Květen 2008

Rukověť dobrodruha

30. května 2008 v 10:59 | Muerte |  Pravidla
V půl deváté zazvoní nečekaně zvonek, jdu otevřít a za brankou postává hezká mladá pošťačka. Zjev u nás nevídaný, protože pošťačky, kdyby se obtěžovaly zvonit, měly by obvykle i vous. Tahle mě po podpisu strčila tenkou obálku a zasmála se když jsem pochválil zlepšení služeb České Pošty asi o 1000 procent.
Zkrátka nakladatelství ALTAR nám velmi spěšně zaslalo Rukověť dobrodruha! Sice ji zabalilo do starých novin, takže když jsem trhal obal, připadal jsem si jako po návštěvě antikvariátu, ale budiž. Knížka předčila i zážitek s pěknou pošťačkou. Je v ní přesně to koření, které myslím v našich dobrodružstvích chybí. Tedy tolik můžu říct po jejím prolistování a přečtení jen určitých částí, které se týkají pana Takedy. Tady je můj recept pro čtení: PJ a Über PJ jak si Míša říká, musí ji přečíst celou. Hráči pak hledejte podle původu, povolání a rasy své postavy příslušné kapitoly a vezměte z nich užitečné informace a upravte svou představu o tom jak vypadají skřítci, jakou povahu mají Hevreni a tak dál.
Nám PJům poskytne základ pro to, jak by měl Asterion vypadat, aby byl víc než jen mlhavou představou v hlavě pološíleného PJ a hráčům vhled, na který by normálně museli přečíst ostatních jedenáct modulů a poté zapomenout na polovinu informací, ke kterým by se tak dostali.

Svatby a podobné blízké budoucnosti

27. května 2008 v 20:11 | sokol |  Organizace
Možná si fandím, ale nevím, jakým směrem se DrD bude odvíjet po těchto prázdninách. Četnost, hratelnost a obecně jeho podoba, když já budu jaksi ženat. Funguji v roli über-PJ a nikterak se této role neplánuji vzdát a nejen z tohoto důvodu, ale obecně kvůli hraní.
Mám v hlavě jakýsi plán. V místě mého bydliště v Sobíňově je malá budlina nám brzy patřící (asi 2x3 m), obytná, čistá se stolkem (bez proudu) a čtyřmi postelemi (2 dvojpatrovky). Na ponuré fantasy hraní téměř ideální, ale vyžaduje to vaši přítomnost tam a nikoliv mou v Brodě. Napadlo mě tudíž, že Lukinovo "jámámzdarmabenzín auto" pojme max. 5 lidí (komplet naše hráčstvo) a můžete po domluvě dojíždět (i tam snad přespávat). Tím pádem se zajistí účast všech ohlášených hráčů ve stejnou dobu, ale vyžaduje to "nevždymámčas" druhého ženáče s autem.
Vím, že s tím jdu možná trochu brzy, ale prázdniny nás dost rozdělí a navíc proč to nevyřešit teď, ať v případě neshody je stále prostor na jiné varianty.
Foto budky dodám, pokud vám nestačí má slova.
Takže? Ať to tu zase trochu rozhejbeme:)

