Červen 2007

pan Ti a moc vody II

26. června 2007 v 20:31 | Boogie
útěk z Maleny na lodi seveřanů? Peklo! Pět dní se u vesla proměnily v nejhorší sen a všichni jsme si hrábli na dno. Ale vše jednou skončí. Kapitán Raiva Tvrdá Pěst přistál s lodí v kotvišti ve skalách. Schovaný místo...
Dva dny jsme vyspávali únavu a bolavé tělo. Piráti, éé, seveřani zatím dva dny prochlastali. Jednou jsme se přidali. Hasan něco probíral s Raivou, Ahmed pil, Viconie sháněla mléko, Drobek ani za stolem nebyl vidět. To je parta.
Už sem si dlouho nezabitkoval a na mou výzvu zareagoval vlasatej pořízek. Trocha rozhejbání a jdem na to. Boj bez pravidel, pár kol. Začátek otukávání. Rána střídá ránu. Ahmed sází na mě - dělá dobře - dva kroky, odraz od lavice a prda do hlavy. Seveřan se zapotácel. Chtěl sem ukončit boj, ale zvednul ruce. Ještě jedna rána a skácel se k zemi. Slavné vítězství! Seveřani sice nechápali, ale plácáním po zádech a nakupením chlastu u mého místa sem byl přijat do jejich středu. Raiva mi dokonce nabídl místo v posádce. Třeba někdy...
Plavba k Nové Plaveně - něco přes den. Raiva nás vysadil na pláži na dohled majáku. Byla noc, tak jsme lehli...
Rádoby vojenská osada, tak bych to viděl. Díra jako svin. Vidláci, burani. Hospoda stále za dvě věci, lodky - domorodé kanoe v hlídaných docích - nám ani pronajmout nechtěli a ještě o Minkoru věděli kulový, jen doporučili jakéhosi starého blázna Jense Guldena. Ovšem kde ho hledat? Prostě natvrdlí plavenané...
Inu, noční akce. Efendi se zbytkem už odešli s věcma podél řeky. Ahmed podpálil nějaký dům. Snad lidi utečou a ohen odláká pozornost strážných. Nestalo se. Budiž, Ahmed se postará. Já, Viconie a Drobek jsme vklouzli do vody a dostali se do doku. Než jsme stačili odříznout kanoe, svist šipky překazil plán. Vzplanul ohen na dvou větších lodích. Ze střechy drnčela kuše - Ahmed se činí. Ani jednu jsme nestihli uvolnit, když se otevřela vrata a dovnitř se vřítil strážný. Za zády ohnivé peklo a hluboká voda, přede mnou chlap s velmi, ale velmi dlouhou halapartnou. Není kam utéct a mám jen jednu šanci. Neviditelnou Viconii vedle sebe. Tak se snaž, holka! Strážný zaútočil a zasáhl. V mokrých šatech se blbě hejbe a halaparna mi přejela po hrudi. Bolest! Taková, až mě to rozhodilo a pěstí sem minul. Dělej, holka, dělej! Strážný se najednou chytlil za nohu, rudá skrvna se mu rozpíjela po kalhotech. Pro bohy, Viconie, už ho dostan! Chlap místo útěku zvolil to nejhorší co mohl. Pro mě. Druhý šlinc přes hrud až sem se zapotácel. Přece mě nedostane vidlák?! Pak ho Viconie konečně zasáhla do hlavy - že to trvalo- a chlápek padnul.
Ze tmy se připotácel Ahmed. Sipka v břiše a v noze - střecha žádná zívačka. Zkusmo sem si obvázal rány, naložil do lodi provazy, vesla, bidla a vše co by se mohlo někdy použít, lehnul sem do veslice a usnul...
...starejte se...

Ellion

25. června 2007 v 10:07 | Muerte |  Reálie
V hospodě u Vasky

"Nesnášim to tady, nesnášim ten smrad, nesnášim to mokro, nesnášim to marzení v zádech, když se na tebe dívá nějakej vychrtlík a ty nevíš jestli tě sejme, nebo pozdraví. Jediný, co mě tu drží nad vodou je tvoje pálenka, tak dones další žejdlík!"

Jenz Gulden

"V týhle díře mě ty svině snad nechaj vklidu chcípnout!"

Pohled na řeku

Za skřehotání žab a jiné havěti ležíte na člunu a příliv vás unáší do zeleného neznáma. Řeku, teď v noci černou jako dehet, obklopuje hradba stromů, které nad ní uzavírají svojí klenbu, tu proráží jen nejsilnější měsíční paprsky. Níž není hradba tak pevná a voda se rozlévá mezi stromy v nekonečné síti kanálů. Za zádí je v dáli ještě vidět požár loděnice. Oranžová teplá záře poslední výspy civilizace mizí za stromy v ohybu řeky. Padá na vás melancholie, kterou prořízne až efendiho hlas a světýlko pochodně. Efendi mává z ostrůvku sucha na levé straně. Když připlujete blíž a jeho pochodeň ozáří vaše mnohdy krví zbrocená těla, tak se ani nezeptá jak to dopadlo. Bezeslova začne usilovně nakládat garen, důvod proč z některých z vás prchá život. Ať už je pohled na lijánami orámovanou scenérii řeky jakýkoli, tak pohled do budoucna nevěstí nic dobrého...

