Prosinec 2007

Vášeň

29. prosince 2007 v 14:01 | Isafell |  Příběhy postav - Isafell
Cesta do Minkoru je dlouhá a já tam musím být před mými budoucími společníky. Nedokáži se však soustředit na cestu, mé myšlenky jsou odváděny. Potřeba býti nasycena, touha žádající uspokojení mě nyní zahlcuje každý kout mého těla. Oheň musí býti naplno rozhořen. Odbočuji tedy z cesty své a pátrám po lidských obydlích. Je již k večeru a skromnou vesnici nacházím. Nevelká mýtina ve velké a nekonečné džungli ohraničená skromnou palisádou.Putykuvšak mají. Upoutám pozornost každého, především mužů...víc netřeba. Hospodský ruch utichl při mém vstupu a tucty očí spočívaly jen na mně a mém těle. Nechám je se dívat a sama pátrám. Pomalu kráčím k mladíkovi samotnému u jednoho ze stolů nakonec a oslovuji jej. Dvacet, více jemu věku nepřidávám a jeho tvář plná překvapení to dokazuje jen. Nabídce však pochopitelně neodolá...nikdo mi nyní neodolá.
Hostinský beze slova od pokoje klíče předá a já si mladíka vedu nahoru. Tam svléknu a on dotýkat by se se chtěl. Avšak ucukne, když má kůže pálí jako výheň. Rozvášněná a lačná, tak mě nazve a pravdu má. Vrhnu jej na postel a sedám si na něj. V temné místnosti pouze mé planoucí oči se v rytmu pohybují. Mladíkovi vzdechy se stupňují jako naše společné tempo, blížíme se k vrcholu. Nyní ovšem světlo v pokoji nepatří jen mým očím, sílí. Já celá nyní zářím. Vyděšený výraz v mladíkových očích je patrný a jeho dech se v jekot brzy mění. Mé tělo vzplálo. Bolestivý vesničanův hlas zaniká pod mocnými plameny. Z venku se ozývá křik a zmatek, hostinec totiž hořet začal a štamgasti pomateně vybíhají. Hostinský naříká. Jen já, jediná, si užívám uspokojenou vášeň.

Sbohem, přátelé

25. prosince 2007 v 20:45 | Boogie
Urgu probudilo šramocení klíče v zámku. Jindy se probral už když strážní šli kolem jeho cely, ale včerejší výslech jej velmi vysílil. Dveře se otevřely, praskající pochodeň v ruce strážného ho oslepila. Sklonil hlavu a přes přivřená víčka sledoval, co se bude dít. Výslech tak brzy? To tu ještě nebylo. Čekal.
"Tak tady ho máte, ale pozor, je nebezpečnej jak divoký zvíře," promluvil voják k někomu v chodbě. Ve dveřích se objevila silueta někoho druhého.
Vrchní velitel strážných, Alfred III. Smolinski, seděl nad karafou vína. Pohrával si se zbytkem tekutiny na dně skleničky a do uší ho hladilo praskající dřevo v krbu. Přemýšlel. Události několika posledních dní vzaly rychlý spád a stala se spousta věcí. Před několika hodinami mluvil se ženou Servanta Merga, Sofií. Její muž nebyl doma a prý už ani ve městě. Vyjel na obchodní cestu, řekla mu. Když se pak zeptal vojáků, kteří měli tou dobou hlídku u přístavišť, tak Servant neodjížděl zrovna na lehko.
Další věc byl rozhovor se skřítkem, jenž si celou dobu zahaloval tvář kápí. Skřítek jej oslovil zrovna když si dával ve městě oběd a jeho slova se mu stále vynořovala na mysl. Měl těm třem věřit víc. Mluvili pravdu, ale on, jakožto zásadový muž potřebuje slova podpořená důkazy.
A když si nechal zavolat Adberga Podvrata, nebyl také k nalezení.
Dopil skleničku a nalil si další. Čeká ho dlouhá noc.
Obrovitý kroll si mnul zapěstí. Volné ruce už neměl celou věčnost, alespoň těch pár dní se mu tak zdálo. Před ním stál jediný strážný, zbraň zastrčenou v pochvě, v ruce pouze pochodeň. Příležitost k útěku, která se nemusí opakovat. Ale pak tu byl ještě někdo. Někdo, kdo ho donutil poslouchat. Kdo už mluvil dlouho, ale jeho slovům rozuměl, kdo mu vyprávěl o potížích jeho přátel (teď už je může nazvat přáteli, když se mu přes půl kontinentu hnali na pomoc), kdo mu říkal, jak to bude dál. Kdo mu opět dal naději. Naději na pomstu.
Urga sevřel kladivo. Nebylo takové jako jeho kyj, ale strom si může utrhnout kdekoliv v pralese a navíc nepraskne o hlavu prvního predátora, pro kterého bude kroll snadným úlovkem. Před několika hodinami mu pevnost, zmizela za oponou prvních stromů a on se prodíral džunglí. V torně na zádech si nesl nuzné zásoby na prvních pár dní, nějaké pasti na zvěř, trochu toho vybavení. Víc mu neznámý poskytnout nemohl. Ale i to stačilo, aby pro něj Urga bez váhání položil život, kdyby mohl. Daroval mu život, daroval mu pomstu. Přátelé, jestli se ke mně připojíte, nebudu vás odhánět, jestli se už v tomto životě nespatříme, hodně štěstí a přízeň bohů.
Urga děkovat...

