Březen 2007

Stíny minulosti - otec

31. března 2007 v 12:22 | Viconia |  Příběhy postav - Viconia
"Táto?"
"Ano, holčičko?"
"Kde jsi byl tak dlouho?"
"Měl jsem důležitou schůzku, s pár obchodníky. Jsou velmi vážení, tak jsem se zdržel. Ale už tu teď budu s tebou, neboj."
"To jim nemůžeš říct, že máš doma dceru a ať tě nechají jít dřív?"
"Viconie, je ti šestnáct. Umíš se o sebe postarat."
"Jenže já tu nechci být celý den s Marií. Je to s ní strašné."
"Takhle o ní nemluv. Maria je součást naší rodiny a dělá pro nás hodně."
"Když myslíš, tati."
"A navíc, musím držet krám v chodu. Poslední doba byla pro nás více než štědrá a musím toho využít."
"A co vlastně teď děláš?"
"Tomu stejně nebudeš rozumět, holčičko."
"Tati!"
"Dobrá, když jinak nedáš. Před měsícem jsme se s Janem Dedaveem a Koštou Hrbou, znáš je viď, rozhodli, že tento ostrov vezmeme jako kupci pod svou kontrolu a tak..."
"Kontrolu?"
"Aspoň mě nepřerušuj, zlatíčko. Nechceme tu vládnout, teda ne tak, jak myslíš, ale být nezávislí nad Stakjany, co ostrov vlastní. Aby nám nediktovali ceny a umožnili volný prodej, nic víc. Úspěchy minulých měsíců nám dávají šanci. teď se připojují další kupci z ostrova a sílíme. Jde to dobře. Lépe, než jsem čekal."
"A oni o tom ví? Stakjanové?"
"Ne, neví. Kdyby se to dozvěděli, byl by s námi konec. Jsme silní, ale ne ještě dost jít otevřeně proti nim. Teď hrajeme se smrtí opravdu těžkou partii."
"Takhle nemluv, tati, víš, že to nesnáším. Bojíš se?"
"Bojím, holčičko, bojím, hlavně o tebe. Ale ta stakjanská tyranie musí už přestat. Jsme v právu. "
"Vím, tati, ty jsi vždycky byl hodný, na každého. Mám tě ráda."
"Já tebe taky, Viconie. A teď už běž zase spát."

Efendi v moři písku I

29. března 2007 v 15:03 | Muerte
Oáze El Kadimejn vládl chalífa Jazíd ben Isá. Měl nádhernou dceru Nafíju. Bylo jí 15 let a vlasy měla jako havraní peří a oči jako dva smaragdy, co se lesknou na poledním slunci ve zlatníkově krámku. Výčet jejích půvabů tím však jen začínal a trvalo by mnoho hodin ho dokončit...
Ty půvaby byli však zrakům smrtelníku skryty, protože Jazíd svou dceru žárlivě střežil. Obchod s jeho oázou probíhal daleko v poušti a nikdo cizí se do samotné oázy nedostal. Nafíja byla ale mladá a zvědavá jako opice. Převlékla se jednoho dne za chlapce, vlasy schovala pod turban a vyrazila na místo setkání, kde její otec a jeho muži handlovali s karavanou... Nafíja tak poprvé viděla chlapce a muže odjinud. Jeden se jí velmi líbil. Byl to evidentně syn velitele karavany. Byl mladý, ale starší než ona. Mohlo mu být tak 18 nebo 20 a měl na starosti kontrolu vykládky.
Když se večer nachýlil tak karavana i Jazíd a jeho muži zasedli do připravených stanů, aby popili čaj a stvrdili tak výhodný obchod, který spolu uzavřeli. Nafíja vyhledala mladého syna vůdce karavany a začli spolu rozprávět ve stanu a rozprávěli dlouho do noci. Jazíd i vůdce karavany usnuli spánkem lidí, kteří právě přišli k velkému jmění a tehdy Nafíja vyjevila mladíkovi kdo ve skutečnosti je.
Pak už nezůstalo jen u konverzace. Ještě před východem slunce Nafíja vyklouzla ze stanu jejich radovánek a zanechala spícího mladíka jeho snění a vydala se domů, aby její žárlivý otec nepojal ani to nejmenší podezření.
Karavana dalšího dne odcestovala a s ní i Nafíjin mladík. Přírodě neporučíš a tak se za několik měsíců začala Nafíja zakulacovat a všem bylo jasné, že nosí pod srdcem potomka. Čí ale je? Jazíd běsnil. Vyptával se Nafíji, hrozil, sliboval, ale nic nepomohlo. Nafíja mu nic neřekla. Zavolal mudrce, aby mu pověděli, kdo to jeho holčičce provedl. Ale staří mudrci nevěděli. Do domu Jazídova ale přišla stařena a poradila mu ať počká, až se dítě narodí a podle podoby určí kdo z oázy je otcem. A pokud děcko nebude nikomu podobné, musí si vzpomenout s kým se před 9 měsíci mohla potkat. A tak čekali. Nafíja se velice trápila a nevěděla co počít. Mladíkova karavana se měla vrátit zanedlouho po porodu a její otec už začínal větřit odkud vítr fouká.
A skutečně, jen co se dítko narodilo, hned bylo vidět, že není nikoho z oázy, neboť tamní mužové měli velké nosy a nos tohoto chlapečka byl jako knoflík. Ve vzteku se i Jazíd dopočítal do devíti a pak se rozhodl, že celou karavanu, ve které je ten strašlivý zloduch, nechá pověsit na hradbách své oázy a jedině tak napraví strašnou křivdu, kterou kdosi spáchal na Isáově rodu z oázy El Kadimejn.
Nafíja se musela rozhodnout: Zachrání svého milého nebo svého otce? Rozhodla se tehdy pro svého milého a když se karavana měla na své nekonečné cestě pouští přiblížit k oáze, tak vyrazila pod rouškou tmy a svého chlapeckého převleku ven do pouště, vyhledala karavanu a veliteli prozradila, že Jazíd na něj chystá léčku na místě setkání. Ve svém převleku mu nemohla říct proč doopravdy chystá chalífa léčku, tak jen řekla, že kvůli bohatství karavany. Vůdce karavany byl obezřetný muž a tak řekl, že si jí ponechá u sebe, aby ho nemohla zradit.
A tak se stalo, že ten kdo nastražil léčku byl sám do jedné lapen, protože vůdce karavany byl také zkušeným válečníkem. Došlo k velikému boji a během toho krveprolévání chalífa sám v nočním svitu nepoznal svou dceru převlečenou za muže a usekl jí hlavu svým scimitarem, jen aby byl vzápětí sám zabit válečníky pouště.Ještě než se rozednilo tak muži z karavany přepadli oázu kterou nemohl nikdo bránit a vyplenili jí. Mladík marně hledal svou lásku ve všech domech. Když bylo dokonáno tak se karavana vydala rovnou na cestu a na staré bojiště na místě setkání se už nikdo nevrátil a za pár dní vše zavál pouštní písek.
Mladíci ale netruchlívají dlouho a ani Efendi netruchlil. V poušti totiž kvete hodně kvítků a když jeden zmizí beze stopy tak v jiné oáze nalezneš další, podobně krásný. Cesty osudu jsou v poušti klikaté jako cestička pouštní zmije a kruté stejně nebo ještě víc, někdy tě nechá bez škrábnutí a jiny oholí tělo v bolestech až na kost, jako pouštní vítr.