Kdy se slezem?

25. června 2007 v 9:44 | Muerte |  Kdy příště?!
Otázka zní, kdy a v jakém počtu? Odpověď na druhou část si představuju tak, že v plném. Tentokrát se totiž pořádně zapotíte. No a kdy, to je na Vás. Padly návrhy na to, že by to mělo bejt za 14 dní, někdy v tejdnu (takže trochu dřív než za 14).

Sraz v pondeli 9. cervence od pul 8, s ohledem na pracujici lid.

Feedback

25. června 2007 v 9:25 | Muerte |  Zpětná vazba
Takže chci to as soon as possible. Nebojte si rejpnout. Stále je co zlepšovat, tak ať vim co konkrétně by to mělo bejt. Já osobně sem pro to, aby kofola byla příště víc vychlazená :-))

Samotáři

23. června 2007 v 12:06 | Viconia |  Příběhy postav - Viconia
Na barbarské lodi 15. března 848

Jsem Viconia Starkowa, dcera dobrého a váženého obchodníka z nádherného města Erinu. Nikdy bych nevěřila, že budu cestovat a dostanu se na místa, o kterých jsem jen četla či slyšela. Nebo na místa, kam bych nechtěla nikdy, jako teď Plavenská území. Ti lidé jsou hloupí, omezení a barbarští. Překvapuje mě, že se s nimi Keledor nevypořádal už dávno, jenže to by muselo mít větší loďstvo. Ale zvláštní, že místo Erinu mě láká Minkor a za to stále rostoucí strach o těžký garen na zádech stojí. Za něj si koupím cokoliv, co jsem si v rodném městě kdy přála - konečně dům na Staré čtvrti, s tím i vážnost a návštěvy společenských událostí...ne se trmáčet s opilým, nevychovaným a špinavým vagabundem.
Malena byla mezistanicí, jenže na cestu skrz Zemi šelem prý potřebujeme cokoliv na obranu proti divochům. Efendi přišel se zajímavým návrhem jakéhosi dorozumívacího amuletu, který je v držení místních alchymisty. Nápad dobrý, ale únava mi nedovolila o tom přemýšlet hned. Nyní zpětně zjišťuji, že jsem raděj měla.

Však stejně jsem nenaspala ani hodinu, přišel Ti a žádal o pomoc. V sílícím odporu k hloupému Roupovi je dobré si dělat spojence a proto jsem souhlasila. Šel i Drobek. Hlídala jsem ulici a nebylo čeho se strachovat. Po pár hodinách vybíhali otroci ven a já byla spokojená, vyšlo to. Bavila jsem se chvíli chaosem, který zavládl po zjištění otrokářů, že jejich zboží zmizelo a pak hurá do koupele.
Nádherné vzpomínky na milovaného mě ještě více rozradostnily v už tak dost příjemné koupeli. Musím si Slavimíra opět připomenout jeho krásnými obrázky. Ale klid v horké vodě nevychovaně narušil Roupa, že prý musíme rychle odjet. Viděla jsem,že jeho oči nesledovali ty mé, ale postavu. Našla jsem jeho další slabinu. Skvělé. Já si však dále užívala koupel a on ke mně chlípně vpadl znovu. Byla jsem si jistá, o co mu vážně jde.
Dost mě rozlítilo, že musíme vážně odjet a ke všemu rychle. Roupa šel k alchymistovi na vlastní pěst a hrozí nám nebezpečí. Efendi prý již sehnal loď a musíme běžet. Obavy se potvrdily, cestou nás prazvláštním způsobem přepadli dva muži. Jeden na Efendiho skočil a hned začal utíkat. Bohužel se mi nepovedlo jej chytit a máme jen jeho plášť. Druhý s kuší taktéž zmizel. Do přístavu bylo vše v pořádku, až na plavidlo. Je barbarů ze severu!