Naposledy ve starém roce

25. prosince 2007 v 0:09 | Muerte |  Kdy příště?!
Abychom využili volna státem nám vyměřeného, navrhuji se sejít ještě naposled před silvestrem a to v pátek 28. 12. Sokolik by to mástroval. My ostatní bysme si zahráli, takže klasicky pište, zda můžete, či nikoli, ať se to tomu Sokolikovi lepší tvoří.

Cobolak

23. prosince 2007 v 19:41 | Boogie |  Zpětná vazba
Inu, pani a damy,
po poslednim dracaku chci videt napsanou nejakou kritiku na me Pjovske vystoupeni, pac ne vse se povedlo... hodne to bylo dano okolnostmi-malo postav a tak, takze se prosim pico a sobe rozepiste... bude to i pro vas, teda pro ty, kteri delaji PJ. rad bych slysel zamysleni nad prubehem dracaku, kdyz z rozehraneho dobrodruzstvi prijde vzdy nekdo jiny nebo jina sestava... co s tim a jak nejlepe hrat!!
P.S. v klubu je zima jak svin, mam zmrzly prsty, tak sry za chyby a taky mi prdlo svetlo v sale, takze sem se prerazil o zidli... den blbec a viva elektrika :)

Pan Takeda přemýšlí a studuje

23. prosince 2007 v 10:47 | Muerte |  Příběhy postav - Takeda
Takeda seděl v tureckém sedu před nízkým stolkem a pročítal svitek. Kdyby na něj pohlédl člověk z našeho světa, řekl by si jistě, že je to nějaký žák mistra Konfucia. V knihovně Velké pagody, ale všichni věděli, že student Takeda našel něco, co ho velmi zaujalo a skřítčího čaroděje Kon'Fu Cze, který seděl vedle si nevšímali. Místní skřítci byli čarodějové a tak je taková maličkost, jako že skřítek je vysoký skoro dva sáhy, nevyváděla z míry.
Jako čaroděj se setkáte s podivnějšími věcmi, většinou s daleko větším počtem chapadel. Takedu však trápily daleko prozaičtější věci. Události několika posledních aldenů ho donutili přemýšlet o věcech, které by čarodějný učeň normálně řešil snad jen kdyby Khar démon kolem na koze jel.
Byli jsme zachránit Urgu. Je jedno, kam až ta cesta vedla, přesto jsme šli. Tak přemýšlel pan Takeda a začalo mu docházet, že za tím stojí víc, než jen přátelství. Příteli půjčíte peníze, pomůžete mu. Ale kdo by jel pro normálního přítele na druhý konec Tary, zvlášť když nás o to ani nežádal? To musí být silné pouto. Pouto lidí, kteří bok po boku bojují, krvácí a když je potřeba i umírají, jeden pro druhého. Nezáleží na tom, zda se spolu hašteří, nebo proč vlastně začli takhle riskovat. Společně přestálé útrapy vás změní, přetaví, takže už vám není zatěžko cestovat třeba na druhý konec Tary. Takeda si uvědomil, že podobné činy viděl jen na jednom místě. V legendách a příbězích o odvážných lidech, trpaslících a dalších národech. I skřítci měli své hrdiny.
Takeda se i přes železnou vůli kouzelníka neubránil úsměvu. Já a hrdina? Mávl rukou a tím byla celá věc s hrdinstvím vyřízená. Jsou přece důležitější věci. Než dočetl, tak se začalo smrákat a stevardi roznášeli svíce. Takeda požádal motýla o trochu bílého světla na čtení a pokračoval. Ani tomuto zázraku se nikdo z místních nedivil, zvlášť když mistr Kon'Fu Cze řekl své mluvící lebce, ať vyčaruje nějaké světlo. Ta začla něco mumlat a z jasného opaleskujícího oválu vystopila velmi vnadná skřítčice jen v bederní roušce s lucernou v ruce. Takeda opět musel zapojit železnou vůli čaroděje, aby to alespoň vypadalo, že se věnuje svému svitku. Ostatní na tom byli asi podobně.
Dobře, zpět k Erinu, snažil se Takeda. Podařilo se nám přesvědčit stráž, že alespoň uvažovala, že mají zrádce ve svých řadách. Zkoušeli jsme získat důkazy o této zradě a o Urgově nevině. Nechali jsme se... hlavně se nekoukat na ta oblá, pevná ňadra... použít jako návnada, aby se Servant Merg prozradil. Někdo zaútočil, zabijáci, ne hlupáci, jako v hospodě. Stěží jsme vyvázli životem, což se nedá říct o některých strážích. Vrazi nás, jak se později ukázalo, alespoň označili kouzelnými ampulemi, aby nás mohli později snadno najít, asi abychom je dovedli k Urgovi. To je další věc. Urga utekl z vězení a jak mě řekl motýl, patrně za pomoci Xi, krysího pomocníka zesnulého pana Ti. Přímý důkaz o aktivitách pana Merga nikde.