Záležitosti malých

28. března 2007 v 20:01 | Viconia |  Příběhy postav - Viconia
Zapsáno mezi 15.-19. lednem 848 během pátrání

Prý je v pevnosti málo lidí a tak byl úkol svěřen mně a lidem, se kterými jsem prošla Djergawou. Krádež a nejspíše násilná smrt skřítčího tvůrce-mistra magických pědmětů se stala náplní na další dny. Partneři však v pevnosti nebyli k sehnání a já s dcerou skřítka je musela jít hledat. Nechápu, žiji zde celý život a oni, nováčci, se ani nepřijdou zeptat, kam bych jim doporučila jít. Přála bych jim, ať je někdo okrade či ať se ztratí ve víru města...ale to bych je nesměla zrovna potřebovat. Pěkný začátek. Naštěstí hledání nebylo takový problém, Erinem se pohybovali jako děti v krámu s cukrovím, nadšení z každé hovadiny. Jen pan Ti nikde, ale působí, že se o sebe umí postarat.
Erinské tržiště nabídlo i jinou podívanou, než mé lehkomyslné společníky. Robert Stakjan bojoval s jakýmsi horkokrevným mladíkem přímo na ulici. Motiv jsem neznala, ale ten bastard Stakjan soka PROBODL!! Vůbec neměl důvod a navíc, zabít v okamžitém duelu je nepřípustné. To si poražený nezaslouží. Vtrhla jsem na plac a snažila se Stakjana provokovat, zdržet jej do příchodu hlídky. Soudce byl samozřejmě Stakjanův komplic. Typické! Tihle slaboši chtějí mít vždy rozhodčího na své straně. Nechápu, jaktože jim to mezi ostatními prochází. Počastovala jsem Stakjana mnoha nadávkami, ale on jen zbaběle odešel. Pohledy lidí na trhu při pohaně Roberta působily jako energie do mého těla a poháněla mě dále. Cítila jsem, jak mně lidé fandí, milují. Bylo to nádherné a já věděla, že v tu chvíli bych Stakjana porazila. Nepomohly by mu ani schopnosti, ani soudce.
Zcizelá dýka a démanty, mrtvý skřítek. Hned po vstupu do domu jsem věděla, že šlo hlavně o krádež, mistr nejspíš zemřel náhodou. Po chvíli prohledávání dorazil pan Ti a oznámil nám další úkol - únos váženého hobita-obchodníka. Oba vysoce postavení a vážení, tyto případy by mi mohly získat respekt. Skvělé. Jen nechápu, proč se dnes všichni zajímají o malé tvory. Skřítek a hobit, ale budiž. Démanty jsou bez kupce k ničemu a s Tiem jsme otipovali pár zlatníků ve městě. Fascinovalo mě, jak Ti zná ty části města, která já nikdy nechci ani navštívit. On o spodině, já u vážených - spolu víme ve městě o všem.
Slizoun ze seznamu zlatníků vyšel jako nejlepší volba. Cestou k němu jsme potkali kohosi, prý kněze Gora a šel po Prckovi. Náš trpaslík má více nepřátel než se zdá. Nedivím se s jeho chováním. Svolila jsem k rozhodnutí souboje. Jen mě zklamalo, že své barbarské zbraně si ponechají. Slizoun mě tak rozzlobil! Za nic si nechal mých 15 zlatých a tupce, co ho hlídal, jsem musela kvůli informacím zaujmout - ponížit se s ním promluvit. Zloděj tu byl a prý působil jako hlupák.
Souboj v ranních hodinách vyšel ve prspěch Prcka. Bantu, Gorův kněz se držel, ale na tvrdohlavost a šílenostnení síly. Elfí kněz zůstal upoután k lůžku v lazaretu a Prcka ranhojiči ošetřili alespoň do té míry, že byl schopen jít s námi do hospody, kde prý dle Tia sídlí naši zločinci. Měl pravdu. Krátká honička a byli naši. Dva bratři a jeden opravdu hlupák. Já však za pomoc chytrému slíbila milost a slovo chtěla dodržet. Jen Efendi sprostou šuškandou za našimi zády jej přesvědčil, aby nám pomohl za svobodu svého bratra. Věděli jsme totiž, že za tím vším stojí ještě někdo. Past nakonec stála zlodějíčka život, což mě bylo trochu líto. Zadavatel práce musel být mág, to se jinak vysvětlit nedá. Byl to slaboch, kouzlil a poté utekl. Jen vyslovil Kharovo jméno a z knih vím, že to není nic dobrého.
Nebýt mě, únosce by nikdy nedopadli. Možná pod zaslepením úspěchu jsem Efendimu dovolila, aby se mě dotýkal při hlídání předávky. Nebyla jsem ale tak hloupá, že bych mu dovolila více či to někdy opakovat. Výbuch zajistil převahu a s Mamem jsme utíkali dle instrukcí zděšených zlosinů pro hobita. Ti zmetci jej posadili do sudu a potopili z mola. Přivázané lano, které jej dělilo od života odvázal poslední z únosců, který u předávky nebyl. Já však si jej zapamatovala a brzy jej dostaneme. Sud jsme vytáhli na molo a evidentně vysílený Mamo vše ostatní nechal na mně.
Odměna byla dostačující. Rapír vypadá slušně, ale víc mě těší pozvání na večeři od zachráněného. Musím si koupit šaty. Po tomto jsem už dlouho toužila. Zase být ve společnosti, která se umí chovat.
Do budoucna to vypadá, že bude dlouho klid. Poklidila jse si na pokoji a nalezla pár obrázků, které mi Slavimír nakreslil. Ach, jak mi chybí a tak ráda jsem mu pózovala. Snad již brzy napíše. Budu si je lepit postupně sem do deníku, na památku a abych na něj stále myslela.
Málem bych zapomněla, Stakjan se ozval. Slova na trhu přeci jen zapůsobila. Slabošsky o duel požádal velitele v tvrzi, nikoli mě. Má tehdejší nepřítomnost ho ale neomlouvá a výzvu nepovažuji za závaznou, tudíž nezareaguji hned. Nechám ho, ať se cuká. Je silný s rapírem a nebezpečný postavením, ale já teď můžu použít i jiné zbraně. Jednu chybu udělal, počkám si na další.

