Duben 2007

Duhový prales

30. dubna 2007 v 9:29 | Muerte |  Reálie
"Koukni na mojí dřevěnou nohu, mladej! To je památka na Duhovej prales. Jedinym kousnutim mě jí upajzla taková vobrovská ještěrka. Ty svinský asarijci na tom jezděj. Ale tahle byla divoká a nevochočená. Maj dva sáhy navejšku a takový malý přední pařáty. Ale voni je stejně nepotřebujou, páč maj tu vobrovskou tlamu plnou zubů. Vod tý doby sem na moři, kde se proti pralesu kromě houpání skoro nic neděje."
"Bacha, černá vlajka na pravoboku! Piráti!! Chlapy, do zbraně, nebo skončíte jako žrádlo pro ryby! Pohněte! A ty Kulhavej Martine k balistě!! NABÍJET!!!"

Odposlechnuto na lodi míříci do Obrukova.

"Jak to tam vypadá? No jak by to asi vypadalo, je to prales. Plaveňani tam maj dvě osady: Svatograd a Novej Pereslik. Ména sou to honosný, ale sou to jen dvě zavšivený díry s palisádou. Svatograd je na druhym břehu Itancy, to je hraniční řeka. Na našem břehu stojí Obrukovo. Plaveňanům tu velí nějakej Elarim. Zdá se, že i když je to pravá plavenská svině, tak to neni žádnej blbec. Pár těch domorodejch černejch kůží mu zobe z ruky a díky tomu sme ho ještě nespláchli do moře, jak by si zasloužil.
A proč se to menuje Duhovej prales? To je kvůli všelijaký tý havěti a žouželi, co tam lítá mezi stromama a hraje všema barvama. Pěknej pohled, ale že by to byla procházka růžovym sadem, tak to ne... dovede to tam bejt fakt tvrdý, nevim sice proč přesně, ale je to nebezpečný místo. Já sem tam byl jen na kraji, kouknout na tu žoužel, jak tam rejdí."

Kapitán lodi spolku dobrodruhů o Duhovém pralese na cestě do Obrukova.


"Mamí jdeme s bráškou na sladké Mvoutu"
"Půjdeš sama, bráška je ještě moc malej, do všeho strká nos a ještě by ho pokousal pavouk. Víš co se stalo malému Brukovi?"
"Ano, mamí."
"A nechceš aby se to stalo tvému malému bráškovi?"
"Ne, mamí."
"Dobře a teď už upaluj! A pozor na pavouky!"

Odposlechnuto kousek od palisády v Novém Peresliku

"Jak se ti to líbí ty plavenská svině slídilská! Co na mě tak blbě čumíš?!?"

Opilec křičí na mrtvolu umučeného plavenského zvěda vystavenou na pranýři na návsi Obrukova.

"Chlapy, dávejte bacha, je to nebezpečná cesta, jakmile se ukáže nějakej přismahlej vychrtlík, tak střílejte a pískejte na poplach.
Jediný po kom nesmíte střílet sou Asarijci. Jezděj na těch strašnejch ještěrkách a voblíkaj se do peří, podle toho je bezpečně poznáte. Máme s nima vobchodní smlouvu a hádejte jakej průser by nastal, kdysme jich pár sejmuli, jasný chlapy?"
"Jasně šéfe!"
"No tak nabít kuše a jedem, ať to máme zasebou."

Velitel karavany řve na své lidi před bránou Svatogradu. Odposlechnuto z nábřeží Obrukova.

Stíny minulosti - Stajen

26. dubna 2007 v 11:33 | Viconia |  Příběhy postav - Viconia
"Tak krásnou a spanilou bytost jsem ve svém dlouhém životě ještě nespatřil, jsem tak okouzlen. Dovolte, abych se představil, jsem Dimitrij Stajen."
"Ach, takové překvapení, sám velký a mocný bankéř domu Krakoreckých. Jsem potěšena, mé jméno jest Viconia, lorde Stajene."
"Můj život je nyní úplný, lady, když k vaší kráse znám i jméno. Ale co vás na tento nudný stakjanský ples přivádí?"
"Klepy, lorde. A touha smát se všemu, co Stakjanové pokazí. Ráda vidím, jak se tento rádoby velkorod zbytečně snaží svými neschopnými pokusy vyrovnat, byť jen v zábavě, Krakoreckým."
"To jste řekla naprosto přesně, lady Viconie. Já si však musím špinit nohy na této mrzké půdě z povinnosti ke svému pánu jakožto jeho zástupce zde. Je to strašné, všichni jsou popuzeni. Och, ale tato hudba...smím prosit?"
"S radostí přijímám, lorde Stajene."