Mistr Cze zrušil krásnou lampářku a ponechal si pouze lampu. Což všichni nesli se smíšenými pocity úlevy a smutku. Takeda se mohl zase začít soustředit a jeho myšlenky přestaly těkat. Rozjeli se tím správným směrem: Urga byl na svobodě. My označeni jakýmsi kouzlem. Stráž nechtěla riskovat další ztráty, zvlášť když důkazů bylo i po útoku vrahů stejně málo jako předtím. Tam jsme udělali chybu. A za tu platíme Urgovou nepřítomností. Velitel stráže nás propustil, protože díky útoku věděl, že muži v hospodě nás skutečně napadli a my nejsme vrazi strážných. Protože naše přítomnost už stála tolik krve, vyhostil nás z města se slovy, že zrádce vypátrá a pak nás kontaktuje.
A tak vlastně skončila ta "hrdinská" výprava. Jsme zpět v Minkoru a místní mistři nás zbavili toho kouzla a já se ptám, proč jsme se nedokázali vrahům postavit lépe? To je ta správná otázka, řekl si Takeda a vytáhl další svitek. Byla to do skřítčiny přepsaná Rukověť člena spolku dobrodružného, zřízeného vládou Keledorskou. Tato listina ho zaujala na několik dní.
Ano, máme ducha a soudržnost družiny. To jsme v posledních aldenech prokázali. Ale chybí nám technika, domluva a plán. Pak nám žádní vrazi neutečou a Urga se nebude muset skrývat v džungli! Musím si promluvit s ostatními. Promyslet plány. Jak se bránit, jak útočit, jak hledat. Jak co nejrychleji cestovat. Vždyť na tom záleží život Urgy, nebo kteréhokoli dalšího člena té naší "hrdinské" družiny.

Zkáza

21. prosince 2007 v 21:30 | Boogie |  Zpětná vazba
Amangua opatrně rozhrnula větve keře za kterým se krčila. Využila poryvu větru, který tu u pobřeží foukal téměř neustále, takže pro náhodného pozorovatele se nestalo nic divného. Naposledy se rozhlédla, jestli sama není cílem špehování, a pak se soustředila na svůj cíl. Byla jím mužská postava zahalená v šedivém plášti opírající se o kmen stromu. Amangua si prvně pomyslela, že je to strážný z pevnosti, kterou před několika hodinami míjela, ale když se muž ani jednou neotočil do lesa, když u něj nerozpoznala zbraň, a když se ani jednou nepohnul, snad jen vítr pohrávající si jeho oblečením dokazoval, že není z kamene, tak v ní probudil zvědavost.
Už několik hodin s ním čekala, stále připravená a ve střehu. Muž ale jen stál a pozoroval moře. Čekal a hypnotizoval východní obzor vlnící se mořské hladiny.
Pak se dočkala. Blížící se loď zpozorovala jen o chvilku později než on. Malý člun pro pár osob zápasil s vlnami a do půl hodiny byly jednotlivé osoby k rozeznání. Jedna pádlovala, tři seděly, snad mlčky, snad hovoříc. Zase tak blízko nebyly. To ale neznámému stačilo, aby se poprvé za tu dobu viditelně pohnul.
Rozrhnul plášť, v ruce se mu zalesklo. Asi diamant či jiný drahý kámen a druhou ruku namířil na loďku. Muži v plavidle znervózněli. Alespoň se to zdálo, protože se najednou začali mlet a koukali přes okraj lodi do moře. Amangua začala tušit, ale byla tak uchvácená, že nedokázala ani zakřičet. Voda kolem lodi začala vířit, bublat. Z celkem klidné hladiny se stala rozbouřená smrt.
Hraničářka zaslechla šepot. Nebo ne? Ne, to jen na tu dálku hlas kouzelníka šepot připomínal. On už začínal křičet, voda se bouřila čim dál víc až se loď bez varování rozpadla vedví a muže pohltilo moře. Zdálo se, že se jeden z nich drži nad vodou, ale čaroděj bez slitování přidal na hlase. Kolem tonoucího se objevilo chapadlo z mořské vody a stáhlo jej dolů.
Během chvilky byl konec. Amangua byla v šoku. Čekala hodně, ale toto ne. Mořská hladina se během několika okamžiků uklidnila, po lodi ani její posádce památka. Kouzelník odešel. Alespoň se jí zdálo, když němě zírala na dílo zkázy, že odešel směrem k městu, které bylo také cílem její cesty.
Tohle mu nesmí projít!!!!
S tou myšlenkou vyrazila na lov. Tak jak to uměla. Lehce, skrytě. Prvně najít slabinu a pak udeřit.

