla stejně tajně jako prve přišla.
Roupa říkal, že jsou zhruba čtyři. Díky Drobkovi mají o jednoho méně a především, byl to jejich šéf. Paráda. Přichystali past, ze které jsme vyšli jako vítězové, i když si záda musíme krýt i nadále. Každopádně mají o čem přemýšlet.
Až to skončí, musím na západ. Ač nerad přiznávám, ale asi to bratrovi dlužím. Jsem zvědav, jak se k tomu postaví ostatní.
Stupidní Eldebrani.