"Tančíte skvěle, lady."
"Ani vy nejste nejhorší, sire."
"Vidíte, jak se na nás každý dívá? Jste prostě okouzlující."
"To ano a také Stakjanové přihlížejí, zuří."
"Ach, lady Viconie, jsem za tento večer poprvé opravdu šťastný."
"Já bych byla řekla to samé, kdyby jste nesahal svou dlaní na místa vám zapovězená!"
"Omlouvám se, netušil jsem..."
"Ale tušil, proto jste přece tak moc šťasný, že?!"
"Lady já vás ujišťuji, že..."
"Ujišťujete? Já můžu ujistit vás, drahý lorde, že tento tanec je poslední, který s vámi tančím."

"Děkuji za nádherný tanec, lady Viconie."
"Já nemohu říci to samé."
"To bylo opravdu nedorozumění, mohu to napravit pozváním na skleničku?"
"Och, ano, teď sklenička, lorde, zítra večeře a nakonec prohlídka vaší úchvatné sbírky, co máte doma. Nejsem naivní žena, ale vy jste ubohý chlípník!"
"Tak to je drzost nejvyšší!!"
"Asi ano, ale co hodláte dělat?"
"Dám vás zavřít, každý zde slyšel, jak jste mě zostudila. Jsou mými svědky!"
"Stejně tak mými, však čestnější bude vyřešit vše kordy. Přijímáte, lorde?"
"Nebuďte blázen!"
"Říkala jsem, že nejsem naivní, ale vy jste evidentně chlípník a navíc zbabělec...lorde"
"Máte to mít, přijímám. Zítra odpoledne vás čekám před Pelíškem."
"Jak pro vás typické. Tak tedy zítra."

Oprava termínu

21. dubna 2007 v 8:59 | sokol |  Kdy příště?!
Vše nasvědčuje tomu, že sezení nebude dnes, ale za týden. Jediní, kdo by přišel je snad Sláva a Petr. Do toho počítám svou náhlou teplotu a v podstatě chřipku. Snad to dopadne, a my všichni také, lépe příští sobotu.

Temná zákoutí

19. dubna 2007 v 8:59 | Viconia |  Příběhy postav - Viconia
Zapsáno cestou k Plaveňanům 25. 2. 848