Zlatý zlatý les!

19. prosince 2007 v 13:31 | Svobík
"A je po boji" řekl si v duchu pan Gu, když poslední z těch třech se
skácel k zemi. Cítil trochu slabost a velmi nepříjemnou bolest v
rameni. Dostal dva vážné zásahy od toho hromotluka, kterému viděl v
očích spoustu špatných věcí, těsně před jeho smrtí, když vyskočil a
jejich oči se setkali, poté se jeho hlava rozdělila na dvě poloviny.
Ale ne jen on byl zraněn. Budeme muset vyhledat někoho kdo ovlada
léčící dovednost, pro našeho přitele Roupu to asi nebude problrém, a
take by mi mohl pomoci, pomyslis si.
Je zvlaštní že Roupa je od rána jak vyměněný, tedy pouze navenek. Ale
asi to má co dočinění s jeho minulostí tady v tom divném městě Erinu,
kde si každý dělá co se mu za-chce a jak-chce a to na hraně zákona.
Ovšem každý si svou auru tvoří sám svými skutky..vzpoměl na slova
sveho učitele:

"Druhá vznešená pravda je o vzniku utrpení, která vysvětluje, jaké
jsou kořeny řetězu příčin. Bezprostřední příčinou utrpení je aura,
sémě ctnostných a špatných činů jež se staly v minulosti. Aura je něco
jako přírodní zákon, podle něhož ctnostné činy způsobují radost a
špatné činy způsobují bolest. Všechny formy utrpení od rozladěnosti
způsobené záděrou až po utrpení spojená s válkou, jsou přímé důsledky
minulých činů. Zárověň však říkají že ačkoliv je naše zkušenost v
jistém smyslu dána, můžeme na ni svobodně reagovat. A právě naše
svobodná reakce na životní události vytváří budoucí auru, která zase
určuje budoucnost."

Ovšem Roupa nám velice pomohl, když zjistil důležité informace o
Urgovi a našel s Lámiusem cestu jak mu pomoci. To mu jistě vylepší
jeho auru. Vzpoměl si jak mu jeden kupec v Minkoru vyprávěl o lidských
bozích a zmiňoval se i o jistém Lámiusovi, který dokáže odhalit
pravdu. Ovšem při záchranš Urgy by jsme se neměli spoléhat jen na
lidského boha.
Je to podezřelé, že ti tři kteří nás přepadli v našem hostinci volali
něco o přepadení a o strážích, určitě to má spojitost s Urgovým
obviněním. a s tím Servanem Merkem, kterého bychom měli vyhledat a vše
napravit. Také ten podivný člověk, kterého jsem zahlédl při hlídání
místa kde je uložena hůl pana Takedy. Myslím že to všechno má
spojitost se Servanem Merkem. Musíme ho vyhledat!

Zlatý zlatý les!

22.12.2007

19. prosince 2007 v 9:04 | Boogie |  Kdy příště?!
Lejdýs end džentlmen,
Vánoce na krku a jak sme se posledně domlouvali, čekám Vás v sobotu kolem sedmý na s největší pravděpodobností poslední sešn tohoto roku - samozřejmě se počítá i s tebou, Bc. Sokole :) či se slávou, ale toho bychom už asi mohli někdy rituálně pohřbít 8P
Kdo má zájem - sob, pica, vojta - warzone se odpoledne meze nekladou...
pište, pište, pište, ať víme na čem jsme...

Domove, sladký domove...

