Kocovina

24. srpna 2016 v 13:16 | PJ sokol |  Dobrodružství
Kirbega bolela hlava. Byl to již skoro alden, co se navrátil z bažin a stále měl bouli nad levým okem jak hrom. Služebnictvo se mu raději klidilo z cesty nebo v jeho přítomnosti bylo co nejkratší dobu. Nebylo divu. Před pěti dny dal jednoho upálit, protože po příletu do něčeho zapáchajícího šlápl. Vyhodnotil to jako pozůstatek špatně uklizeného kobylince. Vyhodnotil to špatně, bota mu smrděla již z pevniny. Bruntovi to sice život nenavrátilo, ale aspoň mu Kirbeg dovolil mít řádný pohřeb. Snad to Lamius vezme v potaz.
Kráčel dlouhou chodbou plnou arvedanských štítů z doby, kdy dobýval knížectví. Tehdy na ty trofeje byl hrdý. Nejedna mu připomněla sílu a zoufalství nepřátel, kteří bránili do posledního dechu vše, co jim ze starého světa zbylo. Starého světa... Kirbeg si nyní připadal v jejich kůži. Ne, že by bránil svět těch odporných pašeráků, skřetů a dalších přisluhovačů Khara, ale myslel svůj svět, který se po staletí zuby nehty snaží vrátit a znovu prožít. A nyní mu zase unikl. Byl nejblíž ze všech pokusů!
Hlava jej rozbolela ještě víc. Myslel si, že stačí ovládat vztek, ale jisté návaly zoufalství měly stejný efekt. Opravdu byl tak zoufalý? Opravdu už není žádná jiná varianta? Gultura nebo nic? Tušil, že to není pravda, ale nesnášel neúspěchy. A Gultura se stala neúspěchem. Desítky let snažení vyšly vniveč jen kvůli podcenění Alwarina a pocitu jistoty, že má tu mladou skupinku v hrsti... Skoro se nad tou myšlenkou pousmál. Ano, neovládat je, spolupracovat! Dát jim co potřebují, podporovat je. Každý z nich má nějaké cíle a touhy. Jeden chce znalosti, druhý peníze, třetí pomstu, další naservírovat miliony nekromantů. Dokonce i...
Ta vzpomínka byla jak rána bičem. Zastavil se, na patě otočil a vydal se novým směrem. Nalezl správné dveře a začal stoupat po točitých schodech do nejvyšší věže komplexu. Ta neměla střechu, ale díky magii odolávala všem rozmarům počasí. Místnost pod širým nebem byla prázdná. Až na prostředek. Zde se nacházela skleněná rakev s krásnou ženou. Nacházet se v jiném světě, tak by jeden řekl, že to musí být Sněhurka. Kirbeg ale žil na Asterionu a toto byla jeho milovaná, kterou vždy horoucně miloval. Nechtěl ji ztratit, chtěl aby se vyléčila. Přistoupil blíže a dotkl se skla. Netušil kolikrát již jejímu obyvateli sliboval, že se opět políbí a že udělá cokoliv, aby se to naplnilo. Udělal to dnes opět.

Do místnosti nikdo neměl přístup. Nikdo. Byl za to nejpřísnější trest. Jen Kirbeg věděl, co se zde nachází a jak jeho drahá Filemína vypadá. Nacházet se mezi naší družinou, tak by jeden řekl, že to musí být Viconia.
 