Bylo to úchvatné, celý Erin se sešel k pokoření Stakjanů i ostatních rodů a já byla u toho. Ne jako divák, ale jako důvod. Jenže teď sedím na špinavé lodi s hloupým jménem "Bílé ostří", plné vší a chlípných námořníků a plujeme k plavenským koloniím. A to jen proto, že nám hrozí nebezpečí. V Erinu je vždy nebezpečí a to je právě jeho kouzlo - intriky, souboje, ponížení. Tolik jsem se na souboj s Robertem Stakjanem těšila, skoro jsem už byla připravená. Neměla jsem v eufórii přijmout šéfovu nabídku odvozu, příliš jsem se unáhlila a teď se do svého města nemůžu na kdoví jak dlouho vrátit. A začalo to tak krásně:
Na slibovanou hobitovu pozvánku jsem se nemohla dočkat. Po měsíci došla a já už už abych byla u krejčího pro nové šaty. Vypadat zase jako člověk. Kolegy jsem vzala s sebou, nesmí mi dělat ostudu. Kolegy? Ano, budu teď s nimi zase o něco déle. Dluh je sice splacen, ale přiznám se, našla jsem v jejich společnosti mírné zalíbení. Jsou schopní, stále žijí a já taky...po tom všem. Dá se tedy říct...samozřejmě, vždyť žijí díky mně, mým znalostem a umění, musím s nimi být i nadále, s těmi hlupáčky.
Večer byl velice příjemný, Ti sice nabručeně seděl v rohu ve své špinavé tunice, ale dal se přehlížet. Nabídka volného výběru potravin z jeho skladu mi ušetří výdaje za jídlo, ale návštěva skladiště přinesla mnohem více. Cestou zpět jsme spatřili to, co nakonec zapříčinilo retězec vedoucí k pádu elity Erinu. Snad souboj, ale záblesky byly za rohem. Jen mrtvá a umírající postava byli svědky i původem události. Nic jsme nezjistili, avšak kolegové obrali plešatého o zbraně - dvě černé runové šavle a temná zbroj. Stihli jsme utéci jen tak tak do příchodu stráže.
Začali jsme v knihách spolku hledat původ černých zbraní a byla jsem jediná, samozřejmě, kdo uměl pořádně číst. Efendi prokázal nějaké schopnosti, ale on beztak viděl knihovnu většinou jen z dálky. Najednou ale přišel s tím, že mu kdosi řekl o večerní události a naší přítomnosti, Já tušila, že jim to neprojde a teď jsem v tom taky.
Zahradníka Erinu znám, každý ho zná. Možná proto, že je tu tak málo zeleně a on je jediný blázen, komu na ní doopravdy záleží více, než na domech. Ale jak se mohl o nás dozvědět? Mluvil tak jasně a přesvědčivě, že jsem si musela dávat velký pozor abych své překvapení nedala najevo. Každopádně nám určiljednoho z mrtvých a jeho komplice na severní straně Erinu, v části Krakoreckých. Prý jsou ještě dva a mají malinký obchůdek s magickými potřebami a drobnostmi. Zahradník je nemá rád a tak nám poradil, ale náš problém si musíme vyřešit sami.
Shrnu to, dnes mi vážně není do psaní, když myslím na to, kde teď jsem. Věděli o ozbrojenci, který zabil jejich kolegu a chtěli po nás jeho věci výměnou za pár předmětů dle výběru a stáhnutí pátrání po zlodějích. Perfektní obchod, jen pan Ti a Efendi pochybovali po uskutečnění výměny. Zahradník jejich pohnutky posílil po odhalení jejich totožnosti. Nechápu, jak mohli skočit na takovou lež!! Prý nekromanté, co vyvolávají mrtvé a mluví s nimi či je zotročí a rody jim zobou z ruky. Takový blábol a oni mu věřili!! Kdyby cokoliv jiného, třeba i Khara. Efendi s Tiem zašli za Siaronovci, jedinými nestraníky v Erinu a vše nabonzovali. A to by nebyli kněží vzduchu, kdyby se nechopili příležitosti. Rody se nedají nachytat jen tak na ulici. Svědků bylo ale na veřejném soudě více, po nás se chtělo jen usvědčit ty kouzelníky.
Měla jsem z výsledku obrovskou radost. Krakorečtí, Sileziové a Butrumové dostali každý neuvěřitelných 3 000 000 zlatých pokuty, ostatní rody jako Stakjanové či Moimirovci po milionu. Davy jásaly radostí a já s nimi. Tolik jsme toužila se smát Stakjanům do obličeje, když se dozvěděli rozsudek, ale muselo mi stačit jejich vyděšení. Jen dva rody, včetně Stankiewitzů, zůstaly bez rozsudku, ale pátrání prý pokračuje a Efendi s Tiem řekli, že musíme zmizet. V ten moment mi to přišlo jako dobrý nápad. Cech už měl připravenou galeonu a já mířím na východ k odvěkým nepřátelům Keledoru.

Hybné páky

16. dubna 2007 v 14:15 | sokol |  Organizace
Právě jsem domluvil se Slávou a plánuje novou postavu. Osobně to vítám, bude to určitě oživení kolektivu a dobrý start jeho psaní na web. Dále dokopejme společně i Svoba, aby sem psal, bombardujme ho zprávami, výhružkami a násilím. Z mé strany to bude méně zkušenosti. Petr své příspěvky bude předávat mně a já sem přepisovat. Práce se mi sice hodně moc rozdrobí (reálie, postavy, organizace..), ale snad se to zmákne.