Pravda

20. května 2008 v 13:58 | Guiscard |  Příběhy postav - Guiscard
Ta zpropadená vesnice byla v merku celý alden - padesát farmářů, minimum zbraní (nepočítám-li kosy, srpy a klacky), bojeschopných chlapů polovina. A ten pitomej elf, si nevšiml, že se tam nějak dostala banda dobrodruhů na zrovna tu "naší" noc. Dostali jsme je, to jo, ale stálo mě to čtyři muže, protože přítomnost těch šudlů se zbraněmi zvedla bojovnou morálku vesničanům. Čtyři muži - Arien, Smolda, Gwank a Stillet. Až na elfouna mi budou chybět. A jsem nasranej o to víc, že Gwank měl za chybu zaplatil mou rukou, ne šípem jiného elfa. Je to ironie, co? Stejně i to, že ti dobrodruzi chtěli spát ve vesnici jednu noc a teď budou celou věčnost. Vzali jsme s sebou jejich výstroj, koně, od vesničanů jídlo na tři aldeny a peníze. I tak jim dost zbylo. Sníme toho teď méně a oni vlastně také.
Sedmou noc po nájezdu, při pokusu o spánek jsem poprvé slyšel útržky těch tichých rozhovorů a žasnul. Prý to byla má chyba?! Nemůžu tomu uvěřit! Já jsem schopnější než oni všichni dohromady, proto pořád velitel a autorita. Vyčkám ještě den a začnu to řešit, klidně i exemplárně. Zbylo nás šest a nikdo není schopnější, jak já. Nechvástám se, neumím to, říkám prostě fakt. Jenže já tu noc usnul ještě v klidu a ráno už bylo rozhodnuto. Podcenil jsem to. Hezoun Strik mě probudil dýkou na ledvinách a oznámil, že končím. "Sbal si svůj díl, koně, věci a padej," řekl a pak po chvíli dodal: "Víš co? Podíl nám tu nech." Zasmál se svým povýšeneckým hlasem a ukázal tak své zčernalé zuby. On je teď velitel, po třech letech. Aspoň vím, koho z nich zabít jako posledního. Otmar, Zbyšek Černý a Kulhavej vypadali, že při něm jasně stojí, ale skřítek Lu-ten nevypadal tak jistě. Bude slabým článkem. Sbalil jsem se tedy, pozdravil všechny jen pokynutím hlavy a odjel směrem ke Koru. Byl jsem vzteky bez sebe, ale bylo víc jak důležité to nedat na sobě před nimi znát. Matení mysli, znáte to.
"No a to je tak vše, kapitáne," řekl Robert Guiscard, "díky tomuhle jsem zapomněl si v Koru dát bacha a čapli jste mě. Tohle je celá pravda, jak jste ji chtěl slyšet."
"Za to vás čeká provaz, Guiscarde" řekl tiše velitel korské stráže.
"Nebylo by to poprvý, šéfe" ušklíbl se loupeživý rytíř.

Zkušenost

19. května 2008 v 16:42 | Guiscard |  Příběhy postav - Guiscard
Tak jsme venku. Nedalo to ani moc práci, i když ti noví jsou akční až moc. Horliví, to je lepší slovo. Raděj jsem posledního skřeta nechal utéct, protože mí noví společníci touží po krvi víc, jak po vlastním životě. Blázni a navíc bez zkušeností. Budu je muset hodně naučit dřív, než je někde použiju. Copak si opravdu mysleli, že by mohli zabít kněze? Mohli být rádi, že on netoužil zabít je, i když by to pro něj bylo snazší, než onen složitý útěk. Má mou úctu a je mi jedno, jaký je doopravdy. Byl zde, splnil úkol a nechtěl se zabývat "ničím navíc". Já skoro za nic mám pár hezkých zlatých, skřetí štít a sudlici. Parádní nájezd, tak proč se zlobit s nějakým knězem?
Co jsou vlastně zač? Člověk hrající si na skřítka a držící se jakéhosi kodexu, který nedokáže naplnit (protože se mu věčně něco nepovede), je asi jejich velitel nebo aspoň mozek. Je fajn, akorát říct kloudnou větu mu nejde. Jedno podstatné slovo je zabaleno do tisíce nuancí a zatim bychom stihli prohrát bitvu čekáním na rozkaz. Takhle to nepůjde, o to se postarám. Ale je fajn, i přes spoustu zbytečných keců je fajn. I když díky té fešandě Andrejce teď poslouchám jeho věčné vypravování o Zlatém lese. Cesta do Albirea aspoň utíká, ale za jakou cenu.
Andrea. Pohledná, nezkušená, vyjukaná a věčně vyděšená. Pořád se vyptává, kdo ví jestli jen ze zájmu, nebo je v tom i víc. Nemám podobné lidi rád, má štěstí, že je ženská (a hezká). Uvidíme, jak se to cestou mezi námi vyvrbí. Ach jo, zase si budu muset dávat pozor, aspoň tedy víc, jak jindy.
Kodex Šedého mnicha, pukám smíchy, když si vzpomenu na toho skřeta ve vězení. Proč? Zabít ho bezbranného a nemohoucího utéct je jediná správná věc a on ne, panáček, musíme mu dát šanci. Vůl. Takhle brzo zgebne a zbytečně. Jenže jak vidim, on by to za zbytečnou smrt stejně nepovažoval. Je to vůl.
Jedou do Minkoru, proč ne, ale Dálavy opustím jen hodně nerad. Tady jsem doma, ale také bratr i jiní ví, že zde mě najít je nejsnazší. Minkor je dobrá volba, Erin i Rilond je moc nebezpečný a navíc dají se v tom monstrózním městě najít dobré kontakty na obchody s Plavenou. Promyslím to pořádně, času bude cestou dost a dost.
Uprostřed Dálav, odkázáni na mě a mé vedení. To je skoro jak za starých časů. Jo, cítím se skvěle. To půjde. Ještě by to chtělo nějakou karavanu poblíž.