Intermezzo ve Zlaté čtvrti

21. března 2016 v 7:59 | Muerte |  Deník
Družina byla nejprve vykopnuta z domu od ATS, která potřebovala ubytovat nějakého tajemného potentáta. Rychlý odchod nepovažovala celá družina jako fér řešení. Část družiny, ta mstivá a panovačná část, donutila tu podpantofláčtější se nějak pomstít. Na Oráziovo smradlavé kouzlo asi dotyčný mocný potentát jen tak nezapomene…
Družina se tedy rozhodla oblažit svou přítomností Roberta Stantena, věhlasného zbrojíře a Wulfova kumpána od flašky v jedné osobě. Ten zrovna přesídlil do Zlaté čtvrti a už už by si užíval klidu s ostatními mocnými Asterionu, kdyby mu za souseda nevybral osud alchymistu Milaxe.
Kolem magikova domu vznikla podivná kouzelná bariéra. To by Robertovi nevadilo, kdyby se jí Milaxovi kolegové z Pelsova Domu nepokoušeli prorazit všemi dostupnými prostředky. Mezi ty se bohůmžel řadil i dvoukolák skřítčích výbušnin, který chtěli mágové stůj co stůj použít, protože bariéra, napájená z neznámého zdroje byla velice odolná.
Mezitím se Zlatou čtvrtí šířily podivné úkazy a cech žumponorů měl pohotovost. I Viconia zjistila jaké to je, když Vám z kohoutku místo teplé vody začne téct krev.
Že se tento nechutný úkaz přesně schodoval s dobou použití silných kouzel proti bariéře si zatím nikdo neuvědomil.
Družina si seřadila problémy podle palčivosti a jala se přesvědčovat mágy, aby nevyhodily do vzduchu půl čtvrti. To bylo obtížné, ale nakonec se to podařilo, když si družina opatřila od Alwarina podílní list Pelsova domu. I mágové musí poslouchat akcionáře... Exploze byla odložena na příští večer. Do té doby musí družina přijít na to, co se u Milaxe ve vile stalo.
Družina se rozhodla do vily dostat z podzemí, což Viconii umožnilo pátrat po tom, kde se vzala krev ve vodovodu. Do starých arvedanských stok se neodvážili ani nejotrlejší žumponorové. Těm praktickým mužům to nemůžeme zazlívat, protože doteď vodovod a kanalizace ve Zlaté čtvrti fungovala bezvadně, tak proč se šťourat v něčem, co funguje víc jak 2000 let?
Celý systém stok byl značně robustní, takže sice neodolal Velkému zemětřesení, ale dokázal pracovat i poškozen. Jen cesta nebyla z nejpřímějších. Družina narazila na golemy, kteří systém udržovali v chodu, opravovali, čistili, odkalovali a bojovali s vetřelci. Hnusnými, patrně nemrtvými stvůrami, které se ve stokách objevily. Orázio, patrně vyveden z konceptu tím, že nemá svůj 18 svazkový arvedanský slovník, Rukověť čarovníka ani Bestiář lovců přízraků nepoznal Orghise, nižší nemrtvé. Další znamení, že zde řádí zákeřné temné síly zůstala družinou ignorováno...
Nakonec se družině podařilo Orghise vybít a zároveň nenaštvat golemy a dostat se k Milaxově domu. Bariéra ale byla i zde. Ale byly na ní napojeny jakési podivné trubky. Další věci byly ještě podivnější. Jedna parta golemů trubky rozebírala a jiná zase skládala dohromady. Už se schylovalo k boji s golemy, když Orázio objevil magické symboly na trubkách. Trubky vedly do jakéhosi bazénku, který evidentně čistil vodu.
Orázio objevil symboly na golemech a rozhodl se zkusit je přeprogramovat. Vše se nakonec podařilo a golemové poslušně přeskládali trubky tak, aby se energie odčerpávala z bariéry a ne naopak.
Než se mohla družina začít bavit o tom, proč část golemů oslabovala bariéru a část se jim v tom snažila zabránit, proč když do bariéry bušila silná kouzla tak z vodovodu tekla krev nebo jak bazén vlastně čistí vodu a proč jsou v podzemí nemrtví, tak Orázio teleportoval družinu za slábnoucí bariéru.
V hlavním sále se družina střetla se zjevně hysterickou manželkou Milaxe. Alespoň tak to viděl Wulf a zareagoval jako civilizovaný seveřan a zkusil praštit hysterku mečem (naplocho, je přece civilizovaný). Hysterka která předtím křičela, že chce zachránit se meči vyhla s nadlidskou rychlostí a s řevem se vrhla na družinu.
Hysterka nebyla hysterka, ale, jak se ukázalo, upírka. Očarovala Milaxe, provdala se za něj a kdyby její kouzlo neprohlédl, určitě by ve Zlaté čtvrti spřádala své nekalé plány. Čaroděj věděl, že nemá šanci upírku zabít a tak se jí pokusil uvěznit v bariéře a spáchal sebevraždu. To se ale družina dověděla až z jeho deníku po bitvě s upírkou, která se ale od počátku nevyvíjela dobře.
Upírka byla neuvěřitelně rychlá, silná a vládla mocnou psychickou magií, jak ostatně okusil dříve Milax a během bitvy Wulf, který chvíli nedobrovolně bojoval proti svým přátelům. Viconii zase upírka donutila zhroutit se strachem. Když už došla všechna kouzla, když už upírka používala Orázia jako krevní banku, když už byla situace zoufalá a družina skoro hodila ručník do ringu, tak Takashi konečně trefil upírku mrazící hvězdicí a stvůra konečně zemřela.
Mágové z Pelsova domu byli celí žhaví prozkoumat Milaxovo mistrovské dílo, artefakt, který udržoval magickou bariéru. Družina by z celé situace měla jen almužnu od Roberta, když tu Wulf upozornil na "drobnost". Že by totiž mágové měli zaplatit daň z takového nového artefaktu. Vzhledem k předpokládané astronomické ceně artefaktu, který úspěšně spojoval arvedanskou a lidskou magii nabídli mágové Wulfovi za mlčení drobnou kompenzaci: Milaxovu vilu ve Zlaté čtvrti v hodnotě několika tisíc zlatých.
Teprve v následujících týdnech mágové z Pelsova domu poskládali celou skládačku. Upírka musela přes bariéru ovládnout část golemů a s jejich pomocí se pokusila bariéru oslabit. Její zlé působení se přes golemy při "dobíjení" dostalo do magických zásobníků z arvedanských stok. Ty nějak proměňují splašky v magickou energii a jako vedlejší produkt čistí vodu. Při velkém odběru magie do bariéry pak kvůli zlé tvárnosti vypouštěly místo čisté vody krev. I výskyt Orghisů vypočítali v Pelsově domě na 97,367% jako důsledek výskytu upírky. Ale na tuhle důkladnou vysvětlující zprávu padá prach v archivu Pelsova domu hned vedle deníku nebohého Milaxe, na rozdíl od čerstvých zakázek na magické bariéry, které nestíhají mágové vyřizovat.