17. prosince 2007 v 23:59 | Lulu
Tak zasejc v Erinu. Procházíme Jižní čtvrtí a já furt víc a víc nekapíruju, jak sem tady moh žít. Stalo se toho zatraceně moc za posledních pár podělanejch měsíců. Né že by můj život byl předtím tak nudnej, ale potom co sem se přichomejt' k tomu chlápkovi z pouště to dostalo úplně jiný grády. Dostal jsem se na Barbarský vostrovy, vydělal spoustu prachů a zase vo ně přišel, málem chcípnul v džungli, viděl jsem spoustu faktickejch magorů a Minkor. A všechno todle sem přežil. Kdybych měl fotra, byl by na mě pyšnej.
Nechtěl sem se zdržovat v Jižní dýl než je nutný - někdo by se mohl rozpomenout na nějaký starý dluhy. Velkej skřítek si ještě vybírá blechy co chytil v tom pajzlu včera, tak jsem vychcaně naznačil něco vo kvalitě hospod ve středním Erinu. A ptáčci se chytili. Za vyděračskej peníz nás tam jeden lodička převezl. Počítal jsem, že nás hnedka šácnou strážný a taky že jo. Pořádkový jednotky - životní jistota. S tim asi nepočítal trpajzlík, takže ho ty prasečí ksichty vobrali vo celej jeho arzenál. A velkýmu skřítkovi sebrali tu modrou hůl co jí furt tahá. Podle toho jak se šklebil, tak je snad z čistýho zlata. Strážný si s toho prd dělali a všechno pěkně zabavili.
Nocleh sme si našli u Dvou koulí. Co si pamatuju tak tu maj dobrý pivo a maso v guláši je fakt z krávy. Ráno sem si přivstal a vyrazil do nóbl kšeftu pro nějakej slušněj vohoz. Jednak sem teď jinej člověk a taky mě tady nikdo nepozná když se voblíknu jako pán. Při placení se vokázalo, že to byl kardinálně blbej nápad. Ale abych neztratil glanc tak sem to bez keců zatáh - ten zloděj do poslední chvíle nevěřil, že na to mám. Vychutnal sem si ten vohromenej kukuč a skočil sem ještě k pucifousovi. Vypadám teďka jak nějákej hevrenskej král - s Roupou by si tohodle pána nikdo nesplet. Takže maximálni sukces - za ty prachy aby ne!
V hospodě sme si dali snídani a domluvili se jak budem hledat toho krollího blbce. Jakožto domácí sem se nabíd', že vobejdu lidi co šmelej s informacema a zkusim z nich něco vytáhnout. Dával sem si majzla abych se neproflák' a proto sem zjistil dohromady velký kulový. Nakonec mi jeden somrák vyzvonil, že štyry dny zpátky se nějakej kroll porval s těma retardama vod stráží. A prej u toho i nějakej strážnej zaklepal bačkorama. Žádná škoda. Podle popisu čistý ruční prácičky to vypadalo na našeho samotáře. Nakoupil sem pytel koblih a fikaně sem z jednoho vojenskýho vošousta vytáhl co a jak se semlelo. Urga se prej rval s celym regimentem a dva z nich prej fakticky zařvali. Takže teď ten náš vopičák sedí v Erinskym vězení a stříhá si metr do chvilky, co položí tu svojí palici na špalek. Ale nebude stříhat dlouho - poprava bude už za štyry dny.
Všecko co sem se dozvěděl sem vyklopil vostatním a spolu s trpajzlíkem sem vyrazil k loďařům zjistit víc. Nakonec sme kápli na toho pravýho - vyklopil kterej lodička vezl Urgu a vochotně nás k němu zavezl. Pepin, jak se ten lempl menoval, byl doma vožralej jak potulnej Tarfeinovec. Trošičku sme si ho s prckem připravili a pak zpíval jak pěnkava. Nějakej levák podmáznul ty děvky vod stráží a ty hazlové ušili na Urgu boudu. Von totiž žádnýho strážnýho nezabil. Todle byla jasná práce toho křiváka Merga. Jakožto člověk vod fochu musim uznat, že šlo vo dost fikanou prácičku. Jenže starej Servant netušil, že se do toho zamotáme my. Se postarám vosobně vo to, že se mu ty vykoumaný plány pořádně zašprajcujou.
Nechali sme Pepina vodpočívat a když nás loďička vezl zpátky do Středního, špekuloval sem jak z tý šlamastyky co nejlíp ven. S kápama jako je Merg se musí vopatrně, jinak se jeden nenaděje a už prdí do hlíny. Bylo my jasný, že se vod zaplacenejch stráží dokáp, že se vyptáváme. Pak sem to vymákl - zašel sem k Lamiusovi. Tydle kněží se snad podplatit nedaj (a nebo sou pekelně drahý). Našli sme tam jednoho znich - Lorvana - a tomu sem to všecko vyklopil. Tvářil se celou dobu jako by sežral nehoblovanou fošnu, ale nelenil a vyrazil pro Pepina. Sledovali sme ho a voddechl sem si teprve když Pepina vodvezli do věznice. Snad to pomůže vopičákovi u soudu, jestli nějakej bude. S Lamiusákama je to sázka naslepo, ale doufám že na dobrou kartu.
Vrátil sem se ke Dvoum koulím a dal si gáblíček. Zrovinka sem dojídal, když se vrátil zbytek naší bandy. Velkej skřítek nestačil říct ani:"čaj" a vod vedlejšího stolu vyskočili tři maníci, vytáhli čepele a vrhli se na nás. Řvali něco vo přepadení, asi aby pak stráže nemuseli koumat co s našima mrtvolama. Ten co si mě vyhlíd' byl zatraceně mrštnej a vošklivě mě pobodal. Nezůstal sem mu dlužnej ani pěťák a s pomocí malýho skřítka sem ho zapích. Ten mrňous je s tim divnym nožem fakt rychlej, takže druhý dva zabijáci zkapali taky. Takovouhle amatéřinu bych vod hajzla Mergova formátu nečekal. Každej decák krve co sem nechal v tom lokále mi Merg desetkrát zaplatí ve zlatě!