Čas je mana

27. března 2007 v 11:18 | Muerte |  Organizace
Každý den nakukuju na blog a jsem jak malej kluk, to přiznávám, strašně nedočkavej. Kvůli faktu, že mě chybí vaše nová tvorba vlastně pořád bych ale nepsal.

Co mě zarazilo a proč píšu, je fakt, že u zpětné vazby je zatím jen můj komentář. Asi máte paměť jako sloni, takže to můžete publikovat třeba za 14 dní, před dalším sezením, nebo je to vaše lenost? Nebo všichni souhlasíte se mnou a necítíte potřebu cokoli dodat? Nebo to zatim máte ve wordu a nemůžete k netu, ale ať je důvod jaký chce, tak to zatím vypadá, že Víťovo dračák zajímá jen mě a Vám nestojí ani za řádku.

Snad by to u každé zpětné vazby spravila anketa nebo nějaká stupnice, kde byste jen zaškrtli hodnocení a literárně se vyjadřovali jen k tomu, co stupnicí vyjádřit nelze...

Pokračujeme

25. března 2007 v 13:49 | sokol |  Kdy příště?!
Další (a doufám, že minimálně stejně kvalitní jako poslední) dobrodružství se odehraje v klubu 7. 4. 2007 od 18:00.

Sezení 24. 3. 2007

25. března 2007 v 13:47 | sokol |  Zpětná vazba
Příběhy sice vedl Víťa, ale vzhledem k jeho nadcházející absenci zahajuji tuto rubriku já. Připomínám, že chválu a kritiku nějak zdůvodněte, připište postřehy, které vás zaujaly a rádi byste je začlenili do dalších sezení.

Efendi IV

25. března 2007 v 11:05 | Muerte
I dorazili jsme do Erinu a já s vděčností zase chodil po pevné zemi. Cožpak osud nepřisoudil člověku dvě nohy, aby po souši chodil místo ploutví, jaké mají ryby, aby ploval v mořích? V pevnosti na Ostrohu jsme dostali vřelé uvítání, neb postel a jídlo čekaly tam na nás.

Už jsem se rozloučil s panem Ti a také s Bantuem, kteří s námi cestovali zpět z Djergawy, ale osud nás svál opět dohoromady ve víru událostí, ze kterých jsme opět šťastně vyvázli, i když to štěstí rodělil osud různě.

Hned dva úkoly přidělil cechmistr lidem kolem mne a oba jsem vší svou silou i rozumem pomáhal řešit, protože na čím lůžku líháš toho karavanu braň. Díky mé snaze pak jména naše i jistého věhlasu dosáhla, nemluvě o množství užitečných známostí, které jsme potkali. Nepřítel pak vyvázl jen jeden a to ten nejpodivnější...

První známostí jest Stanislav, kluk co mě chtěl okrást v přístavu. Vida, že je protřelý a všemi mastmi mazaný, jako pouštní kojot, ušetřil jsem ho a zaplatil mu za jeho zlý skutek a ještě něco přidal a koupil jsem svoje první oči a uši tady v Erinu. Zatím jsem ho nechal hlídat lodě s kořením a přístav, abych se dozvěděl, jak a kolik asi lodí pluje na Lendor s nákladem, na kterém rivalové moji zatím bohatnou. Klukovi ještě jsem pohrozil co se stane, když moje peníze prohýří. Nezná sice sílu kletby pouště, ale myslím, že porozuměl.

Naším prvním úkolem pak bylo zjistit kam se poděla vzácná dýka, kterou jistý skřítčí řemeslník vyráběl, ale jeho dcera našla ho doma mrtvého a dýka byla pryč i s diamanty, které prý do ní být vsazeny měly.

Pan Ti se ukázal být dobrým znalcem města a věděl o překupnících a řemeslnících, kteří by takovou zbraň mohli dokončit a nebo démanty prodat. Ukázalo se, že zloději chtěli rychle nabýt peněz a s diamanty u překupníků po nejlepší ceně slídili. I tak se nám do ruky dostat popis zloděje i místo, kde se asi ukrývá. V nejšpinavějších knajpách jsem pak jeho dohledali, dokonce i s kumpánem a večer rychle dohonili a přemohli. Ve strachu nám řekli, že někdo třetí je ke zločinu navedl a kdy sním mají schůzku. Rozhodl jsem tedy, že zlo je třeba do kořene vymítit a na schůzce hodlal nastražit past.