Námluvy s Kirbegem

2. prosince 2015 v 20:36 | PJ sokol |  Dobrodružství
Takashimu docházela trpělivost. Schovávali se v podzemí, diskutovali nad různými alternativami a ten drak na obloze neustále řval a řval. Jako legenda v boji s nekromanty neměl strach, ale také věděl, jaké jsou jeho možnosti. A ta nestvůra mezi ně nepatřila...alespoň ne teď. Souhlasil proto s většinou - pokusit se z Gultury tajně odejít a dostat ke kamennému vejci. Wulf jediný byl ostře proti. Prý již měl zkušenost s drakem. Ostatní ale namítli, že ne s postavou legend, o které se vyprávěla jen samá negativa. Nakonec každý pobral, co mohl - někdo knihy, jiný mapy, další zbraně. Všichni mlčeli. Věděli, co je v sázce a soustředili se.

Žlutý drak se pohyboval velmi nízko. Přelétával nad zničeným městem a evidentně něco hledal. Družina vylezla z domu, Takashi hodil na hradbu lano a pomalu každý šplhal na druhou stranu. Když poslední Takeda dopadl na zem, vydali se v řadě za sebou do koryta vyschlé řeky. Sova z bezpečné vzdálenosti hlídala draka a informovala o jeho pohybech. Zatím vše vycházelo na výbornou.