Myšlenky pana Takedy Ooky

17. prosince 2007 v 9:18 | Muerte |  Příběhy postav - Takeda
Kéž by si tam byl, Motýle. Moji přátelé se bili jako lvi... Pan Gu je se svým mečem pozoruhodně výkonný. Viděl jsem ho jak usekl vysokému muži hlavu ve výskoku. Hůl si hlídal ve skladu, takže jsem se bez ní musel obejít. Pravda je, že mě dost chyběla. Utržil jsem dva šrámy a moji přátele také utržili nějaká zranění. Pan Gu nenosí pancíř, ale teď začíná o nějakém uvažovat. Hodila by se mě kroužková zbroj, protože moje magie není zrovna bojová. Sedím v pokoji, Motýle a obvazuji si rány.
Máme o čem přemýšlet. Ti, co nás napadli a selhali, byli evidentně stráže. Těžko říci zda můžeme věřit i těm kněžím Soudce, nebo jak si říkají. Možná byla chyba jim dávat toho převozníka. Ale tu už nenapravíme. Pokud nejsou na naší straně, budeme se muset možná pokusit o nějakou... hmm... nepředloženost, ale to zavání tím, že bys přišel o přítele, Motýle.
Budeme muset najít spojující článek mezi Servantem Mergem a hlídkou. Mohl by to být člověk, který vydal rozkazy k chycení Urgy a nebo ho bude znát. Toho musíme najít a ukázat před popravou a nebo těm kněžím. Musím si o nich něco zjistit. O lidské víře toho moc nevím. Sedmnáct bohů... K čemu tolik bohů, když je tu jen příroda, lidské bytosti a salové, kteří hlídají rovnováhu...
Ty mě vždycky pomůžeš utřídit myšlenky. Ještě se ale zeptáme ostatních. Tohle město dovede být velmi nebezpečné. Dobromil tu kvůli tomu dokonce chodí v takovém směšném přestrojení. Ach jo, lidi...

Stmívání

16. prosince 2007 v 18:22 | Boogie
Slunce už pomalu mizelo za okrajem světa. Vrhalo poslední paprsky tepla a světla, jenž se otíraly o kamenné zdivo vězeňské budovy. Od spodu se místnosti nořily do tmy. Sem tam se v oknech, zamřížovaných oknech, rozžehly pochodně či lucerny, aby snad poslední z městských úředníků nebo kněží Lamiuse mohl dodělat svou rozdělanou práci, sem tam se mihotalo jen nepatrné světýlko svíčky a u ní se pár stážných ve službě oddávalo hře v kostky nebo karet. Spoustě oken ale zbyla pouze jen tma, upění, žal.