Drik Oranžový

14. dubna 2007 v 21:07 | sokol |  Reálie
V korunách a kořenech stromů Jižního hvozdu lze číst příběh plný krutých činů, bolesti a zvrácenosti. Tento příběh vypráví o strašlivém netvorovi, o nejodpornějším z Démonových drakolidí. Jen málo bytostí našlo v sobě sílu naslouchat tomuto příběhu, a hlavy těch z nich, kteří jej vyslechli až do konce, dnes zdobí vlasy barvy stříbra. Máte-li dostatek odvahy a odhodlání, slyšte tedy i vy příběh o Driku Oranžovém…
Již od svého dětství byl Drik velice bystrý a vnímavý jedinec. Inteligencí brzy předčil své učitele a kdoví, jaká by byla jeho budoucnost, kdyby mu otec a matka věnovali více péče a citu. Drik vyrůstal v chladném prostředí vědeckých institucí. Jeho rodiče byli vědci a věda bylo také to jediné, co je doopravdy zajímalo. Drik tak trávil svůj volný čas o samotě, nejraději v přírodě. Obdivoval její moc, ona zvláštní a přesto dokonalá pravidla, která určují koloběh života a smrti. Zpočátku zde nacházel inspiraci a odpočinek, když se však sám stal později vědcem, již mu nestačilo jen pozorovat, jeho ego si žádalo více. Zatoužil totiž tu zázračnou moc přírody ovládnout. Chtěl se stát tím, kdo ji bude řídit a usměrňovat, chtěl tvořit zcela nové tvory, formovat život dle své vůle.
Drik odešel do ústranní a usadil se na úpatí Hořkých hor. Zde prováděl pokusy na zvířatech a rostlinách, později i na lidech. V cestě za poznáním začal porušovat všechny hranice toho, co bylo normální, a neštítil se ničeho. Snažil se přijít na kloub tomu, jak co je podstatou každého tvora či rostliny, v čem se ukrývá síla života.
Výsledky Drikovy práce zaujaly samotného Khara Démona. Kharovy vědomosti o tvárnosti a Stínovém světě a Drikovy rozsáhlé znalosti anatomie snad všech žijících tvorů se vhodně doplňovaly. Po svém prvním setkání tedy rychle nalezli společnou řeč. Drik však odmítl dobrovolně vstoupit do Kharových služeb a ten jej tedy nechal zajmout. Učinil z něj sedmého ze svých drakolidí. Při proměně bolestivě zlomil Drikův odpor být podřízen někomu jinému a proměnil jej v strašlivého oranžového draka. Proměna jen umocnila Drikovu bestialitu a bezcitnost, zvýraznila také jeho psychickou nestabilitu, což v pozdějším životě drakočlověka přispělo k postupujícímu šílenství.
Khar a Drik společně vytvořili mnoho zrůdných tvorů a zvrácených bytostí. Drik se stal pravidelným účastníkem Kharových vojenských výprav, poznával přírodu v různých koutech Asterionu a všude se snažil o její podrobení a o to, aby z ní vytěžil co nejvíce ve svůj prospěch. Jeho pokusy na živých bytostech a týrání zajatců se svou úděsnou bestialitou příčily dokonce i mnohým, jinak značně otrlým Démonovým velitelům. Ostatní drakolidé se Drika vesměs stranili, Zantur, Kirbeg či Turgul se jej dokonce štítili a svůj odpor mu dávali otevřeně najevo. Jen Zurkhen Černý nacházel s oranžovým drakočlověkem společnou řeč a držel nad ním a jeho zvrácenými činy ochrannou ruku.