V polovině cesty, když přebíhali dno bývalého toku, se jich náhle dotkl ohromný stín. V zápětí všichni padli na kolena pod neuvěřitelným tlakem v hlavě. Chytili se za uši a některým začala téct krev. Drak s dunivým dopadem přistál před nimi a kolem něj se rozvířila mračna prachu.
"DOBRÁ, DOBRÁ, KOHO TO TU MÁME?! NAŠE VĚRNÁ DRUŽINA."
Nápor psychické energie ustal a naši hrdinové se otřesení začali pomalu zvedat, aby pohlédli monstru do očí. Nebylo to příjemné. Oči na hlavě planuly ohněm, tupý čumák jen zvýrazňoval řady vysokých a ostrých zubů, z žluté tvrdé kůže vystupoval bezpočet trnů a dvě ohromná křídla sahala hluboko do lesů, kde povalila několik stromů. Jeho délka přesahovala snad sedmdesát metrů.
"MĚL BYCH VÁM SNAD I PODĚKOVAT. STALETÍ PÁTRÁNÍ A PŘITOM STAČILO POTKAT VAŠI PŘÍTELKYNI. MĚL JSEM JI VĚŘIT UŽ OD ZAČÁTKU. NEVADÍ. JEDNO JE JISTÉ, VAŠE ROLE SKONČILA A JE ČAS SE ROZLOUČIT."
Kirbeg se nadechoval a Takashi si v krátké vteřině všiml, že každý z družiny reagoval na okamžik, který měl přijít, zcela jinak. Takeda zavřel oči, Orazio zanadával, Wulf sevřel pevně rukověť svého meče a Vuk zadoufal v magickou ohnivzdornost svého nového spodního prádla. Jenže žlutý drakočlověk svůj čin nedokončil. S překvapením výrazem dech v sobě zarazil a pohlédl na nebe. Nic víc nestihl. V mžiku mu totiž na těle přistál plnou vahou jiný drak - menší, na pohled mladší a zářivě bílý. S řevem, nebo snad s posměchem, se mu zakousl do krku a Kirbeg se začal svíjet. Družina měla co dělat, aby zápasící dvojici uskočila z cesty do relativního bezpečí lesa. Nikdo ale za stromy nedokázal odolat opětovnému pohledu na souboj titánů.
Mezi dvěma draky bylo něco víc, Takashi doslova cítil chvění reality, jak se v jeden boj koncentrovala staletí vzájemné nenávisti. Prosil saly, aby se nenarušil Stínový závoj a Gulturu nenavštívil nový proud myšlenkových bytostí. Věřil, že by byly děsivější než ty, které zde nedávno potkali. Z myšlenek jej vytrhl pronikavý řev žlutého draka, který se díky své větší síle konečně vyškubl ze sevření a vzlétl do vzduchu. Bílý jej okamžitě následoval a duel se přenesl do nebes. Pohled na to byl děsivý a fascinující zároveň. Dva kolosy se proháněly po obloze a brzy bylo jasné, že každý využívá jinou taktiku. Kirbeg čerpal ze své velikosti a snažil se neznámého zachránce družiny doslova sestřelit z oblohy. Nálety a plameny z tlamy ovšem Bílého draka míjely, protože ten byl obratnější a obezřetnější. Evidentně přešel do defenzívy, kterou střídal s krátkými výpady. Nikdo na zemi se neodvažoval odhadnout, jaký bude výsledek. Ani mocný ninja.

