Červenec 2007

Další den v mangrovech řeky Ellion

10. července 2007 v 9:19 | Muerte |  Kdy příště?!
Je to trapný, ale opět jsme se nesešli... Navrhuji tedy náhradní termín sobotu 11. srpna od 7 hodin večer.

Doufám, že se do té doby Svob uzdraví, že Víťa si najde chvilku u netu a že Slavu zastihneme. Zbytek týmu mě tenhle termín odkejval. Vy ostatní se ozvěte!

Barbar, zbabělec a nečestný

4. července 2007 v 18:39 | Viconia |  Příběhy postav - Viconia
Cestou člunem do Minkoru 21. března 848

Prý jeho přátelé. Barbar k barbarovi sedá, jak koukám. Nevycválaní, nemytí a ubozí. Posadit mě k veslu a chovat se ke mně jako k otrokovi. Nenávidím je!! Díkybohu, že žijí na Lendoru...ale cestu k jejich místní skrýši znám. Uslyším-li, že ohrožují erinské loďě, vše nahlásím vojsku. V plavenských vodách je ale budu zatím trpět. Zatím.

Nejdříve sloužit a pak najednou jejich hosty, jsem ráda, že nechápu tu opičí logiku. Ovšem být host znamená jíst samé maso a pít zásadně alkohol. Ne, to odmítám, raděj se od nich držet co nejdále. Prý tu mají jakési cvičiště a potřebuji trénovat. Dýka v levé ruce stále nesedí natolik, abych jí naplno věřila.

Efendi s těmi tupci dojednal odvoz k blízké vesnici u ústí Ellionu, tam máme sehat loď do Minkoru, beru cokoliv, jen ať se odtud dostanu.

Vysadili nás a my došli do vsi. Stráž je tu banda farmářů v brnění a každý je tu zbabělý, nikdo se neodváží jet s námi proti proudu dolů. Musíme tedy sáhnout ke krajnímu řešení a člun z loděnice ukrást.


Plán byl dobrý, s Tiem jsme jej poměrně dobře promysleli. Ahmed na stráži a odvést pozornost požárem na druhé straně vesnice, já a Drobek neviditelní a s Tiem od řeky vstoupit do loděnice, Efendi s bagáží proti proudu po souši a pár mil jižně počkat.
Jenže někdo nás čekal. Pach petroleje mě omámil hned při vplutí do přístřešku, jenže ohnivý šíp z majáku byl rychlejší, jak moje reakce. Následné ohnivé peklo by udělalo radost jen Isafell. Běželi bychom rychle odvázat čluny, které ještě nestihly chytnout, kdyby nás nevyrušil strážný. Pro malého Ti byl příliš velké sousto a tak jsem musela zakročit. Voják plnil jen svou povinnost a já s ním nebojovala čestně. Nezasloužil smrt. Omráčeného jsem jej vytáhla z plamenů a doufám že jej někdo nalezne dřív než vykrvácí. Víc jsem udělat nemohla. Jedna z lodí kupodivu nehořela, byť byla uprostřed plamenů. Byla akorát pro náš počet a tak jsme neváhali. Akorát na čas se dobelhal Ahmed a vypadal, že si prožil své. Napadl ho kdosi a nepatřil ke strážným. Jak se nad tím teď zamýšlím, doufám, že neměl zájem o nás, i když u tak nepoctivého způsobu, jakým vyrukoval, bych se ani nedivila. Poslední dobou ukazujeme své kvality. Nezbývá než plout do Minkoru a doufat, že se vše buď zapomene nebo vyřeší. Nenávidím čekání.

Ti i Ahmed budou snad v pořádku, ale to není moje starost. Sedíme v člunu a já poslouchám věčné Efendiho vyprávění. Nerada to přiznávám, ale nacházím jisté zalíbení v jejich kultuře. Jsou hrdí, bojovní, ale barbarští a povrchní k ženám. Nyní jsou ale v jiném světě a odkázáni na nás, Tařany. Poctím Efendiho nějakým obrázkem. Jeho věčné historky mi na jistou představu již stačí. Alespoň ukrátím chvíli.