Než však ke schůzce došlo ještě několik událostí závažných přihodilo se, které ovlivnily věci příští. Drobek, trpaslík prostořeký se opět pohašteřil s Bantuem a obě hlavy horké se opět zbily a já jejich vražednému potýkání přihlížel, nevěda co činit, jak jejich při moudře rozsoudit a klid nastolit. Oba se zbili tak, že do pevnosti jsme je museli vléct. Zvítězil Drobek, protože i bodné ráně kopím se směje jako bodnutí komára. Ale co bylo vítěztví pro něj, bylo prohrou pro mne, neb každého muže jsem na ten večer postrádal a díky tomu na schůzku se zlodějem oslabeni jsem dorazili.

I kdyby nás bylo více, stejně bychom asi neobstáli lépe. Past byla přichystána, ale protivník nebyl snad ani člověk, dokud jsem ho šavlí náhodou nezasáhl, byl očím neviditelný a létal jako listí ve větru... A to jsem za 100 zlatých lektvar, co po něm ve tmě jako ve dne vidět bylo zakoupil a stejně toho hrůzného přízraku pořádně neviděl jsem. Takové věci nedokáží ani mudrcové pouště. Nakonec když se nám ho podařilo zranit vytáhl cosi a říkal, že všechny nás tím zničí. Srdce mě napovědělo, že má takovou moc a nechali jsem ho běžet, doufaje, že nebude chtít zničit někoho, kdo pro něj hrozbu nepředstavuje. Lapka, co měl předat dýku zemřel a naštěstí to byla jediná oběť toho večera.

Další den druhý úkol vyřešili jsme rychle. Nějakého bohatého hobita unesli a výkupné požadovali. Tak jsem zavzpomínal na předávku u Al-Es-Hrdže, kde otec násilníkům léčku připravil a podobně jsme se zařídili, dokonce předměty magickými vybaveni. Do pytle s penězi alchymisté z cechu na návrh Viconie pekelný stroj umístili. Ten také večer zapříčinil, že nepřátele jsme snadno přemohli a vymámili z nich, kde že se hobit nachází. Viconie a Mamo ho pak vyrazili hledat a my zlotřilce do Ostrohu vedli, odkud poputují do Rybiny. Jak Mamo potom mě vyprávěl, hobit byl v sudu pod vodou zavřený, důmyslně ukryt všem zrakům a našli ho jen díky poslednímu lotrovi, co utíkal jen, aby hobita utopil. Mamo s Viconií lotra zahnali a hobita zachránili.

V dalších dnech ovoce sladké z práce naší sklízeli jsme a magických předmětů se nám jako odměny dostalo a já sobě luk skládaný zakoupil. Hobit pak velikou hostinu nám vystrojil a já tak zjistil, kdo je nejlepším kuchařem Asterionu. V poháru vítěztví byla i trochu trpká příchuť, protože nevím zda Bantu Drobka někde nezabije, nebo naopak a Mamo poprvé poznal krutost nás civilizovaných lidí, protože potom se mě vyptával proč tak lidé činí a já nejsa mudrc pouště odpověď vhodnou pro něj neměl jsem, ale snad mě jí osud ve dnech příštích napoví.

pan Ti a nepříjemné podvečerní setkání

22. března 2007 v 19:54 | Boogie
Bezmračné nebe se pomalu nořilo do tmy. Blížil se konec dne a ulice přístavního města Erinu se začaly vyprazdňovat. Kupci a řemeslníci zavírali své krámky a dílny. Čilý denní ruch utichal a pan Ti stál na rohu jedné z ulic, dojídal zbytek smažené ryby a vše tak na oko pozoroval. Zdálo se, že se opravdu víc zajímá o rybu než okolí. Opak byl pravdou. Už když kupoval jídlo, měl divný pocit a teď mu naskakovala husí kůže. Někdo ho sledoval...
Přešel k pekařství a koupil si placku na zajedení. Rozhlédl se a spatřil ho. Stál u stánku se šátky. Chlap jak hora v širokém plášti, zjizvený obličej. Jako pěst na oko.
Pan Ti udělal pár kroků a zahnul za roh. Popoběhl a otočil se. Za okamžik se chlap vynořil. Zarazil se, tohle nečekal. Pan Ti se usmál, -tak pojď- pomyslel si a vyrazil. Ten chlap určitě nebyl zdejší, to by na něj nebyl sám.
Tian se neohlížel. Slyšel za sebou dusot, takže neměl důvod. Sice ho omezovaly jeho krátké nohy, ale v ulicích se vyznal, takže spíš dával pozor, aby ho chlap neztratil. -Hlavně ať je vás víc- honilo se mu hlavou, když se zrovna vyhýbal vozíku s ovocem. Podle hlomozu a nadávek se to pronásledovateli nepovedlo. Tian se otočil: "Ještě ti to nestačilo?" Chlap sáhl pod plášť. To už skřítek utíkal, po několika krocích se však vrhl do boční uličky a jen cítil jak mu něco prolétlo pláštěm.
-Tak to bylo o trpasličí kulky- blesko mu hlavou a zahnul do další uličky. Hned se ale zastavil. Před ním zeď, zdi po stranách, okna vysoko a z ulice už slyšel blížící se kroky. -Tak kolik vás je?- pomyslel si, opřel se o hůl a čekal.
Muž vběhl do uličky, spatřiv skřítka, zastavil se a tasil. V jedné ruce minikuši, v druhé širočinu. "Skončíme to," zavrčel zabiják a namířil zbraň. "Víš co by mě zajímalo?" pan Ti se stále opíral o hůl, jakoby ho kuše mu namířená na hruď nezajímala. Chlap se zarazil: "Kdo mě poslal?"
"Ne, ale kdo ti pomohl propašovat ty zbraně. Mám rád ve svém městě pořádek a nesnáším zrádné krysy!"
Ze země se ozvalo pípnutí, dalo by se říci až kárávé. "Ale promiň, tím sem vůbec nemyslel tebe a tvé přátelé!" Pan ti se sehnul a po ruce mu na rameno vyšplhala krysa. "Víš, měl se střílet hned jak si mě uviděl, teď už bych to nedělal."
Všude kolem nich, ze zdí, země, prostě odevšad, začaly vylézat krysy. Stovky krys.
"Takže máš dvě možnosti..."
Epilog
Pan Ti seděl na molu a se smutným usměvem pozoroval čeřící se vodu pod jeho nohama.
-Takže mám dvě možnosti...-