Cesta z nicoty

16. května 2008 v 23:19
Čerstvý, svěží vzduch pročistění od prachu neustávajícím deštěm. Vysoká tráva, mraky. Pryč z té zpropadené díry.
Kůň byl na svém místě. Asi. Už dlouho jsem nebyla na lovu a tahle neznámá země, tráva od nevidím po nevidím, je pro mě velkou záhadou.
Sem unavená, popálená, bolavá. Šíleně. Dny strávené bojem ve výcviku se teď sakra hodily. Poprvé sem viděla skřeta. Hnus. A hnusů hned několik. Ale pořádná ocel a rána z kuše prorazí i jejich pláty. Až na jednoho. Zmetek kouzelnická. Zdrhnul, ale nevadí. Příště budu hbitější. Všichni jsme setkání s nimi přežili, to je hlavní. Ale kniha tu nebyla, to je horší. Prošmejdili jsme všechny kouty. I arvedanské značky nám nezůstaly tajemstvím a otevřely skryté prostory. Ale buď nás šílenec odnesl jinam nebo nám gobliní kmet lhal. Nejspíš. Mám chuť se tam vrátit a trochu ho praštit. Jen kdyby se mi únavou nemotaly nohy.
"Sakra Roberte, taky nemůžeš být trochu zdvořilý a nabídnout dámě svezení na koni?!"
Roberte, Roberte, kdepak sem tě já jen viděla?! Copak jsem jen o tobě kde zaslechla?! A kam že nás to vedeš? Albireo, město bílého kamene. Už sem tam pár aldenů nebyla, ráda se mrknu za starými známými. A třeba někdo z nich mezitím skončil na dně řeky a mně to pomůže do trošku jiných pozic. A jestli tam neskončil, není problém mu trochu pomoci. Už mě tyhle nic neříkající úkoly štvou.
Potutelný úsměv se Andreje mihl po tváři a možná, i když to se vašim náhodným pohledům jen zdálo, je její nálada o trochu lepší. "Tak trochu přidáme do kroku, pánové! Kdo vás má pořád popohánět. A ty na tom koni zase prrr, brzdi! Ne že nás tady necháš!" Andrea došla Takedu a Gua. "Nechcete mi, pánové, vyprávět o Zlatém lese? Alespoň se trochu rozptýlíme, a když to bude skřítštinou, tak se alespoň něco přiučím. Co vy na to? Já vám na oplátku budu vyprávět o Lendoru, alespoň tu trochu o našich lesích, kterou vím."
Má organizace bude jistě velmi potěšena. Informace o alchymistovi, který dokáže přenášet osoby na jiná místa, to mi vynese frčky. Jen to, nemehlo, ještě musí trochu vyladit. Hloupost to byla, vzít to. Ale hlava se pročistila a třeba se mi tihle budou nějak hodit. Proč se s nimi vlastně držím? Uvidíme v Albireu.
"Velmi zajímavé, Takedo, a Gu, jsou všichni šedí mniši takoví, no, řekněme slušní?!" Mírný úsměv snad zakryl mé myšlenky. Ač sem se snažila, budou mi to muset někdy zopakovat, ale Takeda rád mluví, tak to pro něj nebude problém, a kdo ví, jestli by byl pro tak dobře stavěného kouzelníka problém jeden dva menší špásy. No někdy se ho zeptám.
"Nezastavíme na oběd, Roberte? Až u těch kamenů? A Roberte, co je tu za zvěř? Už se mi ty gobliní slejfky totiž pěkně příčí a ráda bych si zalovila…"