Servant Merg, erinský obchodník a šlechtic, seděl za pracovním stolem. Nervózně bubnoval prsty o stůl a pozoroval služku jak rozsvěcí lucerny u něj v pracovně. Sledoval všechny její pohyby. Ne snad, že by se mu líbila a měl o ní zájem, ale byl naštvaný a hledal chyby. Potřeboval vybít emoce, napětí a stres posledních dní.
Služka skončila a odešla. Servant stále klepal prsty o stůl, tentokrát sledovaje muže sedícího naproti. Byl to velitel stráží, stráží patřících šlechtickému rodu jeho ženy Sofie. Velitel, Adberg Podvrat, mlčel a upíral zrak mimo pohled obchodníka. Věděl, že to podělal, že vystavil svého chlebodárce velkým problémům díky své neschopnosti. Měli toho obrovitého seveřana rovnou podříznout, což ale ostatně svému pánu radil. Ten ale chtěl veřejnou popravu, aby všichni viděli, že se k němu nikdo nemůže dostat. Pravda byla, že on sám se zase nechtěl odstranit převozníka Pepina. A hlavně se měli postarat líp o ty čtyři čmuchali. Snad to ti tři zvládnou.
V jednom okně, v jednom z těch tmavých, byl klid. Kdybyste nakoukli dovnitř, neviděli byste nic jiného než tmu a možna ještě malý, šedý průzor ve dveřích. Ovšem kdybyste byli v místnosti, vězeňské cele trochu déle a zvykli si na tmu (teda pokud by vás do té doby nezabil smrad výkalů, krve a hniloby), tak byste dokázali rozeznat na podlaze v rohu kupku světlejší slámy, v druhém rohu snad džber na chvilky vyprazdňovací. A z rohů u stropu na stěně s malým okýnkem dvě železná oka, masivní kruhy zaražené do zdi a z nich vedoucí řetězy tak krátké, že člověk by v nich visel na zemí bez šance dotknout se jí.
Urga v železech visel, ale to jen proto, že další kolo přijímacích pohovorů se strážemi odnesl bezvědomím, několika dalšími tržnými ranami a modřinami v obličeji i po celém těle. Proto nevnímal krysu, která vylezla z díry za džberem, chvilku tak čenichala, otáčela čumáček, nasávala pachy. Nevnímal v limbu krysu, která se mu chvíli otírala o nohy a pak co nejrychleji zalezla zpět do díry. Netušil, nemohl.
Za Adbergem Podvratem se zabouchly dveře. Během několika minut, maximálně desítek minut, přiběhne špech od Dvou koulí a oznámí mu, že je vše vyřešeno. Snad. Doufal.
Servant Merg chodil po své pracovně a usilovně přemýšlel. V hlavě se mu rodil plán.
Krysa proběhla škvírou ve zdi ven a vydala se ke vzdálené hradě stromů a křovisk. Míjela spoustu lahůdek a dobrot, ale měla, měl úkol a ten splní za všechno jídlo světa. Už rozeznával jednotlivé stromy a když se od jednoho z nich odlepila postava, zamířil k ní.
"Hodnej Xi, hodnej," drbala ho postava za ušima.

Další cesta pana Takedy Ooky

9. prosince 2007 v 19:11 | Muerte |  Příběhy postav - Takeda
Je to zvláštní, Motýle. Moje oči už viděly z Tary opravdu hodně. Města Západní pouště, bílé Albireo i další lidská sídla na Královské řece. A přesto nám bohové nedopřávají klidu a dlouhého spočinutí na jednom místě. A přitom by to bylo tak nádherné probouzet se ve vlastní posteli, místo na hostinském kavalci. Vyjít ráno na vlastní zahrádku a vypít pár šálků čaje. Nebo zajít do místní magické knihovny beze strachu, zda-li ještě kdy spatřím ty čarovné skvosty, které ukrývá. Ale copak mohu zradit rodinné jméno? Přijít o čest? Ukázat zbabělost? Nebo chraň bohové ztratit tvář? NIKDY!

K čemu je pohodlí, moc, kouzla a čáry, když bych neměl čest? Kdybych se nemohl podívat na hladinu na svou tvář? Moc použitá nečestně, ničemně musí být zničena! Stal bych se tím, proti čemu můj otec vždy bojoval a celá rodina Takeda před ním!

A tak jsme znovu na cestě. Tobě se to jistě bude líbit, jedeme na sever, kde slunce svítí dlouho. Jdeme zachránit Urgu. Neznám ho dlouho, ale to je úplně jedno. Potřebuje pomoc a Takedové neodmítnou potřebné. Uvidím Erin a moře a džungli. Není to jako Zlatý les, ale čas pro návrat do našeho opravdového domova je ještě daleko. Musím být mistr čaroděj, teprve potom se mohu skutečně vrátit a ne jen být vyděděncem v Lese kde jsem vyrostl a stal se ze mě skřítek.

Tahle cesta mě od všeho vzdaluje, od Mistra Golmixe a od čarodějné hodnosti, ale jak říkával otec: Cesta je lepší než knihovna, cesta prověří tvou čest a to knihovna nikdy! Kdybys otče věděl, kdo mě k téhle cestě přemluvil... Skřet.

Uvidíme kolik cti je v mých nových společnících. Cesta je ale prověří stejně jako mě. Uvidíme, starý příteli, uvidíme.