Akuriové aneb všechno jinak

22. března 2007 v 13:41 | Viconia |  Příběhy postav - Viconia
Zapsáno 8. ledna 848 cestou do Erinu

Byli překvapení, když na mě narazili na lodi směr Djergawa. Možná to mi pomohlo až nenásilně trpaslíka přijmout souboj, když nebyl schopen se omluvit. Efendi slíbil náhradu a já čekám, budu se mu stále připomínat. Za to nemluvný malý mužík, pan Ti, který plul na lodi s námi je zvláštní. Vlažný a přímý, to se mi líbí. Jen odhadnout jeho schopnosti by mohlo být delší, než mi obvykle trvá. Nepříjemné.
Djergawa byla velmi dobře opevněná, palisáda po celém obvodu a ku pomoci zde krom nás bylo 20 domobranců a 18 dobrodruhů včetně čtyřčat. Jejich věčný optimismus a užívání si života zvedalo náladu nejen mně. Aspoň zase o něco lépe rozeznám Hopa a Tropa od Moba či Boba, i když... Přítomnost Johany jako velitele v osadě byla také více než radostná, mám ji ráda již jako mistryni ze studií a dobře se známe. Jen její snaha vše vědět nám byla na překážku při večerním souboji. Jednodušše jsem ji řekla, že se ráda narychlo s ostatními na hodinku projdu perimetr a využila její důvěřivost ke mně. Ostatní by u ní neměli šanci, jen já ano. Trpaslík ani neměl svůj meč, ale čekala jsem to. Barbar jeho charakteru nemá úctu k civilozovaným zbraním. Efendi mu pujčil a je mu ke cti, že se mi postavil. Vyhrála jsem, co také jiného, já byla v právu. Posledním úderem splatil vše a chováme k sobě odteď úctu.
Johana byla vždy voják, ne filosof. Dostala za úkol vesnici bránit a bylo jí jedno proč. Zmatené výkřiky muže, který zešílel den před útoky Akuriů, nebrala vůbec jako možnou stopu k důvodu bojů. To nebyla její starost. To že utekl ze své cely a běžel přímo k nám se slovy vedoucí k řešení celého obléhání...asi to byl pro Efendiho osud, o kterém tolik mluví. Johanu jsme přesvědčili a s elfem-průvodcem vyrazili k mrtvému stromu. Já to brala jako oživení nudného hlídání Djergawy, nebránila jsem se cestě do džungle, i když jsem o důvodu v mysli pochybovala.
Indiáni s luky a foukačkami mě vůbec netěšili. Dobře, hlídali nejspíše šamana, ale bylo to tak ponižující. Starce nejvíce zajímal Efendi a velmi dlouhou dobu na sebe hleděli. Já spíše za ten čas pozorovala obydlí v mrtvém stromě a případné pozice na obranu, kdyby vše dopadlo špatně. Snědý muž považujíce se naivně za našeho velitele řekl, že má vše, co jsme potřebovali a máme jít zpět. Skřípala jsem zuby, že musím poslechnout jeho slova, protože nebyla jiná možnost. Ale jeho příkazy se řídit nebudu, respekt můj má, ale ne takový. Bojovat po boku klidně, ale život ať pokládá za něj třeba trpaslík. Nesnížím se k poslouchání někoho, kdo se najednou objeví ze severu a kupuje lidi usměvem a penězi.
Prý divochům osada vzala posvátné zvíře a po čase se ukázalo, že jediné místo, kde může být, je ostrov Stankiewitze. Johanin nápad s falešným útokem indiánů a přilákání grady z ostrova na pomoc osady se ukázal jako výborný. Efendi zprostředkoval signál s domorodci a já vyrazila na ostrov. Ti tupci mi nevěřili a já musela na ostrově zůstat jako rukojmí, dokud se vojáci nevrátí. Větší potupa by však byl návrat na ostrov bez gardy. Seržant byl neoblomný a tak jsem zlé pohledy vrhala na obyčejné vojáky-mé hlídače a radost mi dělala jejich nervozita. Stále se ptali, zda mám pohodlí a dostatek jídla. Jen ať vás svědomí trápí, grázlové.
Z vyprávění jsem poté zaslechla, že zajmutí dvanácti gardistů se Johaně povedlo, a když mě vedli na molo k předávce všimla jsem si, že jsou to moji převlečení spolubojovníci. Seržant se zdál být na naší straně, ale nevěřila jsem mu. Ne po tom, jak se ke mně tak zachoval. Mým strážcům ale na molu nařídil složit zbraně a Efendi to vše málem pokazil. Po seržantových slovech nařídil trpaslíkovi vystřelit a ten to udělal. Naštěstí netrefil. Nechápu, co tím sledovali, tupci. Poté jsme měli uklidnit služebnictvo a Johana se se seržantem, Prckem a Efendim vydala do domuStankiewitze. Po dlouhé době přišli z úplně jiné strany a vůbec ne z domu. Prý je vše vyřízené a máme jet zpět. Na lodi jsem si všimla, že nalevo od nás pluje mnohem větší plavidlo s kulatým živým tvorem na palubě, které snad mělo dva ocasy, na každé straně těla jeden. Hloupost, byla jsem nejspíš přetažená z težkých dnů. Z Djergawy si seržant odvelel vojáky zpět na ostrov a rozloučil se. My při čekání na loď do Erinu s vesničany prožili skvělé dny oslav svátků a lid zde jsem si velice oblíbila. Byli to zdatní tanečníci a ráda se sem někdy vrátím. Dokonce mě učili i jeden místní tanec, který jsem neznala. Kroky jsem si ale raději zakreslila, neumím je dokonale, jsou vážně těžké, ale já se nevzdám. Alespoň svůj deník oživím obrázky. Je tu tak krásně, nevěřila jsem, že může být nějaké pěkné místo jinde, než v Erinu. Moc se mi také líbilo, že nás obdivovali a vděčili nám za svou záchranu. Krásný pocit. Jedeme tedy zpět. Efendi je svázán slibem a jeho rádoby osud je pro něj svázán se mnou. O to se už postarám.