Drik se stále více zajímal o Jižní hvozd, který v sobě ukrýval zvláštní moc. V Jižním hvozdě se totiž začala psát historie druidů, kteří se zde učili svému umění od dryád. První z nich, tzv. Staří druidi, zde pod vedením dryád naslouchali šumu stromů a řeči zvířat, v samém srdci hvozdu pak měli Svatyni přírody, která v sobě ukrývala veškeré jejich vědění a tajemství. Svatyně a vědomosti v ní uložené Drika velice přitahovaly a neustále zvyšovaly jeho zájem o Jižní hvozd. Drik přišel mezi Staré druidy s otevřeně vyjadřovanou pokorou a lítostí za své špatné činy a žádal je, aby se stali jeho učiteli. Přišel s přáním zbavit se své dračí podoby a stát se oddaným služebníkem přírody. Staří druidi viděli v Drikovi hrozbu, ale zároveň vnímali jeho obrovský potenciál, který by se dal využít k vytvoření mnoha dobrého. Dali mu šanci, a tak Drik mohl pozorně naslouchal jejich učení a čerpat cenné vědomosti. Drik však působil v Jižním hvozdě jako zhoubný parazit. Přesvědčil část žáků Starých druidů, aby se stali jeho studenty, že teprve on jim ukáže skutečnou podstatu moci ukryté v přírodě a tu správnou cestu k jejímu ovládnutí. Potom sezval většinu Starých druidů do Svatyně přírody na shromáždění a tam je společně se svými žáky zmasakroval. Ti, kteří včas neuprchli, byli přibiti ke stromům a strašlivým způsobem umučeni. Drik potom rozťal prastarý dub, nejstarší strom v Jižním hvozdě a posvátný strom druidů. Z jeho srdce vyrval hůl, známou jako Krvavá hůl. Posázel ji kapkami krve mrtvých druidů, která se proměnila v krvavě rudé krystaly. Díky této holi získal moc nad vším živým v Jižním hvozdu. Přešla do něj energie celého lesa a ta se projevila i na vzhledu drakočlověka. Ze starce s rozcuchanými šedivými vlasy se stal pohledný mladý a silný muž plný síly. Zůstaly však bezcitné a kruté šedozelené oči a zvláštní mrazivá aura jeho osobnosti, která většinu bytostí, které se nacházejí v Drikově blízkosti, přivádí do stavu úzkosti a bázně.
V Jižním hvozdu Drik zbudoval své sídlo a komplex temných laboratoří, vězení a strašlivých mučíren. O jeho hrůzných černých kobkách, komnatách bolesti, jámách plných masožravých červů a dalších strašlivých místech se vyjadřují s bázní i mnozí služebníci zla. Drik zde začal učit své žáky, temné druidy, a vytvořil zde mnoho pokřivených bytostí, nových obyvatel Jižního hvozdu. Ten se proměnil v les plný jedovatých a masožravých rostlin, z nichž mnohé (hlavně stromy) se dokáží samy pohybovat, agresivních zvířat a dalších smrtelných nástrah.
Pořád se ale také účastnil bojů v čele Kharových vojsk. Stál v čele oddílů, dobývajících Zlatý les, domov skřítků. Skřítky se mu však nikdy nepodařilo porazit. Podnikal proti nim stále nové a nové útoky, obsadil hranice jejich panství a do Zlatého lesa vysílal speciálně cvičená komanda pro boj s mocí salů a šedých skřítků. Nic mu to však nebylo platné, les odolával jeho náporu a Drik začal propadat šílenství a nenávisti vůči salům, hlavní příčině jeho neúspěchu. Nejprve si svou zlost vyléval na zajatcích, později ale začal osobně popravovat své neúspěšné velitele a vše vyvrcholilo na závěr bojů, když přišel Démonův rozkaz Zlatý les opustit. Tehdy Drik pozbyl poslední zbytky sebekontroly a v záchvatu šílenství se ve své dračí podobě pustil do svého vlastního ležení. Uklidnily jej až proudy krve vlastních vojáků. Od té doby se u Drika občas vyskytovaly záchvaty šílenství. Khar i ostatní z drakolidí poznali, že má chorou mysl a může být nebezpečný vlastním řadám. Proto jej již nebrali na válečné výpravy tak často a Drik trávil stále více času mezi svými stvůrami v Jižním hvozdu.