Po pár minutách Takashi uslyšel nalevo prasknutí větve. Pohotově a ladně skočil do blízké kapradiny, kde si narychlo upravil neposedný pramen vlasů, a když se vynořil, vrhl ke zdroji zvuku hvězdici. Ta se zabodla do stromu hned vedle hlavy neznámého starce. Jeho počáteční překvapení se změnilo v hněv a zpražil skřítka pohledem. "Tak to jste trochu přehnal, ne?" odpověděl.
Na ta slova reagovali všichni a odvrátily pohledy od dračího souboje. "M-Mistře Eldrosi? Co zde děláte?" otázal se evidentně šokovaný Orazio.
"Zachraňuji vaše mladý zadnice, Orazio. Hněte..."
Poslední slovo zaniklo v děsivém zvuku. Všichni pohlédli zpět na nebe a spatřili neuvěřitelný výjev. Oba draci byli do sebe zakleslí a padali k zemi. Náhle z lesa, asi kilometr od nich, vystřelil modrý pruh světla a dvojici příšer zasáhl. Chvíli se nic nedělo a poté jeden z draků zmizel. Zbyl pouze Bílý, který s velkými obtížemi brzdil křídly pád a pár desítek metrů nad zemí se konečně zastavil. Naposledy zařval a o pár sekund později zalétl za členitý horizont hor. Najednou se Takashimu zdál svět nesmírně tichý.
"Tak na co čekáte?" ozval se znovu stařec.
Wulf přivřel ostražitě oči. "Můžeme mu věřit?" pravil po chvíli tichým hlasem, který mohli slyšet jen přátelé v okolí.
"Já si myslím, že ano. Kdyby byl nekromant, tak by jej moje hvězdice..."
"Takashi, drž hubu!"
Skřítčí ninja chtěl něco Oraziovi naštvaně odpovědět, ale jakási mocná síla mu to nedovolila.

Stoupali do svahu a Orazio se starce pokorně zeptal: "Kam jdeme, mistře?"
"Stačí se zaposlouchat, Orazio. Hned ti to dojde."
Takashi neváhal, zastavil se a napnul uši. Náhle se mu zdálo, že v dálce slyší hurónský smích. Na jeho původ si musel počkat dobrou půlhodinu stoupání. O to víc byl překvapen, když nalezl pár metrů od kamenného vejce sedět další dva starce - oba v cestovních úborech a zarostlé bílými vlasy a vousy - co se něčemu celí mokří od potu smáli. Když spatřili družinu, zazubili se na ni.
"Mistře Alwarine," promluvil zaražený Orazio, "to vám vděčíme za záchranu na poslední chvíli?"
"Nejen mně, mladý Orazio," odpověděl jeden ze starců. "Tady můj dobrý přítel Rami má mnohem větší podíl."
"Přeháníš, Alwarine, nebýt tvého kouzla, kdo ví, jak by Kirbeg pokračoval." Druhý stařík byl menšího vzrůstu a Takashimu se zdálo, že jeho slova jsou upřímná.
"Ne, Rami, tvé iluze opět zachránily svět. Vážení, představuji vám svého přítele Ramiho. Orazio jej zná z univerzity, kde externě přednáší kouzla vizí, iluzí a halucinací. Právě on je původcem toho skvostného bílého draka, který se utkal s Kirbegem."
Orazio horlivě přitakal, ale vypadal, že až následně přemýšlí, zda Ramiho vůbec někdy potkal.
Rami vstal a uklonil se. "Nyní jste již v bezpečí, pánové. Prosím, přisedněte a najezte se do sytosti. Jistě musíte být vyčerpaní." Družina poslechla a všimla si, že Eldros po příchodu nelenil a rozložil kolem chléb, uzeninu a vaky s vodou.
"Opravdu to byl Kirbeg, pane?" otázal se po několika soustech jídla Takeda.
Alwarin se smutně usmál. "Ano, mladíku, byl to on ve své hrozivé podobě. Ale je pryč, zahnán, alespoň dočasně. Jeho dosavadní četná aktivita v oblasti konečně dostala smysluplný rámec."
Orazio hleděl do země a Takashi si všiml, že urputně zadržuje hněv. "Ale vrátí se. Vždyť ví, kde Gultura je a jak se do ní vstoupí. Řekl něco o Viconii. Že nás zradila!"
"Prrr, mládenče," obořil se Eldros. "Právě Viconia vás všechny zachránila. To ona nás našla poté, co ji Kirbeg dohonil a nutil vyzradit vaší polohu. Bránila se mu, utíkala, schovávala. Kvůli tomu lehl popelem celý Lipník. Nakonec ji získal, spoutal svou myslí a přečetl si vše, co potřeboval."
"Ano," pokračoval Alwarin, "a z mně nejasného důvodu ji pak nechal naživu. To není jeho styl, že, Rami?"
Třetí muž zavrtěl hlavou. "Vůbec není, Alwarine, a to mne nutí zjistit proč. Velice, velice nestandardní postup. V případě Kirbega samozřejmě."
"Každopádně se Viconia ukázala jako statečná žena. Buď rád, že tvůj výlev vzteku neslyšela. Na toho parchanta zahrála divadlo a sebrala mu toto." Alwarin sáhl do kapsy a všem ukázal žlutý amulet ve tvaru draka. "Jakmile nás zcela vyčerpaná našla, díky tomuto jsme věděli, co se děje. Kirbega jsme pak sledovali až sem."
Orazio se zamračil: "Ona vás našla? Kde? Nestihla přeci dojít až do Albirea."
Eldros na něj upřel tvrdý pohled. "Náááhodou jsme se nacházeli na hradě uprostřed Tabitských vrchů, kde kdosi hloupý probudil k životu velké zlo a my jej museli opětovně spoutat. Navíc za chvíli zjistíte, jak jsme si poradili s přístupem sem. Budete mile překvapeni."
Mladý čaroděj ztuhl a zabořil pohled do nejbližšího stromu. Takashi cítil, jak se snaží ve studu doslova propadnout do země.
"To vyřešíme později, Eldrosi," ukončil tíživé ticho Alwarin, "nyní nás čeká lepší část." Zašátral opět v brašně a vytáhl poloprázdnou láhev červeného vína.
"Máme všichni asi den či dva dovolenou a toto místo vypadá nesmírně zajímavě. Nikdy jsem tu nebyl. Co kdybyste nám dělali průvodce a já vám na oplátku slibuju, že nebudete na suchu?"
Vukovi se rozšířily oči.
 


