Březen 2008

Asi mě budou mlátit voba...

22. března 2008 v 12:42 | Muerte

Spolubojovníci

21. března 2008 v 10:59 | pan Gu
Vyslo to! Skret bez velkych protestu zmizel v te cerne dire jako kdyz vodni hladina spolkne kamen. Trochu komicke probuzeni pro tu ohavnou stvuru ale zaslouzila si to! Kez by stejne dopadl i kazdy dalsi jeho druhu. Pan Gu stal i nadale nehnute a skryte,naslouchal zda se neblizi nejake dalsi nebezpeci. Po chvili klidu vysel ze stinu, aby uklidnil sve pratele,kteri ho nevideli a ukazal jim ze je v poradku.
Zatim co pan Takeda rozmlouval se svym motyle, Andrea koukala kamsi stranou, Roupa se radoval ze skret padl tak snadno, ano opravdu padl se vsim vsudy a mozna jeste pada, ta propast vypada bezedne, Drobek si neco mumlal pod sve dorustajici vousy a pri tom si lestil ostny na svem obrovskem remdichu.
Pan Gu si znovu prohledl noveho clena jejich skupiny, Guiskarda. Kdo vi co je zac, velky bojovnik dobry ci zly, zbojnik, vrah..nebo jen putujici osoba po techto planich..jak jim rika pan Takeda? Podle jeho pohybu a kladiva ktere ma stale po ruce asi bojovnik..ale cas ukaze. V kazdem pripade na nej budu davat zatim pozor, aby neohrozil me pratele nebo nas ukol!
Nas ukol je jeste vic zvlastni nez nas novy spolecnik. Najit knihu diky ktere by ten podivin mohl ovladat to cestovatelske zarizeni, ktere muze prenaset osoby a veci na ruzna mista na svete, a to i do zlateho lesa! Musim tomu prijit na kloub, nemohu dopustit aby byl zlaty les ohrozen. Pro to je lepsi reseni kdyz jsme ukol prijali, nez aby to delal nekdo jiny. Nekdo jiny se spatnymi umysly!
Pratele pana Gu se pomalu chystali na cestu dal vstric dalsim skretum ukrytych dal. Je cas jit a ne premyslet...

Kontinuita

16. března 2008 v 11:34 | sokol |  Kdy příště?!
Jsem pro sobotu 22. března od sedmi.

Volný pád

13. března 2008 v 21:38 | Guiscard |  Příběhy postav - Guiscard
Cesta už mě unavovala, prší celý den a neuvěřitelně hustě. Původně ráno krásné zlatavé místo s modrým nebem se v mžiku změnilo v šedou bubnující klec, kde nevidím dál, jak pět metrů na všechny strany. Takhle jsem tento kraj ještě nezažil a tak musím dávat dobrý pozor, kam Šedáka vedu. Nejde jen o směr, ale i o půdu pod kopyty, za chvíli by totiž nemusela být žádná. Vím, že je to velmi blízko. Naštěstí blesky si bohové odpustili, nesnáším je. Zatracená Gwi, určitě v tom má prsty. Zase se jí něco nelíbí? Jenže na to nesmím myslet, jinak se ztratím nebo ještě hůř, spadnu. Snažím se ignorovat vodu, která již dávno prosákla skrz plášť a soustředit jen na cestu. Vyplatilo se. Jet rychleji a je konec. Povolený úšklebek radosti mi zkřivil tvář.
Pak přišla oslnivá bílá záře a vyděšený Šedák mne shodil ze svého hřbetu do travnatého bláta. Kdo by, sakra, čekal náhlé zjevení dvou chlapů, ženské, trpaslíka a skřítka uprostřed Dálavy a navíc balancujících na kamenném kruhu nad Dlouhou trhlinou? Ani v Rangaroke by mi to nevěřili. Nebyl ale čas na seznamování. Po jejich bázlivém seskoku na zem se kámen propadl a podmáčená půda nás dlouho všechny najednou neudržela. Kruci, to byl skvělej pád. Poněkud to pokazila ztráta sudlice díky bezvědomí způsobené pádem do vody, ale tomu se ani nedivím. Ten rádoby přerostlý skřítek ale na tom byl hůř. Ztratil svou hůl a když si vzpomenu, že byla lintirová, vážně jej chápu. Měla solidní cenu.
Tak teď jsem s nimi uprostřed tmy. Orkové nás pozvali k sobě a prý pomoc za pomoc. V jejich případě žádné překvapení, vždy vytěží z minima maximum. Ne nadarmo jsou na tržištích Albirea nejúspěšnější. Vymlátit skřety v arvedanské pevnosti? Skvělé, nádherná kombinace!!
Likvidace skřetího strážce ve vchodě vcelku příjemně prokázala možné kvality mých nucených spolubojovníků. Budu je jen mlčky doprovázet, pomáhat jim a pozorovat. Nakonec se mi můžou i hodit.