Oranžový drakočlověk si podrobil většinu tvorů obývajících Jižní hvozd a napáchal na nich bezpočet zvěrstev. Dělal například pokusy na národu lesarů a mísil jejich krev s krví plazů. Jeho aktivity samozřejmě vytvořily vhodné podmínky pro příchod myšlenkových bytostí z temné strany Stínového světa, které mu poskytly další pole pro jeho zrůdné bádání. V tomto ohledu prosluli zejména zlobři, jež Drik uzpůsobil k životu v lese a učinil z nich strašlivé strážce svého panství. To však nebylo vše. Během svých experimentů objevil postup, jímž přivedl na svět pokřivenou formu jednorožce, tvora s krvavě zbarveným rohem, nenávistí a jedem v těle. Nejstrašlivější a nejmohutnější z těchto krvavých jednorožců, hřebec Tagran, se živil krví lidí, elfů a skřítků a byl Drikovým věrným společníkem při jeho hrátkách s životem a smrtí.
Mezi Drikovy největší zločiny patří genocida spáchaná na dryádách, oněch prvních učitelkách druidů. Každá dryáda je po celý život pevně vázána k nějakému stromu, který se nazývá gagudu. Drik nechal všechny gagudu pokácet, otrávit, spálit či polít kyselinou. Zkoušel na dryádách, co všechno tyto pozoruhodné bytosti vydrží. Prošly peklem nepopsatelně krutých pokusů a smrt jim byla jen vysvobozením. Padesát nejodolnějších však Drik nechal naživu. Zmocnil se ovšem jejich gagudu a skrze ně dryády pokřivil. Učinil z nich strašlivé bytosti, elitní oddíl služebníků a zabijáků, kteří svého pána v hloubi srdce nenávidí, musí však splnit každé jeho zrůdné přání, které by ho přivedlo ještě blíže k absolutní moci nad vším živým. Mezi ně patřilo i pátrání po Kameni života.
Někteří ze Starých druidů vytušili již dopředu Drikovu zradu a těsně před svou zkázou se jim podařilo ukrýt jejich největší poklad, mocný smaragd, jeden ze stvořených artefaktů, který měl schopnost tvořit a měnit přírodu a její složky. Oranžový drakočlověk po něm dlouho marně pátral, ale nedařilo se mu nalézt důmyslně ukrytou skrýš. Dlouhé roky hledal stopy přeživších Starých druidů po celém Asterionu v naději, že některý z nich mu ji na mučidlech vyzradí. Tomu nechtěli druidi nečinně přihlížet, a proto zasvětili do svého tajemství Xintru, jednu z největších mágů všech dob. Ta roku 128 před královským letopočtem sestavila ze svých přátel a nejlepších žáků mocnou družinu a vydala se s ní do srdce Jižního hvozdu pro bájný artefakt. Drikovy stvůry se marně pokoušely zastavit vetřelce, kteří procházeli lesem smrti jako sluneční paprsky temnotou. Těsně před cílem však Xintru zradil jeden z jejích nejvěrnějších žáků a Xintra se spolu se svými druhy ocitla ve smrtelné pasti. Mnoho dobrých mágů a bojovníků tehdy nalezlo zbytečnou, avšak statečnou smrt v boji, zbytek přátel Xintra zachránila svou obětí. Vydala se do rukou oranžového drakočlověka za cenu svobody pro své nejbližší, mezi nimiž byl tehdy i její nejnadanější a nejoblíbenější žák, Alwarin Bílý. Drik tehdy skutečně propustil Xintřiny druhy z pasti, ale nehodlal je nechat odejít živé ze svého hvozdu. Jen několika Xintřiným společníkům se podařilo bez své velitelky a učitelky projít až za hranice Jižního hvozdu. Jejich cesta byla zbrocená krví a značená smrtí mnohých z nich.