Jako za starých časů...

16. listopadu 2015 v 16:10 | PJ sokol |  Dobrodružství
Alwarin se opřel o kolena a zhluboka dýchal. Do temene jej za chvíli začalo pálit slunce. Podíval se na něj a musel se smát. Radost ho tak ovládla, že byl donucen si sednout na zaprášenou zem, čemuž se původně chtěl vyhnout. Špinavým rukávem si otřel pot z čela. Byli hotovi. Dovolil si i zavýsknutí.
"Jsem rád, že máš dobrou náladu, bratře. Už mne nebavilo se poslední aldeny dívat na bouřkový mrak." Eldros zrovna vycházel ze sklepení na nádvoří bývalého hradu.
"Bylo zkouškové, Eldrosi. Nemůžeš se divit," odpověděl stále se smějící se Bílý čaroděj.
"Dobré vědět pro příště, že ke smíchu ti pomůže porážka temných sil."
Alwarin zvážněl. "Byla to naše chyba, Eldrosi. Můžeme na Orazia a ostatní nadávat, jak chceme, ale oni by si s tím nikdy neporadili. Vše padá na nás. To zlo, ať už bylo odkudkoliv, se usídlilo hned vedle nás. A my si toho ani nevšimli."
Eldrose něco napadlo a pobaveně řekl: "To ale neznamená, že bys svému chráněnci odpustil všechny ty zkoušky. Víš, vypadals opravdu rozzlobeně cestou sem."
"Samozřejmě že ne. Teda neodpustím všechny. Náš milý Orazio evidentně potřebuje přezkoušet z percepce magie. To, že si s tím neuměl poradit je jedna věc, ale měl poznat, že je to něco zlého a nad jeho síly. Eldrosi, však víš sám, že toto se učí v druhém semestru. Takhle bude chodící bomba na problémy."
"Třeba to neudělal on osobně. Jen si vzpomeň s kým chodí. Ten barbar, nanicovatá slečinka, prapodivný mág-or v kimonu...o, bohové...a pak ten skřítek! Můžeš si jen tipnout, která časovaná bomba exploduje dřív. Já vsázím na toho bláznivýho rádoby zabijáka nekromantů. Slyšels ten vtip, co se o něm už v Albireu šíří?"
"Neslyšel a je mi to jedno. Orazio si je má držet pod pokličkou a nevypouštět při každém drobném problému."
Eldros se posadil vedle Alwarina a odněkud vytáhl láhev červeného vína. "Dobře, brachu, je to tvůj chráněnec, tvoje zodpovědnost. Však víš, kolikrát jsem ti říkal, že to je jak hlídat děti ve školce."
"Vím, Eldrosi. Jenže já v něm vidím sebe, když jsem byl mladý."
"Jo, ale tys to narozdíl od něj ve finále přežil."
"Však on je taky mezi námi, tak nedělej zbytečně brzy závěry."