Víkend

12. března 2008 v 13:38 | Boogie |  Kdy příště?!
jupíjáájéééé,
po dvou dnech je konečně sem psát :D takže ještě jednou :p
víkend mám free a přijede lentilka. takže mě napadla v pátek hospoda a v sobotu deskový hry nebo něco. ale sokolík mi psal, že deskový už mají skautíci na plánu v pátek, takže by se to dalo i eventuélně nějak zkombinovat.. pište, potvrďte se, vymejšlejte :)

Situace je mrzutá...

8. března 2008 v 22:44 | Muerte |  Příběhy postav - Takeda
Přislo mě patřičné, jako osobě s vzděláním více než na úrovni, vést deník naší epochální výpravy za moudrem prastarých Arvedanů. Poklady hmotné se nám podařilo získat při minulé výpravě. Teď konečně přijdou poklady intelektuální! I když pochybuji, že moji spoludružiníci by tak dlouhé slovo vůbec dostali z úst.
Vzdělaný theurg Rebert nás najal abychom prozkoumali možnosti arvedanského teleportačního zařízení pravzláštní konstrukce. Fenomenální. Jaké má někdo štěstí, že arvedanské zařízení najde ve sklepě doma. To bych také mohl být vzdělaný theurg...
Samozřejmě jsme s výpravou za manuálem k zařízení souhlasili. Kdo by se nevydal hledat nové vědění? Posunout hranice poznání a vyzdvyhnout jméno Takeda vysoko nad ostatní! Já i moji přátelé vstupovali jsme na plošinu plni toužebného očekávání. Vyrazili jsme večer dne následujícícho.
Ale jakou sprchu jsme dostali, jen co se magické proudy uklidnily! Monzun v Trhlinové pláni a srážka s cizincem, co kolem projížděl. Uprostřed velmi srdečného přivítání vlídné lidské a nikoli hevrení nebo dokonce skřetí tváře se s námi utrhla země a my skončili na dně patrně Dlouhé trhliny.
Ten cizinec Žiskárd, nebo jak se jmenuje... velmi zvláštní jméno, je zajímavý člověk a jistě schopný dobrodruh, tedy pokud se jedná o ruční práci s bojovým kladivem. Na intelektuální úrovni jsem s ním ještě neměl tak velkou čest, ale patrně půjde o slabší průměr.
Osud a Temní bohové jistě za to mohou, že odznak své důstojnosti jsem nadobro potratil a teď musím chodit světem jako čaroděj bez hole. Měl jsem možná skončit na dně té stoky!
Mizérie ale nebere konce. Na dně jsme potkali velmi primitivní kulturu Podzemní říše, patrně Orků. Stykem s lidskou a trpasličí civilizací dosáhli stupně vývoje naznačující jistý intelekt. Ale k vedení obohacující konverzace na úrovni je ještě čeká několik století barbarismu. Jejich stařešina nás požádal, abychom zlikvidovali skřety a nabídl výměnou cestu na povrch. Neměli jsme ssebou žádné blískavé tretky a tak jsme na jeho nabídku přistoupili. Trhliny jsou velmi spletité místo a tito primitivové jsou s ním narozdíl od nás dokonale seznámeni.
Za moment vyrazíme do ruin zlikvidovat skřetí chátru. Pokud se na nás usměje Paní hvězd, tak třeba půjde o ruiny, které chtěl prohledat Rebert a tímpádem není až na hůl nic ztraceno.

Cesta z nicoty. Doufám.