Sobota, 15.12. 2007

8. prosince 2007 v 15:22 | Boogie |  Kdy příště?!
Zdarec roflec, takže já mám čas od pátku večer, snad, takže by se klidně něco mohlo dít i večer (warzone, magic) a nebo teda v sobotu, odpo až večer, kdybychom si mohli najít čas na deskové či karetní hry, večer pak na DrD, takže pište, plánujte se mnou... DrD bych vedl já, alespoň do té doby, než byste byli zklamáni a vyhodili mě :)

Krátká zastávka

3. prosince 2007 v 16:29 | Boogie
Pan Ti otevřel oči. Nabídl se mu pohled na stvoly trávy, duhové stvoly a nad nimi nebe, tmavě modré, vydávající světlo bez slunce. Pan Ti vstal. Tráva, vysoká mu po pás, se jemně kolébala ze strany na stranu pod větrem, který nevál. Pan Ti necítil žádný chladivý vánek, nic. Neviděl žádné slunce, žádný zdroj světla. Tráva se skláněla sem a tam, vidět tu bylo jako za dne. Rozhlédl se. Kam až dohlédl, tam všude se rozléhala zatravněná, mírně zvlněná plocha barvu měnící louky. Nechápal, přesto ale věděl, že tak to má být.
Vzpomínal, přemýšlel. Nedokázal ale přijít na to, kde a proč tu je. Nepamatoval si nic. Kdo je, co je. Kdo byl, co byl. Udělal první kroky. Stébla trávy před ním sama uhýbala, sama za ním zakrývala jeho cestu. Ač se mu zdálo, že šel už hodiny, necítil únavu a stále to kolem něj vypadalo stejně.
Kromě čtyř bodů objevících se na obzoru.
Zprvu byly malinkaté, jako špičky špendlíků a pohybovaly se značně chaoticky. Nahoru dolů, dopředu zpět. Ale pomalu se přibližovaly.
Pak už rozeznal jejich pohyb lépe. Mávání jejich -křídel- (to slovo mu přilétlo na mysl), bylo jednou moc rychlé, jindy pomalejší a jako by se nechávaly unášet tím neviditelným větrem. Za chvíli je už rozeznal lépe. Malá tělíčka s velkými křídly, nožičkami, sosáčky na pyl z květů.
"Motýli," vyklouzlo mu z úst, když se čtyři motýlci usadili na kývající se stvoly.
"Správně, že jo, Trojko?" uslyšel první zvuk v tomto světě a rozhlédl se. Nikde však nikoho neviděl, jen ty čtyři různobarevné motýlky.
"Jo jo, to mluvíme my, viď Dvojko?"
"Jo, my sme totiž kouzelní motýli. Umíme mluvit."
"My když chcem, tak mluvíme hodně," uslyšel zase od dalšího.
Co je to?! Sen? Kde jsem a proč tu jsem? Létalo mu hlavou a unaveně si sednul.
"Jsi tu proto, že už nejsi a jsi v našem domově, v našem světě."
"Každý tu jednou byl."
"Každý sem jednou přijde."
"A každý odtud jednou odejde," štěbetali mu motýlci.
"Já vás znám?"
"Znal si."
"Ale už ne."
"Už je moc pozdě, abys znal."
"Počkéeej, není."
"To je pravda."
"Co je pravda?" Pan Ti se přestával orientovat, který z motýlů zrovna právě mluví.
"To je opak lži."
"Ne ne, tak to nemyslel."
"On myslel to není."
"Aha, tak to jo."
"My sme…"
"…tu totiž proto…"
"…aby ses tu…"
"….dlouho nezdržel…"
"… a mazal rychle…"
"…zpátky!"
"Zpátky?" Skřítek na všechny nechápavě pohlédl.
"Prý si ještě neudělal cos měl."
"Nebo co..."
"A my tě máme doprovodit."
"Ale bude to rychlý."
"Neboj."
"Jo a ještě něco…"
"Co?" Pan Ti nikdy nebyl tam zmatený.
"Pa."
Pan Ti otevřel oči. Nabídl se mu pohled na stvoly trávy, zelené, sklánějící se mu nad hlavou a nad nimi nebe zelenošedých větví stromů džungle.
Pan Ti vstal.
Pokusil se vstát.
Nešlo to, vše ho bolelo.
Uslyšel zurčení vody. Byla blízko a jeho pálila strašlivá žízeň. Obrátil se na břicho a skrz rty mu prošlo mnoho stenů bolesti. Plazil se, prorážejíc se skrz keře a trávu.
Vodní hladina mu zanedlouho otevřela svou náruč.
Strašlivý pohled na někoho, koho zahlédl mžik před tím, než ponořil hlavu pod vodu a pil…