...ale nikoli beznadějná

5. května 2008 v 9:13 | Muerte |  Příběhy postav - Takeda
Naše výprava se dostala na povrch! Konečně se mohu opět nadýchnout čerstvého vzduchu a můj věrný druh může nasát paprsky Asterionského slunce. Těmto okamžikům však předcházely hrdinské skutky.
Skřetí chátra se ukázala být slušným protivníkem, kterého jsme ale zneškodnili. Mě osobně se podařilo uspat kouzlem jejich velitele, což mým druhům ve zbrani, kteří se také statečně bili, ulehčilo práci, ba možná zachránilo život. Stinnou stránkou bylo setkání se skřetím mágem, který, jsa příliš silný, utekl pod rouškou neviditelnosti a nemohl býti pobit jak zasluhoval.
Co se týče intelektuálních pokladů, nebyl náš apetit uspokojen... Knihu arvedanskou jsme neobjevili a útěchou nám může být, že v těchto ruiných nikdy nebyla. Přesto labyrint skrýval tajemství a hádanky. Přistupoval jsem k nim z magického hlediska, ale moje cesta nebyla správná. Arvedané zvolili přístup selštějšího rozumu, takže není divu, že hádanku tajných dveří vlastně odhalila Andrea, aniž by o runách cokoli tušila. Runy slunce jsem ale vzápětí rozluštil já sám.
Gobliním národům musíme také připsat jistý intelekt, neboť jejich šaman se dokázal dostat přes blesky metajícího gargoyla a jeho hádanku. Je nutno se sklonit před moudrostí stáří všech ras, nejenom požehnaných skřítků.
Očistili jsme podzemí a goblini se mohou volně nadýchnout smrdutého podzemního vzduchu. Vděčně nás doprovodili na povrch. Guiscard, tak se to správně píše, určil kde jsme a naše kroky, obtěžkané skřetími zbraněmi a brněním, míří do města Koru, kde jsem měl tu smůlu také pobývat.
Pokus mistra Reberta nevyšel a knihu bude muset hledat na jiné adrese, ale na tu smutnou zprávu si bude muset počkat několik měsíců, než se nám podaří vrátit se přes Albireo a Zlatý les.
Moje magické schopnosti mě napovídají, že to nebude snadné.

Palčivé otázky dneška

5. května 2008 v 7:29 Kdy příště?!
Kdy příště?
Co příště?
A mám objednat rukvěť dobrodruha?
Takové jsou otázky Jana Domkáře, který se na začátku svého bohatého života válí stále v Brodě a řeší tam otázky tohoto a jiných, zcela fiktivních světů.

sokolův první "new generation DrD"

3. května 2008 v 22:25 | soukol |  Zpětná vazba
Dokavaď na to myslim. Postihněte tedy vše, co vám přijde vhodné ke komentáři jak za minule, tak za celý příběh (tři sezení). Hua