Mazání

21. března 2007 v 21:07 | Boogie |  Organizace
hele, pani, taky me napadlo, ze se tu musi udrzovat jisty poradek, takze obcas vsichni kontrolujme sve i cizi komentare a pokud vazne nebudou davat smysl, budou stare a ne k veci, tak mazat!!! jinak se v tom utopime!!! :)

Buď pozdraven ten kdo kokosy rad:-)

21. března 2007 v 15:09 | MAMO
Kokosová sezóna uz skončila tak bude čas na to abych napsal svuj kokosový příběh..

kdo si počká ten se dočká a tomu kokos zachutná:-)

Takže...

19. března 2007 v 20:12 | Boogie |  Kdy příště?!
mě tak napadlo sem dát ještě rubriku Kdy příště se bude hrát, protože pak ty alibistický řeči že o tom někdo nevěděl, nemají důvodné opodstatnění...

Zpětná vazba

19. března 2007 v 13:44 | sokol |  Organizace
Osobní zklamání z fiaska minulého dobrodružství na mě dolehlo více, než si možná myslíte. Ještě jednou se omlouvám a děkuji za vaše výtky. Věřím, že pomohou k zlepšení a odstranění chyb z mé strany.
To mě právě navedlo na myšlenku zavedení rubriky Zpětná vazba, kde bychom mohli debatovat o minulých sezení a jak hráči, tak PJ psát poznámky k vedení hry, příběhu, chování hráčů a postav. Dal by se s tím spojit i Mátlíkův nápad s náměty a návrhy, kdy by se zde mohlo debatit nad dalším osudem postav v podobě výběru směru vyprávění.

Náměty a návrhy

18. března 2007 v 20:26 | Boogie |  Organizace
Takže mě tak napadlo toto:

pokud někdo bude mít nějaký navrh a nápad týkající se dobrodružství, tak ať to lískne sem.. Myslím tím jak náměty na dračák který by se chtěl zahrát, nová NPC, protože jich máme opravdu málo, i když Asterion jich nabízí obrovské množství, styl hraní jako atmosféra, figurky a hrací plány, ať například toto neleží jen na bedrech ctěného Efendiho. V tomhle se například totiž ukáže, jak moc si to chce každý užít a jak moc chce pro to co udělat.

Chápu že nikdo z nás nemá čas jen na dračák, ale pro zpříjemnění všech by pro to mohl každý něco udělat...

chlapec Ti

18. března 2007 v 20:17 | Boogie
V provincii Bhan Či (Čistá duše) se narodil Tian Či Sung.
Jeho otec byl vysoko postavený člen organizace Jan Xe Kang (Zlatohvozdný kolibřík), nepřátelé zjistili jeho pravou totožnost a provedli čistku. Tianga, otce, ovšem nenašli, tak jako pomstu za jeho příslušnost k cechu Jan Xe Kang vyvraždili jeho rodinu. Nenašli ale jeho nejmladšího syna, Tiana, a ten ze svého úkrytu vyslechl jejich rozhovor a v hlavě mu utkvěla dvě jména: Par Či Song a Li Wan Tu.
Druhý den jej otec našel, zabalil rychle pár věcí a nad těly své rodiny přísahal pomstu. Ta mu však nebyla dopřána, protože cestou džunglí jej uštknul had. Než zemřel, tak Tianovi vyprávěl o svém životě, o jeho poslání a malého chlapce zapřísáhl, že se jednou do lesa vrátí a svou rodinu pomstí. Malý Tian ještě den oplakával otce i všechny útrapy a pak se vydal na cestu nevědě kterým směrem. Týden bloudil džunglí a vysíleného a uštknutého jeje našla družina z cechu dobrodruhů a dopravila do Erinu. Zde, v pevnosti, se uzdravil díky skřítčímu hraničáři Chenu Lo Tovi, shodou okolností též agentovi Jan Xe Kang, který potvrdil otcův příběh i to, že vrazi patřili k cechu Rin Šrí (Jestřábí lovci) a také to, že jméno Par Či Song patří jednomu z vůdců. A stvrdil jeho nárok na pomstu. Dále zjistil, že Tianova starší sestra, která musela pro svůj magický talent opustit skřítčí les ještě před Tianovým narozením, žije v Albireu a přednáší na magické univerzitě jak základy skřítčího bojového umění, tak praktické využití magie v boji zblízka. Tiana poslal asi po roce, kdy doufal že by pátrání po jediném svědkovi masakru mohlo ochladnout, za ní na studia.

