Srpen 2008

Vlastní krev

30. srpna 2008 v 17:44 | Guiscard (sokol) |  Příběhy postav - Guiscard
Poslouchat rytmus naráženících vln do boku lodi bylo překvapivě uklidňující, ale přes okraj jsem se odmítl podívat. Ne, že bych měl tu blicí nemoc a tak, ale prostě nemám rád moře a hlavně být na něm. Kdo ví, co se skrývá v něm a navíc, umí člověka slupnout jako malinu a nikdy nevydat zpět. Děsí mě taková představa. Není nad pořádnou půdu pod nohama, kde se dá zapřít kopí o zem, či pozorovat horizont aniž bych se hýbal z boku na bok. Jenže tentokrát tohle moře nesnáším mnohem víc, protože cesta přes něj už není jen na otočku do Erinu a Albirea s otcem. Znamená jeden konec a jeden začátek. Teď v mých pětadvaceti odplouvám na Taru, odkud se možná už nevrátím.
Otce na jednu stranu chápu, Lendor nám svou civilizovaností již nic nenabízí, dá se jen projít nejlepšími školami v Rangaroke, jenže to je jen teorie. On však chce i zdatného muže, opravdového muže. Na druhou stranu jej ale nenávidím, protože zbavením se syna si pro sebe v živnosti jistí ještě dlouhou budoucnost. Není divu, otec při rozlučce mával, plakala však jen matka.
"Ty vlny jsou skvělé, že, Roberte? Znamenají pro tebe nový začátek."
"Máš pravdu jen v jednom a hádej v čem."
"Hlavu vzhůru, bratře, Tara z nás vychová to, co otec chce, správné a spravedlivé muže. Nakonec mu budeš vděčný."
To je celý bratříček Roger - samé ideály, neposkvrněná pravda a podobné ctnosti s minimem citu pro realitu. Nechápu, jak můžeme být tak odlišní, i když jsme jen pět let od sebe. Nikdy jsem jej nedokázal ničím naštvat či zklamat a to jsem se mnohdy vážně snažil. Jeden by řekl, že je jednoduchej hlupák, ale já moc dobře vím, že ne. Je v něm síla, kterou asi nedokáži plně pochopit.
Jedno se ale nedá upřít, že se mu náš blížící se pobyt u Eldebranů bude líbit víc než mně.