V Drikových kobkách zakusila Xintra mučení a bolest, které by mnohé silné muže přiměly žebrat o smrt. Odpor a nezdolnost této ženy však byly takřka neuvěřitelné. Drika přelstila a uprchla z jeho žaláře. Na pokraji smrti se jí podařilo mocný artefakt samotné získat. Držela jej ve svých dlaních a v poslední křeči pohlédla do smaragdu, který kdysi na Asterionu zanechal při jeho zrodu sám Stvořitel. Ten se rozzářil jasným zeleným světlem, které začalo Xintře pronikat doprostřed čela.
Když Drik Oranžový svou uprchlou zajatkyni konečně nalezl, byl to někdo zcela jiný než zmučená žena, kterou viděl naposledy. Z jejího čela se na něj dívalo třetí oko, žhnoucí jasným zeleným světlem. Překvapený Drik na Xintru zaútočil ve své dračí podobě, ta se však urputně bránila. Oba nakonec vyšli z tohoto souboje se spoustou těžkých zranění. Drik s vážně otřeseným sebevědomím se musel dlouho léčit ve svém černém sídle, Xintra nalezla útočiště ve Smutném hvozdu. Zde založila Pavoučí řád a začala odtud vést boj s nenáviděným oranžovým drakočlověkem. Stala se temným mágem, nepřátelským vůči Kharovým stvůrám i vůči přistěhovalcům z Lendoru. To je ale již jiný příběh…
Od té doby trávil Drik většinu svého času v Jižním hvozdu a odtud vysílal temné druidy do všech koutů Asterionu. Ve svém temném panství spřádal plány na pomstu vůči skřítkům a také na ovládnutí ještě větší moci, než měl dosud k dispozici. Postupem času jej stále více zajímala rasa elfů. Zkoumal jejich zvláštní vztah k přírodě a snažil se z něj získat něco pro sebe. Nakonec pojal úmysl vyvolat po vzoru pouštních elfů bytost, která by byla zvráceným opakem Matky pouště. Jejím prostřednictvím chtěl získat absolutní moc a postupně ovládnout i další hvozdy, především Zlatý a Červený. Fascinovala jej v nich ukrytá moc. Vysílal své služebníky do Platanového háje, aby zde škodili a zahubili stromy, již jsou domovem lesních elfů. Odpovědí mu byl odvetný útok elfů a subotamských mnichů, kteří zahubili jeho dosud nejsilnější stvůru, Tagrana, krvavého jednorožce.
Drika každý neúspěch více motivoval k vyvolání té nejmocnější myšlenkové bytosti. Nakonec se mu to podařilo. Uprostřed záchvatu šílenství, za nářku stovek umírajících zajatců i jeho vlastních služebníků, vstoupila na Asterion strašlivá myšlenková bytost Móag. Drik si sám nebyl kvůli své choré mysli jist tím, co vlastně ze Stínového světa přivedl. Chystal se na rozhodující útok proti elfům a skřítkům, věděl, že je konečně pokoří a nic mu v tom nemůže zabránit. Byl to však jeho největší a poslední omyl. Přivolaná myšlenková bytost daleko přesahovala Drikovy schopnosti a vědomosti. Vstoupila do mysli drakočlověka a zde s ním svedla dlouhý souboj. Drikovi se podařilo ji oslabit, nedokázal se však ubránit. Drik našel útočiště ve Svatyni přírody, v místech, kde kdysi sám povraždil Staré druidy. Dosud zde k obloze čněly pahýly posvátného dubu, z nějž si vytvořil svou Krvavou hůl, a zde také nakonec nalezl svou zkázu. Jižní hvozd si vzal zpět to, co bylo dávno jeho. Drik i se svou holí vrostl do posvátného dubu, který znovu povstal a stal se opět srdcem Jižního hvozdu. Ten si z Drikova těla odčerpává zpět svou ukradenou moc a energii. Drikova mysl je při plném vědomí a drakočlověk zažívá soustavné a nekonečné utrpení, souhrn vší bolesti, kterou za svůj život přivodil ostatním. Takto zde bude za své skutky trpět na věky věků, do skonání světa…