Sestra Siang jej vřele přivítala, velmi ji však zarmoutila zpráva o smrti rodiny. Byla o mnoho let starší než Tian, takže pro něj po čase stala spíše druhou matkou. Učila jej jak se chovat v lidských zemích, dala mu základ magického umění a opakovala základy boje. Na jedné "podvečerní procházce" po Albireu, jak Tian přejmenoval nudné teoretické přednášky, byli přepadeni. Šli zrovna uličkou, kde nikdo nebyl a z obou stran se na ně vyřítilo několik mužů a skřítků. Siang pro svého bratra položila život, kdy mu pročistila jednu stranu a Tian, seknut dýkou přes tvář, utíkal a spasil jej až skok do řeky. Vytáhla ho až polomrtvého stráž a donesla k ranhojiči. Jakmile se ale Tian dal trochu dohromady že mohl chodit, utekl. Pochopil, že se nemůže na nikoho vázát, že se životem musí prokousat sám. Z patnáctiletého chlapce se ze dne na den stal muž.
Začal krást, aby měl na cestu lodí, protože po sestře mu zbylo pouze pár pergamenů o magii. V noci žil, ve dne spal. Kradl, žebral a za pár dní vyrazil směr Erin. Tam se opět setkal s Chenem Lo Toem a povyprávěl, co se zlého za ten rok opět stalo. A dále řekl Chenovi o svém plánu ztratit se v davu. Chen souhlasil, i když nerad, a domluvili se, že Tian bude přijat do cechu dobrodruhů a dělat pro ně pouličního špeha a poslíčka. Za to bude Tian smět v pevnosti studovat a občas se do ní uchýlit. A dále přijal se vši obřadností Tiana do Jan Xe Kang s tím, že jeho čas, kdy bude pro organizaci opravdu pracovat, teprve přijde.
Tian tedy zmizel v ulicích Erinu, dalo by se říct, že každý jeho den byl boj, ale jen málokdy se uchýlil do azylu v pevnosti, vlastně jen dvakrát. Jednou když ho naháněli námořníci, když zbouchal jednoho jejich kumpána a oni pak chtěli jit na hevrenskou férovku a byli opravdu vytrvalí. A podruhé a to dokonce na měsíc, když jej vyzval na souboj jeden ponížený kupecký synáček, ale protože život nema pravidla a fér rozhodně není, tak ho Tian zbouchal dřív než stačil jeho protivník tasit zbraň.
Jinak ho ulice živila a učila jak mohla. Brzy věděl, kdy je dobré mlčet a kdy naopak musí žvanit co to dá, kdy má utíkat a kam se schovat nebo kdy naopak začít bojovat a ukázat, že jeho nikdo nedonošeným zakrslíkem častovat nebude. Občas pašoval zboží (malé a cenné) přes celníky či brány, někdy dělal sekundanta či "soudce" při soubojích, účastnil se spousty hospodských rvaček a bitek, kdy mnohdy (hlavně poslední roky) vycházel jako vítěz (teda vycházel, občas zdrhal jak krysa před kočkou). Pevnost navštívil, jen když měl něco důležitého či když do města přijel Chen Lo To, občas si potřeboval s místní osádkou promluvit nebo jim pomohl něco prodat/koupit.
Tak ubíhal den po dni, rok po roce, až (sám netuše) se stal jednou z důležitých neutrálních postav erinských ulic...

Efendi III

18. března 2007 v 12:42 | Muerte
A v dalších dnech jsme v době před velkým svátkem západních lidí dorazili do Djergavy. To podivné jméno patří městu postavenému v zátoce, kde se voda třpytí jako perly a kde je džungle, co by kamenem dohodil a papoušci létají lidem až do oken.

Obyvatelé se tu živí rybolovem a dřevorubectvím, rejda je zdá se dobrá a krytá ostrovní pevností pana Stankiewitze, se kterým jsme pak měli dočinění, protože to on stál za vším se svou hamižností. Tak i v něčem zlém osud skryl poučení, neb mě ukázal kam až dovedou peníze člověka zavést, když ho ovládají a ne on je. Vše ale dobře dopadlo.

Městečko trpělo útoky divochů, ale jediného nepokoje při našem příjezdu jsme si nevšimli. Pak se ale na ulici objevil pomatenec a cosi na nás křičel o mrtvém stromě.

Místní velitelka Johana, zkušená vůdkyně zajišťvala obranu a my museli sloužit hlídky. A opět osud ukázal, že jen otevřené srdce může sklízet palmové ořechy. Johana viděla jen obranu městečka, ale neptala se po příčině. Možná veliká zodpovědnost za její muže jí zastínila obzor.

Pan Ti, málomluvný skřítek, ale viděl dál než ona. Já jsem také měl jisté podezření, protože v poušti se pod každým kamenem schovává škorpion. A je jen na lovci, zda ho chytne za ocas nebo za hlavu. A tak jsme společně přesvědčili válečnici Johanu k výpravě do džungle zjistit co se stalo u mrtvého stromu a proč obyvatelé džungle útočí na město které bylo proti jejich zbraním víc než dobře zajištěno.

Osud mě v džungli našeptal, že silou ničeho nezmůžeme. Nunmejce v poušti přelstí jen Nunmejec a tak divocha v džungli přelstí zase jen divoch. A budoucnost ukázala, že osud mě našeptával dobře. Divoči nás totiž brzo obklíčili, ale kupodivu nepobili. Místo toho nás dovedli k jejich stařešinovi. Mrtvý strom vypadal velmi podobně jako ten u prastaré výýhně mocných arvedanů. A právě náhrdelník co jsme tam získali nám zachránil život. Skrze něj ke mě promluvil náčelník a vyjevil mě, proč útočí na město. Ve městě se mělo totiž nacházet jejich posvátné zvíře podivných tvarů a ještě podivnějších schopností, ovládající myšlenky lidí kolem.

I spěchali jsem za Johanou s tou novinou. Ukázalo se, že ve městě zvíře to podivné není, ale že je na ostrovní pevnosti. Navrhli jsme tedy, aby byli vojáci z pevnosti vylákáni pod dojmem útoku na město. To jsem musel a také domluvil s náčelníkem. My jsme potom ve městě vojáky zajali a vydali se v jejich uniformách na ostrov. Jejich velitel, poté co se dověděl proč na město útočí se přidal na naši stranu. díky němu jsme tedy sídlo Stankiewitze snadno obsadili. Sám šlechtic byl snad ještě šílenější než měšťan, co nás upozornil na mrtvý strom.

Nebylo těžko ho odzbrojit a získat klíč od sklepení kde se nám naskytl pohled na to podivné zvíře v kleci zavřené. A pak se začali dít podivné věci. Uviděl jsem rodnou poušť a na ní karavanu naloženou nákladem a drahým zbožím, mastmi a koberci a pytli s kořením. Táhla se od obzoru k obzoru a já věděl, že je moje. Mířila do zlatého města, které se také sklonilo před mími opánky. To vše jen za otevření dveří. Pak jsem byl zase zpět ve sklepě a poslušen snu, přeludu nebo vizi věcí budoucích vypustili jsme tvora na svobodu a poté ho odvezli v připravené lodi na břeh.

Ve městě pak vypukly svátky a trvaly celý alden. Dobrá nálada pronikla i do mého srdce i když těmto svátkům pramálo rozumím. Radost je u všech lidí stejná jako touha po vodě, jídle či stehnech krásné ženy. Bláznivý muž se uzdravil a i pan Stankiewitz se uzdravoval ze svého šílenství. Divoči mě pozdravili a už na město nezaútočili. Náš úkol zde skončil a my nasedli na loď, protože jiného prostředku dopravy tu není a vydali se k velikému městu Erinu, neboť právě tam leží část mého osudu.