pan Ti a moc vody

18. června 2007 v 13:26 | Boogie
Odplouváme na ostrov ….. Nunmejec našel a zaplatil lod. Večer předtím jsme to já a Roupa trochu přehnali s rumem, takže plavba první den nebyla moc vtipná pro naše žaludky. Naštěstí jsme se plavili jen čtyři dny. Měl jsem ale čas přemýšlet co dál. Skřítčí agenty jsem snad nechal někde v Erinu, ale náš cíl cesty je Minkor, město jen pár mil od skřítčího království. Není to moc brzy?!
Plavba skončila a my vystoupili na břeh. Opevněný přístav, pěkná díra. Pár lidí, cizáci většinou piráti nebo otrokáři. Otrokáři. Hned jednoho, říkají mu Hejkal, sem potkal na tržišti. V kleci držel tři skřítky. Tohle se prostě nedělá. Prohodil sem s nimi pár slov a už rozhodnut je osvobodit za každou cenu sem odešel. Ostatní řešili cestu džunglí přes území domorodců, ale zajatí skřítci mi nedovolili myslet na nic jiného.
Obhlédl sem si skladiště, ve kterém je Hejkal a jeho banda drželi přes noc a vymyslel plán. Po dlouhém přemýšlení sem uznal, že aby se akce povedla, musím požádat o pomoc ostatní. V hostinci byli všichni kromě Roupy. Viconie a Drobek po krátkém váhání souhlasili, Nunmejec s akcí souhlasil.
Díky Drobkově artefaktu sem se dostal do skladiště a magie mi pomohla zbavit krajany okovů. I ostatním zajatcům sem dal možnost svobody, ale jen málo jich využilo opět se nadechnout svobody. Skřítkům sem dal veškeré své zlatky a zanechal je osudu. Dál je to na nich. Snad se brzy dostanou domů a nezapomenou!
V hostinci, kam jsme se všichni tři v pořádku vrátili, nastal zmatek. Nunmejec a Roupa vyrazili ukrást nějaký, pro naší cestu prý důležitý, náhrdelník. Něco se asi zvrtlo. Nunmejec utíkal sehnat nějakou lod a když se vrátil, vyrazili jsme.
Temná ulička, skupinka uprchlíků a zabijáci v zádech. Překvapili nás. Jeden seskočil ze střechy a chytil Efendiho. Hned jej ale pustil a vyrazil pryč. Zvláštní. Proč to udělal a co to mělo znamenat?! Viconie po něm skočila, ale v rukou ji zůstal pouze útočníkův plášt. Roupa se rozeběhl také, ale když už ho doháněl, neznámý skočil na stěnu domu, přitáhl se a zmizel na střeše. Šipka vystřelená za našimi zády všechny překvapila, naštěstí minula. Začal sem hlídat ulici, odkud jsme přiběhli, ale nikde nikdo a magie dnes bylo už opravdu dost. Útočníci zmizeli, že by nás podcenili?! A proč po nás vlastně šli? V hlavě mi hlodá, že to nemá s náhrdelníkem nic společného. Nunmejcova minulost jej dohání?
U moře na nás čekal člun se seveřany. Moře rozbouřené, člun malý, na obzoru jakási kocábka. Návrat do Erinu a setkat se s minulostí mi připadá jako čím dál lepší nápad.
"Vítej na palubě, Nunmejče!"

Další Picovo sezení

17. června 2007 v 10:12 | Muerte |  Kdy příště?!
Po dohode, kdy se to vsem hodi v nedeli, bude sraz 24.6. od 15:00 odpoledne. Howk, domluvil jsem!

Picovo zpětná vazba

17. června 2007 v 9:57 | Muerte |  Zpětná vazba
Tak jo, perte to do mě, já to do Vás taky naperu.

Setkání s ohněm

14. června 2007 v 13:37 | Viconia |  Příběhy postav - Viconia
Pár mil jižně od Nového Peresliku 3. března 848