Dále

14. dubna 2007 v 8:44 | sokol |  Kdy příště?!
Zatím nic nebrání tomu se na další dobrodružství sejít 21. 4. 2007 od šesti. Snad si to tu přečte více lidí než jen Muerťák.

Sezení 7. 4. 2007

9. dubna 2007 v 17:40 | sokol |  Zpětná vazba
Co bylo, bylo. Takže pište, hodnoťte, kritizujte, chvalte.

Efendi V

8. dubna 2007 v 10:14 | Muerte
V poušti stačí občas jen lehce našlapovat a přesto utrhneš celou dunu písku. Pak už je jen na osudu, zda tě duna pohřbí. A tak se ukázalo, že i v Erinu může poutník na pouštní dunu narazit...

Vše začalo po večeři u hobita, kterého jsme v předešlých aldenech zachránili a který se zotavil natolik, aby nám poděkoval. Poté navrhl, jako odměnu, že nás zásobí svým jídlem na našich výpravách. A právě na cestě z jeho skladu se začaly drolit první zrníčka z té veliké duny, která se pak s velikým rachotem sesunula a zapříčinila mé další nechtěné cestování na lodi.

Stali jsme se svědky podivného souboje ještě podivnějších duelistů. Jakéhosi čaroděje a muže, který jak se poté ukázalo vládl skřetími zbraněmi veliké moci. Své potýkání ani jeden ze soupeřů nepřežil a tyto zbraně nám zůstaly jako lákadlo. Tady poprvé by asi stařešina uslyšel, jak se sype písek z bortící se duny a vydal se cestou bezpečnější a nechal by zbraně příliš mocné těm, kterým náleží. Ale já ani mí druhové nejsme stařešiny a tak jsme zbraně a zbroj sebrali k vlastnímu obohacení.

Pak se začaly dít věci mimo mé chápání a já opustil studium nově nabytých zbraní a hnán puzením silnějším než vůle mezka, našel jsem lísteček s pozvánkou k muži, který nás prý viděl při tom, jak jsme zbraně pobírali.

Ten muž se ukázal jako pravý stařešina, i když erinským se stavěl jako místní zahradník. Upozornil nás na druhého duelanta, čaroděje a spíše pak na jeho stále živé společníky. Ale hlavně na fakt, že stráž získala podezření, že za smrtí obou mužů stojíme my. To už i hlupák slyší rachot padající písečné laviny a marně se snaží zůstat na vrcholu duny.

V zoufalém pokusu o naše očištění pokusili jsme se dohodnout s těmi čaroději na výměně věcí, které jsme ukradli. A tady je vidět, že ten kdo padá z duny nekouká na to, kdo mu podává pomocnou ruku.

Ti muži nás přijali a domluvili jsem se na výměně, která následujícího dne proběhla. K našemu očištění jsme dostali i předměty magické a já dokonce mohl Viconii předat prsten, který jsem jí dlužil. Teprve pak jsme se ale dozvěděli, koho jsme se to chytli při pokusu dostat se na pevný kámen v moři písku a zahradník nám prozradil, že ti čarodějové jsou nekromanti, co hovoří s mrtvými a všeliké znalosti o světě mají, ovšem získané způsobem tak zvráceným a strašným, že se mě málem žaludek obrátil. O své znalosti se pak s nejvyššími rody dělí, pozměňujíce tak obchod a vůbec veškerý život erinský.

A tak jsme z kamene v moři písku seskočili přímo do hroutící se duny, neboť proč žít život, jehož osud se nenaplní a jeden jen zbaběle utíká? Naše kroky vedly ke chrámům Soudce a Pána Větru, kde jsme všechno vypověděli. Poté se písečná duna definitivně zhroutila a my jen plavali v písku bez možnosti volby.

Soudcovi kněží uspořádali tribunál, kde jsme veřejně museli usvědčit nekromanty. Soud však pokračoval a prokázalo se spojení rodů a nekromantů. Padly veliké pokuty a moc rodů byla oslabena. Rody však nebyly zničeny a tak se mohly pomstít, proto teď sedíme všichni v kajutě lodě Cechu dobrodruhů a ujíždíme do kolonií Plaveňanů, neboť jsou Keledorskými konkurenty a v době nedávné dokonce nepřáteli. A nepřítel meho nepřítele je mým přítelem. Pokud tu platí pouštní příloví o bortící se duně, proč by tu neplatila i tato moudrost?