Organizační II

16. března 2007 v 12:43 | Muerte |  Organizace
Nevim jestli to do dneška do večera stihnete přečíst, ale stejně to sem dám.

Sokol vytiskl erraty a je jich dost a s diskuzí se kterou počítá nám asi nezbude čas na hraní. Pak tedy říkám erratování si necháme na doma a diskutujme zde!!!

Duelisté

15. března 2007 v 20:15 | sokol |  Pravidla
Erinská pravidla duelů jsou plně respektována na území největšího města Tary a jsou uznávána i v jiných částech světa. Nutno ale podotknout, že mimo Keledor se duely se vážněji zaobírá jen zhýralá šlechta zbylých království, především v armádních kruzích. Duelismus je zákony všech zemí odmítán, a proto se stahuje do ilegality, což ovšem jeho počet nesnižuje. Pravě naopak, zvyšuje mu prestiž a mnohdy se vyskytnou i veřejné souboje na ulicích a náměstí těšící se velké oblibě mezi náhodnými kolemjdoucími. Hlídka totiž nestíhá na duely zareagovat dostatečně rychle a v podstatě ani nikam nechvátá, protože duel je tak běžným v životě města, že nestojí o to se jím zalamovat (pokud ale není nikdo zraněn). Zároveň veřejná klání zvyšují pověst aktéru a ti jsou často na ulicích obdivováni a zdraveni obyčejnými lidmi. Stávají se hrdiny a ikonami jejich všedních městských životů.
Hlídka má vlastně dvě možnosti:
1) Chytit poraženého duelistu přímo na místě činu, protože bývá zraněn a méně pohyblivý co se týče útěku.
2) Náhodou (prásknutím) vyhmátnout probíhající duel, což se většinou setká s nevolí přihlížejících a ti se můžou vzbouřit a pomoci zatčeným utéct.
Ale ani tak nemají strážníci vyhráno, protože duelista je mnohdy vysoký šlechtic (od kterého se především v mládí očekává, že alespoň jední duelem projde) a tak jej hlídka musí propustit. O to horší to mají chudší duelisté, na kterých si hlídka vylévá zlost za svou bezmocnost.
Všeobecně vzato: Duelismus není na Taře a Lendoru ničím cizím. Lidé, hlavně ve velkých městech, se s ním občas setkávají, jen názory se samozřejmě liší.

Pravidla:
a) Pokud je někomu učiněna křivda (jakákoliv), má možnost okamžitě dotyčného vyzvat na souboj. Výzvu lze uplatnit i později (časově neomezeno). Je ale vhodné mít svědka přítomného křivdě, ne však povinné, pokud je o vyzyvateli známa čestná povaha. Vyzvat lze i za účelem "seznámení" - poznání a respekt nové osoby při setkání
b) Výzva musí proběhnout v přítomnosti minimálně jedné nestranné osoby, která je posléze soudcem. Je-li přítomno osob více, sami soudce ze svých řad vyberou. Soudce není třeba u "seznámení".
c) Odmítnutí výzvy k duelu musí být opodstatněno nezvratnými fakty o nemístnosti strany vyzývací. Fakta posuzuje soudce. Pokud vyzvaný odmítne duel bez důkazů neviny či byly jeho důkazy prohlášeny za neopodstatněné, je veřejně pohaněn a vyzyvatel nezodpovídá za jakékoliv následné doživotní újmy na vyzývaném.
d) Strana vyzývaná je povinna určit místo duelu.
e) Souboj probíhá do první krve. V případě větší závažnosti duelu o možném alternativním výsledku rozhoduje soudce. Pokud některá ze stran způsobí škodu jinou, než předem dohodnutou, je oprávněna žádat omluvu a náhradu. Pokutu určuje soudce ve výši dohodnuté před duelem či dle závažnosti škody.
f) V duelu není povolen štít a bojovat se smí jen meči, dýkami, noži a šavlemi.
g) Tato pravidla jsou nezpochybnitelná jménem lorda Svatavěna Ihramoviče - Stříbrného rapíru.

Dodatek: Duelisté tvoří dosti uzavřenou komunitu, kam vás dostane právě dodržování těchto pravidel. Je zde samozřejmě možnost pravidla upravit (či zcela změnit) dle přání každé ze stran, ovšem tyto rádoby souboje mnozí, především šlechtičtí, duelisté odsuzují a přímo jimi opovrhují. Duelisté z nižších vrstev mají k tomu poněkud mírnější pohled a jsou svolní být v nich i soudci. Přijmout výzvu v tomto souboji však je i pod jejich úroveň.
Zastánci Ihramičových pravidel tvrdě zastávají tvrzení, že duelisty můžou být nazýváni jen oni, zbytek jsou jen souboje a jejich aktéři. Ve své podstatě mají pravdu.

Nové erraty

12. března 2007 v 22:38 | Muerte |  Pravidla
Máme nové téměř finální erraty pravidel. Hodil jsem k nim link. Takže se proberte svými povoláními. Možná, že by stálo za hřích vzít si knihy pravidel a přepsat je podle těch errat.

sokol jako PJ

12. března 2007 v 13:06 Organizace
Tak mám v hlavě spoustu anket, o které mě žádáte, ale dovolím si hned na začátek dát tu nejdůležitější, ze které se další budoucnost našeho DrD musí odvíjet. Doposavadní způsob a metody mého vedení DrD berte při hlasování v úvahu. Je to anketa odrážející minulost a vaši spokojenost s ní. Změny přístupu PJ - hráč, PJ - výklad a příběh nechme na další diskuzi. Po odhlasování prosím napište aj komentář, protože sami jistě víte, že odpovědi jsou pouze přibližné a zcela nepostihnou váš názor. Proto pište, nadávejte, chvalte. Prostě řešme.
Poznámka: Pro zobrazení ankety, klikněte na název článku.