Nechápu! Už to vypadalo, že skupina, se kterou se plahočím z Erinu bude rozumná. Zvykla jsem si na ně. I na toho trpaslíka! Ale život mi nasadil do cesty dalšího burana. Jak já jím opovrhuji. Tlačhuba a ještě ke všemu zbabělec. A nikdo z nich se mě nezastal. ONI MU SNAD VĚŘÍ?! Ne, takhle to nenechám. Ten Nunmejec budiž a Isafell...o, ano, Isafell...
To, že nás Plavena poslala na Barbarké ostrovy pro garen, je pochopitelné. Nikomu se tam nechce, avšak bohatství je tam doslova na každém kroku. Plešatý úředník nám dal na výběr - tvrdnout v cele jako špioni (s tím tlačhubou a Ahmedem) nebo jít pro garen (bohužel, to mě tlačhuby nezbaví). Souhlasili jsme s Barbarskými ostrovy a já doufala, že Roupa uteče, nebo (lépe) zemře.
To ale až po souboji, co mi dlužil. Jenže na pláži v duelunakonec slabošsky utekl. A ani to ostatní nepřesvědčilo o jeho ničemnosti a podlosti! Tak jsme vyrazili do vnitrozemí s ním v čele. Boha! Prach, šedý písek, kameny a sopky...víc ani nemusím z popisu ostrovů zmínit, bohůpusté místo.
Jenže ne pusté úplně. Soutěska, kudy nás vedl náš rádoby průvodce Roupa, vedla do náruče podivných a těžko uvěřitelných tvorů - lidská těla s hlavou býka. Museli jsme být pod vlivem nějakého kouzla toho mága. Ach, ano, mág. Prý se nudí a tak vítejme v jeho bludišti, které pro jeho pobavení musíme projít, pak budeme volní. Zde jsme potkali Isafell, bývalou učednici upadlou v mistrovu nelibost. A já konečně našla někoho, s kým si mohu pořádně popovídat.
Podzemí bylo plné nástrah a ohně, samozřejmě. Efendi si také našel druha a neustále s Ahmedem rozmlouvali ve své hatmatilce. Jenže jako skupinový rádoby vůdce občas své schopnosti přecenil a nezvládl kontrolovat situace. Jako tu, kdy jsme všichni málem uhořeli rukou Isafell. Jenže Drobek si to zasloužil, urazil ji a ta mu dala co proto. Jsem zvědava, co s tou ohořelou půlkou chlupů trčících z jeho tváře udělá. Jen následky byly typické. Nepochopil vážnost toho, co řekl a tudíž proč mu náhle hoří vousy. Takže se jen bezmyšlenkovitě mstil. Bohužel pro Isafell nevyšlo vše dle jejích představ. Nepovedené kouzlo znepřátelilo ostatní a pak to šlo vše tak rychle. Málem jsme uhořeli! I když se omluvila, nedůvěra ostatních trvá. Já se na ní jen zlobím, že mě svými ohnivými hrátkami vyvedla z koncentrace a ponížila tak před zbytkem družiny, ale je to žena a umí se dobře bránit příkoří na svou osobu, i proti všem.
Ach, málem bych zapomněla. Díky Roupovi jsme padli do pasti a museli zodpovědět čtyři otázky. To mu odpustili evidentě všichni. A opět díky Roupovi jsme jednu neuhodli a měli co dočinění s kamennou okřídlenou sochou, která málem zabila Drobka. Ohnivý bič Isafell se ale snažil, stejně tak Ahmed se svou kuší, i zbraně ostatních. Jen Roupa si o kámen okřídlence tupil svou dýku.
Byla jsem fascinována, jak mág své podzemí stavěl. Jedna část byla nedokončená a já viděla neskutečné věci. Možná to byl klam, ale lomená zrcadla, křivé stěny, kamenné části těla - ruce, nohy, hlavy - vystupovaly ze zdí...až mě z toho všeho bolela hlava. A k tomu všude šílený nápis "Ve výstavbě", jako nějaký hloupý žert. A potom jsme našli sklad surovin - dřevěné trámy a cihly z garenu. Úkol byl splněn, jen se dostat ven.
Nakonec nám pomohla socha, ne nepodobná té, co je pod pevností Cechu dobrodruhů v Erinu. Ahmed přišel (po překladu Efendim) s nápadem její ruce namířit na možné východy po místnosti. První pokus nám otevřel dveře snad do samotného pohádkového sídla démonů, o kterém jsem četla. Neviděla jsem, ale vyděšení druzi cosi mektali o obrovském ohnivém ptáku a Isafell to lhostejně nazvala mágovým mazlíčkem. Beztak další z jeho přeludů, i Isafell o tom přece mluvila s klidným hlasem. Zrcadlo dokáže mnoho věcí a on byl čaroděj ohně, že to ty hlupáčky nenapadlo. Dveře raděj zavřely a celkem třetí pohyb ruky v pořadí ukázal do modré mlhy, která vedla ven, na svobodu.
Měli jsme ještě celý den. Garenu všude spousta a mě napadlo nasbírat úplatek pro námořníky. I já chtěla, aby nám z cesty něco zůstalo. Plán vyšel a oblafli jsme i Plavenu, i když tam jsem dosti překvapená, že prohledali "Březovou šavli" a ne nás. Těm jsme předali jen pár cihel, i když vím, že na lodi naleznou mnohem víc. Byli jsme tedy volní a kráčíme dál, do Minkoru. O tom jsem z vyprávění mnohé slyšela a velmi se těším. Jen nutnost cestovat s Roupou mi radost kazí.
Je tu ale jedna důležitá věc. Děsí mě to. Ony Býčí hlavy, které jsme potkali. Byli živí, žádná kouzla. tekla z nich krev a mohli umřít. I Isafell mi to potvrdila a já se s tím musím smířit. Ale jak? Jak je to možné? To nedává žádný smysl! Byli tak velcí, mohutní, že obrovské sekery unesli i v jedné ruce. To nejde!!
To není vše, v té soutěsce jsem spatřila po nasazení prstenu další Býčí hlavu, do té doby neviděnou. Byla jiná, narozdíl od druhých oblečená do skromného oděvu a držící zahnutý úzký meč. Děsila mě, ještě víc jak ostatní a i nyní se mi klepe ruka, když jej maluji sem, do svého deníku. A o to víc při pomyšlení nad Isafellininy slovy, že je to Urgak, mágův nejvyšší služebník a dohlížitel. Měl zajistit, že Isafell z podzemí neodejde a zklamal. Nyní se bude snažit chybu napravit.
Jenže Isafell neví, zda jsme měli zemřít i my.