Tím diskuze ustala a dvojice starců seděla potichu na nádvoří zničeného hradu uprostřed Tabitských vrchů. Démon, který oblast nedávno posedl, byl poražen a život se do lesů vracel. Začali zpívat ptáci, slunce hřálo, listy na stromech díky užité magii urychleně rostly. Jen pevnost byla jednou velkou ruinou. Ne, že by to někoho trápilo. Alwarin použil skoro nejsilnější magii, co znal, a Eldros po boji prozkoumal podstatu temného stínu. Neobjevil o jeho původu mnoho, ovšem alespoň dokázal zamezit návratu. Místo se ze staletého prokletí nejspíš nikdy nezregeneruje, ale každého návštěvníka tu nejspíš chytne maximálně deprese. A koncentrace emocí na takovém opuštěném místě bude mizivá. Teď, po hodinách soustředění a boje, byl čas na zasloužené víno. A chutnalo nejlépe za poslední roky.

"Řekni mi, Eldrosi, proč toho Orazia nemáš rád." Alwarin začínal pociťovat dobrou náladu.
Nejvýznamější teoretik magie Čtyř království se zachmuřil přemýšlením. "Víš, že to je spíš iracionální? Taková prevence proti možnému zklamání," odpověděl po chvíli.
Alwarin pokýval hlavou: "Máš pravdu. Jsem rád, že jsi má pojistka."
"Věřím, že si jej vychováš dobře, ale soustřeď se také na jeho druhy. Toho Takedu bys měl vzít do učení též. Má potenciál, ale také vysoké ego, nutkání ovládat a nebýt ovládán. Musí se proto paradoxně hlídat. Mentální mágové jsou skoro všichni stejní, už je poznávám od pohledu. Nejpozději po prvních pár větách rozhovoru. Pro tu blondýnu..."
"Viconia, jmenuje se Viconia," skočil mu do řeč Alwarin.
"Pro tu blondýnu," zvýšil hlas znechucený Eldros, "mám obavy je Orazio ztracen. Viděls jak se k ní má? A ona?"
"Odkdy seš krom teoretika magie ještě psycholog?" Alwarin se usmál a dal si další dva doušky vína.
"A kdo má být jiný? Časoprosoráci? Nedej bohové materialisti?"
"No přece mentální."
"Na mentály zapomeň. Jak jsem řekl, pro ně existují nejdříve oni samí a pak až zbytek."
"Eldrosi, až budu chtít na stará kolena svůj psychologický profil, přijdu za tebou."
Teoretik magie se ušklíbl: "A ten den vejde do dějin univerzity jako konec přátelství Eldrose a Alwarina."
"Dobře a co zbytek? Takashi? A ten barbar...eee...Wulf?"
"Četls staré mýty arvedanského světa? Mluví se tam o ragnaroku, potopě světa, sedmi ranách, Bílé zimě, rybím muži a jezdcích apokalypsy. Přemýšlím, co z toho od nich přijde jako první. Celkově řečeno, ten Orazio přitahuje samé exoty."
Alwarin se zahleděl na pestrobarevného motýla, který mu proletěl kolem hlavy. "Vidíš to moc černě, víš to?"
"Ne, ti dva zahubí nejdřív tvého miláčka a pak zbytek světa. Na, napij se."
Z lahve zbývala zhruba čtvrtina. Alwarin měl pocit, že tak tomu bylo od samého začátku. Pokrčil rameny a přiložil hrdlo ke rtům.