8. března 2008 v 20:51 | Boogie
Je to už pár dní, ale pořád živé. Vlezlé a slizké. Svědomí, pocit viny. Už zase vidím tu erinskou partičku, nezměnili se. Duševně. Zdá se. To jsem jediná?! Obrovský poklad, ze kterýho dostávám kousek. Kus. Nechápu, ale neodmítám. Snad pomůže, snad vysvobodí. Karafa vína, mé oblíbené. Zapomnění, spánek a noční můry.
Rebert, stárý podivín a jeho učeň Rimous. Nabídka. Svůdná možnost co se neodmítá. Prý mám teď čas, volno pro sebe. Cha! Je to snad dar od bohů? Přijímám, jako všichni ostatní a vstupuju na šílenost, co nazývá teleportem. Zemřu? Vůle bohů, vysvobození. Přežiju? Budu žít.
Hustý liják, bahno. Bohové! Alespoň na pár okamžiků odveďte mé myšlenky jinam než na tu noc. Robert Guiscard říká si a padá s námi do propasti. Konec?! Snad..
Ne. Stoupám chodbou za ostatními. Všichni přežili. Není to prokletí. Jinak by už leželi rozbití na dně řeky. Díky mě. Mou vinou. Jsem to jen já. Můj boj. Díky.
Národ, postavy z pohádek a vypravění. Z podzemní říše zaslechnu. Orkové. Mají problém. Kdo nemá? Jsou divný. Kdo ne? Bohové, chci zapomenout! Přistupujeme na jejich podmínky. Smrt skřetů za cestu na povrch. Snad to budou i stejné ruiny, kde leží kniha, pro kterou nás poslal. Rutina. Bez emocí, beze strachu. Vzpomínka na výcvik mi přihrála úsměv na rty. Smrt nebo život, vyber si. Každý chce přežít.

Great?

8. března 2008 v 0:47 | sokol |  Zpětná vazba
Nejlépe víte sami, co napsat

Z deníku vražedkyně

7. března 2008 v 19:27 | Boogie
V čase cesty Lesem dávno mrtvých...
Sedím na ulici. Spíš uličce. Zády opřená o čísi dům pláču. Brečím a řvu. Stejně mě nikdo neuslyší. Ani nechci. Je noc a zuří bouře. Burácení hromů a zurkovat vody mě jistě přehluší. Jsem úplně promočená, není na mně ani coul suchého. Ani ve mně. Zabila jsem. Ne poprvé. Ale jinak. Držela jsem ho. Koukala mu do očí. Vzala mu poslední výdech. Teď chladne někde v tomhle městě nebo ho možná vzala voda. Je mi to jedno. Zasloužil si to. Prý. Snad. Klepu se jak narozený hříbě. Už nikdy. Ne v nejistotě. Už nikdy jako slepá.
Průtrž pokračuje, ale to už čvachtám blátem pryč. Myšlenky vychladly, zlost zůstala. Sama na sebe. Naivní a blbá. Nezkušená, ale odhodlaná to změnit. Už nebudu jen posluchat. Možná to nepřežiju, ale to bych zhlasla zevnitř.
Pokoj, kradmé světlo svíčky. Těkavé stíny rozvěšených hadrů. Nedojedená večeře, vypitá karafa vína. Přestávám se klepat po druhém poháru. Na ex. Nedokázala jsem usnout. Jen civím na stále se rozšiřující loužičku kapek z mé sukně. Sedím na posteli. Nahá. Husa s husí kůží. Oči se mi znovu zalily. S tichým pláčem položím hlavu na polštář. Konečně.
Je ráno.
Kroky a klepot. Otevírám a zvu ho dál. Místo pozdravu mě sjíždí pohledem. Ránu pěstí nečekal a kácí se přes židli. Něco křičím a hážu co je po ruce. Parchant! Svině! Vyčerpaně klesám na postel. Vstává, i přes rány a krev sedá vedle mě. Mlčí. Chápe. Klepu se, kolena pod bradou. Sedá si blíž, přijímám náruč. Něco šeptá. Chápu ho. Chápu to. Sem uvnitř. Prošla jsem. Ale už nechci.
Chyba bez návratu. Chyba s chybou.