Země Šelem

10. června 2007 v 16:21 | Muerte |  Reálie
Plavenská krčma U zlomené šavle

"Tak vy chcete jet do Země Šelem?"
"Spíš jsem zvědav na to, co je za další dunou, efendi..."
"No říct vám vo těhle krajích můžu, jako počestnej námořník sem navštívil spoustu přístavů a ty plavenský nejsou výjimka. Tam všude jsme s naší zmoglavou zastavili... vobchodně samozřejmě. Ale na takový vyprávění mám trochu moc sucho v hubě. Ty budeš sucho znát moc dobře, co Nunmejče?"
"Ó jistě, efendi, sucho znám a odepřít vodu trpícímu by bylo špatné pro Osud... nikdy nevíš, kdy sám budeš trpět žízní."
"No vodu sem zrovna namysli neměl..."
"V tomhle podniku je voda patrně jen v rumu, a toho se ti dostane, efendi, co sneseš, nebo i víc, je-li to tvé přání."
"No to teda je, jako, že se Hlajva menuju."
"Hostinský, tady můj dobrý přítel má žízeň, napoj ho rumem a neboj tady je stříbrňák na útratu."
Majitel putyky postavil před nesourodou dvojici stolovníků kameninový džbánek s rumem a dva malé žejdlíky. Byli tu jako pěst na oko. Jeden ve volných Nunmejských šatech barvy písku, s černými vousy a výřečností báby na trhu a ten druhý s vyzáží seveřana, který mohl být všechno jen né počestný námořník, jak o sobě tvrdil. Do Plaveny se teď dostane kdejaká verbež, pomyslel si hostinský a víc si jich nevšímal, protože zákazníků měl plný lokál.
"No je důležitý, kdy přijedete... já tam byl asi čtyřikrát a jednou jsem tam byl na sarindarský džunce v zimě, podle severního kalendáře, a to sem to tam nepoznal... furt tam pršelo a pršelo a nepřestalo dřív jak za tři měsíce. A já se přitom těšil na to, že se vohřeju, po tý šlamastice s těma sarindarskejma psama. V letě tam totiž je horko jako v trpasličí p... peci. A nikde žádný stromy, pod kterejma by ses schoval. Teda pár stromů tam kolem je, ale na těch většinou sedí nějaká ta veliká kočka. Na vlastní voči sem to viděl, potvora dvakrát tak velká jako rys, znáš rysa ne, Nunmejče?"
"Takového tvora v mé paměti nenalezneš, efendi, skláním se před tvou moudrostí."
"Na to se napiju!"
"Jistě efendi, ale pokračuj už, žízním po těch velkých kočkách jako ty po dalším rumu."
"Tak to ti to rychle povim, protože ty s rumem taky nešetříš. To se mě líbí, Nunmejče!"
"No veliký kočky sou tam, jak sem řikal, dvakrát jako rys... jenže ty neznáš rysa... no poloviční jako kůň, tak veliký kočky to sou, do vejšky myslim. Ale kočky to sou to poslední s čim bys měl starosti, horší sou ty divoši."
"Jakto, efendi?"
"No voni těm kočkám a vůbec všemu, co je kolem poroučej. Dostal sem se tam do bitvy... teda no jako poctivej námořník sem se musel bránit a poslouchat kapitána, no ne?"
"Ale jistě, určitě jsi udatně bojoval, efendi, ale proti čemu?"
"Nó sem se k tomu chtěl teď dostat..."
"Pokračuj tedy, já jsem dalek toho abych tě zdržoval, efendi."
"Ty dovedeš naslouchat, jen co je pravda."
"Díky efendi, nedáš si ještě rum?"
"Na tuhle otázku nedovede Hlajva říct ne!"
"Proti čemu jsi tedy bojoval, efendi?"
"No na bojišti se mění situace každym vokamžikem..."
Obě postavy se spiklenecky přikrčili nad stolem a další konverzace probíhala šeptem.
"No nejdřív proti plaveňanům a pak se tam nějak připletli ty vychrtlíci... Ten jeden mluvil lámanou obecnou řečí a řikal, že na jejich hrobech se bojovat nebude, ale všichni pokračovali v boji. No a pak sem byl trochu zaměstnanej, vono bojovaní neni samosebou a pak se rozlehl děsnej řev. A to už se tam vobjevili ty příšery a zvířata a společně s bandou těch vychrtlíků se na nás vrhli."
"To je příšerné, efendi, jak jste vyvázli?"
"No společně s plaveňanama sme utekli do pevnosti a tam už na nás nemohli."
"Hmmm efendi, tady vidíš jaká překvapení ti osud připraví..."
"No mě spíš zajímá, jestli je ještě rum."
"V tomhle případě vidím osud stejně jako stařešina pouště, hostinský, další lahev, tady pro mého hosta. A ty mě pověz jaké to mají Plaveňané pevnosti, efendi."
"No tam nikde neni ani kousek kamene, ale stavěj zdi z cihel... velký valy. Maj na to takový golemy. Ale zeď tu přelezeš, horší je to s jejich kopiníkama, ale stojí to za to... slonovina, kožešiny, samý moc pěkný věci. Všechno to lehce pobereš. Ale voni vobchodujou taky s tim, se zrnim. Přitom to skoro nic nestojí, hehehe. To sou blázni co? Heheeee"
"Tak bych to tu nevykřikoval, efendi, nebo se náš osud naplní až nečekaně brzo."
"Pššíííí, utajení muší bejt, jako pirát to přece musim vědít, utajení a ten, rum... když už sme u rumu, nedodal bys další džer, teda džžžbanek? Už mě zasejc nějak vyschlo hrdlo."
"Ale jistě, efendi, tvá slova jsou zlato, rum je jen malá odměna. Pane vrchní ještě jednu, tady pro přítele... Hlajvo, příteli pověz, kolik tam mají měst a vesnic?"
"Hmm to voni tam spíš maj pevnošště, než vesnice a ty větší... ty..."
"Oázy?"
"Ale kušuj, města! To největší je samož... samosřej... jasně Nová Plava...ta Plavena a pak je tam několik menšších na místech, kde se dá přištát a kde obchodujou s vychrtlíkama. Vono je totišž víc druhů vychrtlíků, víme? S některejma se dá mluvit... a s jinejma se taky dá mluvit, a to je důležitý! No nemám pravdu, kamaráde Nunmejská!"
"Ó jistě, efendi, a nevzpomeneš si ještě na něco zvláštního, na co by si protřelý muž tvých kvalit měl dávat pozor?"
"Hmpf? Prostřelý muž jako já? No ty jejich ženský!!! Taková rusovlasá strašně kozatá Rózina, tak na tu si musíš dát, tu si musíš dát... vona ti taky musí dát... to se roz.. rozumí, kdyšž seš taky prostřelý mušž jako já!"
"Já myslel nebezpečného, efendi... Nejsi už unaven?"
"Nebesphečhnýho? No dyť ti ržikám že ta Rózina má nebesphečný kozy! Ale máš recht, byl tam jeden a ty jeho voči... dělals pak přesžně covon chtěl. A neblyl to mák, to né... nějakej Psí Jó Nýk."
"Pane hostinský, co jsem dlužen?"
"Mno, když vemu ten rum, co ste objednal tak zlaťák, no a odnesení tohodle hromotluka tak 5 stříbrňáků. No a pak stříbrňák za úklid toho rumu, co ste vylil pod stůl..."
"Zadrž efendi, tady máš 4 zlaté za svou námahu a za trpělivost, nechť ti Osud požehná."
Plavenský kartograf Jerzy Kulowy
"A jak jste na to přišel, efendi?"
"Ó konečně někdo, kdo zná ty pravé způsoby, velice rád vás poznávám, efendi. Ale abych nechodil okoro horké jáhlové kaše, od jednoho námořníka."
"Rád vaše informace poopravím, ovšem za správnou cenu, jistě uznáte, že mé služby jsou zde ojedinělé a tímpádem ne zrovna levné..."
"Vaše práce je velice záslužná a správné ohodnocení si jistě zaslouží, ale..."
Oba muži se ještě asi hodinu handrkovali o ceně a debata je velmi bavila. Bylo to něco, co si efendi už dlouho neužil. Nakonec se ale shodli na skrovné sumě 10 zlaťáků.
"Budiž tedy, ať mé děti hladovějí a moje žena ať chodí třeba nahá, podívejte se efendi do mé mapy pobřeží. Ten námořník nebyl asi nikdy na můstku, jinak by tolik nebájil."

Na mapě efendi našel několik překladišť na pobřeží v menších pevnůstkách a potom dvě městečka. To větší byla Malena na ostrově u Korálových ostrovů a poté Nová Plavena v ústí Ellionu. Ellion pak byl na mapě zakreslen velmi mlhavě a když chtěl efendi vědět proč, tak se kartograf rozhovořil o meandrech, slepých ramenech a zátočinách obklopených bažinatým lesem.

"Tak takový osud nás tedy čeká!"

Svůdná Talika

8. června 2007 v 23:06
V ženách neměl Ahmed nikdy moc jasno. Nerozuměl tomu, jak se chovají, nerozuměl tomu, jak se oblékají, a už vůbec nechápal, co říkají (když řekly ano, myslely ne, a naopak). Nicméně, nic z toho nemohlo Ahmeda odradit od toho, aby je bezmezně miloval. Tedy do té doby, než po něm chtěly vyznání lásky či jiný důkaz toho, jak bezmezně je jim oddán. Z toho důvodu preferoval děvčata z ulice; za pár mincí měl přesně tolik lásky, kolik potřeboval. Jenomže osud má zvláštní smysl pro humor, někdy polechtá vaše nejniternější já a naráz vidíte svět z jiného úhlu.
Jako třeba teď. Ležel ve vysoké trávě pod datlovníkem jehož koruna Ahmeda příjemně chránila před nemilosrdným poledním sluncem. Ale nebylo to horko, ze kterého se Ahmedovi objevily na čele krůpěje potu. Jeho zrak byl upřen k pár metrům vzdálenému bazénu. Jasně bylo slyšet šplouchání vody a zvonivý dívčí smích, který se zdál, jakoby přicházel z nebeských sadů na Druhé straně osudu. A ještě více než ostatní smysly se bažil jeho zrak.
Tělo mladé Taliky bylo prostě perfektní, jako by bylo miláčkem samotného Osudu. Nebylo jí více než 20 let. A přestože na Ahmedův vkus byla již postarší (nikdy nezapomněl na noc v Maštúru před čtyřmi léty, kterou strávil v milostném opojení třináctiletou Samarou), hlavou se mu honily ty nejfantasknější nemravné myšlenky. Nakonec, nebyl by pravým mužem, kdyby tomu při pohledu na úplně nahou dceru Sulejmána Azíze dovádějící s přítelkyněmi nebylo. Tři dívky bezostyšně vysvlečené, notně posilněné poháry silného kořeněného vína, v domnění, že jsou v celé zahradě úplně samy, dováděly bezostyšně a bez zábran. Čímž pro nezaujatého pozorovatele samozřejmě lépe.
Když se Sulejmánovi před léty narodila dceruška, již pojmenovali Talika (což znamená v řeči lidu Núnmeje "Čistá"), karty jejího osudu se zdály býti rozdány; pyšný otec viděl její budoucnost v roli kněžky-orákula, služebnice samotného Osudu. To měla zaručit její fyzická čistota a neposkvrněnost. Tři muži zaplatili krkem za to, že její čistota nezůstala nedotčena; ono nešťastníka, který Taliku navždy poznamenal, čekal Osud mnohem krutější. Býti služebníkem Sulejmána Azíze nebylo jednoduché; když byl rozzuřen tak jako nikdy dříve, mohli jste v lepším případě přijít k pár jizvám po karabáči. Ale Ahmed uměl využít situace, služba Azízovi rezonovala cinkotem zlatých mincí. A měla i jiné výhody.
Byl si celkem jist, že kdyby byl načapán v této situaci pozorujíce nahotinkou dceru Sulejmána, byl by přišel v mžiku o hlavu. Ale ten pohled stál zato. Možná se i zamiloval. Sladce oddechnul. Od smrti manželky Ranji (zemřela na úplavici, nutno říci, že příliš netruchlil), měl jen párkrát příležitost navštívit veřejný dům. A nyní opět shledal potřebu. Jak sladká by Talika byla.
Jenže práce je práce, ta pro mocného Azíze je prací ještě o kousek více. Ahmed potěžkal nabitou kuši a rozhodl se dát hříšné dceři zhrzeného otce posledních pár nádechů života. A jak byl život toho poledne sladký a bezstarostný...

Další sezení

4. června 2007 v 8:51 | Muerte |  Kdy příště?!
Nechť je další doupě 24 tohoto měsíce, tedy za 3 týdny od posledního sezení. Snad se nám všichni navrátí z Koreje i z jiných koutů a zbytek najde tento čas příhodným, pokud ne, pište.
Je tu Royův návrh na Drd už tento týden, Korea padla, bohužel jen ta Jižní. Tedy má se doupě konat 17 místo 24??? Pište!

Efendi VII

3. června 2007 v 16:00 | Muerte
Osud je veliký a celý ho přehlédneš až v hodině své smrti! Na dně té louže, do které jsme spadli se totiž nacházela kupa garenu a ještě navíc snad i přítel. Přežili jsme všichni ve zdraví, díky Osudu.

Po naší rozepři se snad vyčistil vzduch, nebo to byla tíha nebezpečí, každopádně jsme se semkli jako smečka lvic na lovu. A že toho bylo třeba! Museli jsme totiž tužit nejen svaly, ale i rozum, abychom nástrahy ohněm vládnoucího šílence zdárně překonali.

V bludišti jsme narazili na nejedno překvapení. Osud dovede schystat mnohé. Vedle cihel z garenu jsme potkali i sochy, co nejen že mluvily a kladly otázky, ale i létaly a bojovaly. O jejich síle by Drobek mohl vyprávět, protože nebýt Ahmedovy pevné ruky a bystrého oka, patrně by vypustil v souboji s tou bestií duši.

I tohoto protivníka se nám ale podařilo zdolat. Isafell se ukázala jako mocný čaroděj. Její ohnivý bič budil hrůzu. Musím přiznat, že ne jen v řadách nepřátel. Nesměl jsem ale na sobě nechat nic zdát a zůstat neprůhledný a pevný jako skála u El-Hadže. Protože když velitel propadne strachu, co pak jeho muži? Rozutekou se jako hejno husí, když po nich vystřelíš z kuše.

Podivností bylo v tom bludišti až oči přecházely, ale přec jsem byl rád, když jsme konečně opustili to děsivé místo. Vedla z něj cesta skrz magické zrcadlo a já jako poslední skrz něj prošel, zatímco mě do štítu bušil jakýsi neviditelný bojovník. Modlil jsem se ke svému Osudu, aby v něm bylo vepsáno, že ten válečník nemůže ven z bludiště a Osud mě vyslyšel.

Ocitli jsme se v podivné krajině, kde prachu bylo po kolena a dým se valil z útrob země. Byly to však divy přírody a ne čáry a magie člověkem vytvořené. Isafell pomohla v ten moment radou a my díky ní věděli jsme, kde se nalézáme a kudy k pláži, kde byl domluven sraz s Plaveňany.

Cesta to byla zlá, prach se bořil, dýchalo se hůř než v pekle a pro saze a pot pomalu jeden neviděl. Přesto jsme dorazili živí a zdraví na pláž. Nebylo to příjemné spočinutí, neb stvůry jakésy nedaly nám spát. Vždy však jen z dálky halekaly a k žádnému boji naštěstí nedošlo, neboť tak unaveni, stěží bysme se napili nektaru z poháru vítěztví.

Další den, trochu odpočati, prošmejdili jsme okolí a mnoho garenu nalezli. S tím pokladem jsme pak Plaveňany přivítali. Bylo to ostražité setkání, ale jistý podíl na kořisti je odvrátil od nějakých nepravostí, i když garenu pro Plavenskou vládu jistě notně ubylo.

A tak píši tyto řádky v Novém Peresliku v hostinci a na srdci mě hřeje glejt, který mě a mým souputníkům garantuje svobodný pobyt zde v Plaveně. Kromě glejtu mě hřeje ještě garenový poklad, který mě nutí snít o cestě dál a o všech dveřích, které by mohl otevřít na cestě ke splnění slibu, který jsem dal otci. Ale to nejsou myšlenky, které bych jen tak svěřil svitku pergamenu.

Bumerang

3. června 2007 v 9:32 | sokol |  Zpětná vazba
Vzhledem k tomu, že jsme to hráli nadvakrát, doufám, že si z prvního dílu něco pamatujete. Budu opět rád, když zhodnotíte jak celý příběh, tak některé kapitoly z něj. Máte přiloženou i anketu. Díky dvěma novým postavám a poměrně dlouhému hraní s ostatními charaktery si názor udělat můžeme. S chutí do toho.

Smrt je jako písečná bouře

2. června 2007 v 10:36 | Sláva
Smrt je jako pouštní bouře - nikdy nevíte, kdy vás zastihne. O to víc je nevyzpitatelná, pokud máte příliš mnoho nepřátel na to, aby jste si mohli dovolit objevit se v ulicích bez několika párů rukou schopných vládnout kindžálem navíc.
Kaytif Al-Yuzuli byl jedním z těch, kteří si za svůj život udělali více nepřátel než přátel. A to o dost. Jako obchodník byl znám po celých Východních dunách, jeho pověst Nunmejce bez skrupulí a morálních zábran se donesla ještě mnohem dál. Ne že by v kartách osudu této části Nunmeje hrál nějakou větší roli, ale o to víc se ale snažil, aby tomu tak bylo. Všemi prostředky.
Toho večera se obtloustlý Kaytif vracel v lehce společensky unavenějším rozpoložení z velbloudích závodů v Kašídu. Kašíd, ostatně jako každé malé městečko v Dunách, žilo hlavně z procházejících karavan a na nějakou noční hlídku prostě nebyly prostředky. A tedy po nocích nebylo v ulicích příliš bezpečno, pokud jste ovšem nebyli ti, kteří ulice nebezpečnými dělají.
Dva svalnatí strážci s pochodněmi šli o pár kroků před klopýtajícím Al-Yuzulim, kterého noční chlad donutil se ještě více zabalit do svého honosného kašmírového oblečení (tedy ne moc honosného, neboť velká skvrna od vína v oblasti rozkroku srazila cenu tak na desetinu).
Dva svalnatí strážci jdoucí pár kroků za obchodníkem a lichvářem možná před několika minutami bedlivě sledovali okolí, ale dnešní noc vypadala klidně. Možná až moc.
Skupinka se blížila k Abchadovu hostinci a za několik málo desítek minut mělo vyjít slunce.
Jenže o někoik set mil dál právě spokojeně oddychoval ze spaní mnohem mocnější muž, jenž byl dávno rozhodnut, že Kaytif Al-Yuzuli si zalouží zemřít.
Na střeše budovy naproti hostinci již několik hodin čekal stín. Byla sice zima, ale Ahmeda hřály myšlenky na peníze, které za dnešní noc vydělá.
Již bylo slyšet kroky, to křupání písku Ahmedovi spíš připadalo jako cinkot zlatých mincí. Pod hustým knírem se na chvíli objevil zářivý úsměv. Zkušené ruce mnohonásobného vraha z povolání nehlučně nasadily zle zoubkatou šipku do kuše. Zpoza rohu dole v ulici vyšla dvojice strážců. Jak hezky Ahmedovi k jeho práci posvítili. Adrenalin se mu vlil do žil a to opojné vzrušení mu nachvíli, ale jen malinkatou, zatemnilo mozek. Zbožňoval to opojení. Kaytif přišel až ke schodům, porozhlédnul se kolem prázdnou ulicí a mávnul rukou. Strážní se poklonili a otočili se. Koneckonců, u Abchada nebylo nejlevněji, dnes budou muset strávit noc opět někde v levné noclehárně, jako vždy. Obchodník zavrávoral po schodech ke dveřím, teď přišla Ahmedova chvíle. Zatajil dech a ozvalo se tiché drnknutí, šipka prořízla vzduch a ozval se výkřik (který se ihned změnil chrapot dusícího se vlastní krví). Práce byla vykonána, Ahmed se tiše jako noční had odplazil na druhý konec střechy a zmizel ve stínech Kašídu.
Vyděšený Kaytif s hrůzou zíral na mrtvolu jednoho ze svých strážců v posmrtné křeči svírající nehezky zakřivenou dýku, která by byla bývala rozpárala jeho ledviny.
Ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné... Někdy je záhodno mít ještě mocnější přátele...