Největšímu žijícímu mágovi, rektorovi univerzity a expertu na arvedanské artefakty začala být zima. Otevřel oči a viděl, že slunce zapadá. Ležel na zemi a nejspíš usnul. Eldros nikde nebyl. Nahmatal hůl a pomalu se zvedl. Náhle uslyšel od západu kroky. Snažil se rukou zastínit oči, aby viděl. "Eldrosi? Jsi to ty?"
Nikdo neodpovídal. Alwarinovy oči si zvykly na světlo a spatřily obrysy ženské postavy. Přicházela od brány do nádvoří, v ruce měla meč a kulhala. Po pár krocích upadla, ale zvedla se a pokračovala v klátivé chůzi dál směrem ke starci. Nakonec nevydržela a zase spadla. Tentokrát již nevstala.
Alwarin se rozeběhl k ní. Pár metrů od ženy dostal tušení, že ji zná.
"Eldrosi!" Alwarin věděl, že potřebuje přítelovu pomoc. Byl v léčení zběhlejší jak on.
Poklekl a otočil nově příchozí na záda. Zadýchaně na ní hleděl a hledal známky života. Dýchala, málo, ale dýchala. Eldros se najednou objevil vedle něj.
"Byl jsem v kuchyni. Všiml jsem si, že tam zbylo jídlo a tak jsem chystal večeři. Je to..."
"Ano, to je Viconie. Něco se stalo."
"Ukaž mi ji, Alwarine." Eldros si mladou šermířku zběžně prohlídl. "Nemá žádné viditelné zranění. Krvácí z nosu a úst, oči má podlité a doslova se peče zaživa. Muselo jít o mentální útok." Zvedl se a chytil ji pod rameny: "Pojď, odneseme ji do jedné z místností v hradě."

Viconia pomalu otevřela oči a vyděsila se. Nečekala, že první, co spatří, budou obličeje dvou starců.
"Odpočívej dítě, jsi v bezpečí," řekl klidným hlasem jeden z nich.
Viconia poznala druhého. Musel to být Alwarin. S úlevou vydechla, co jí bolavé tělo dovolilo.
"Ne...nemohu odpo... Orazio a ostatní... Musíte..." S námahou sáhla do záňadří a vytáhla drobný předmět. Podala jej mágům.
Eldros věc převzal a všiml si, že blondýna opět omdlela. Otevřel pěst a zasyčel.
"Alwarine? Chvátáš zpět do školy?"
Alwarin se do Eldrosovi dlaně podíval. Pak zavřel oči a dlouze vydechl.
"Ne, ale na toto budeme potřebovat pomoc. A vím jen o jediném člověku, který jí je za daných okolností schopen."

Zkoušky

31. srpna 2015 v 13:40 | PJ sokol |  Dobrodružství
Dveře se rozevřely tak rychle, že shodily vzácnou arvedanskou vázu, která byla na stolku za nimi. Samozřejmě se pádem nerozbila, byla to magická arvedanská váza a touto svou povahou majiteli plně vyhovovala. Alwarin leknutím nadskočil. Zkouškové se chýlilo ke konci a on se snažil každý volnější moment odpočívat. Kdyby to nedělal, jedna půlka zkoušených studentů by už byla hromádkou popela za každou odpověď, co před ním pronesla, a druhá půlka by makala ve storabských dolech, aby si vážila štěstí svého postavení. Nad tím druhým se zamýšlel o poznání déle, ale pak usnul. Nyní jej probudil Elros, Alwarinův kolega na univerzitě a překvapivě člověk nekouzlící. Přesto byl teoretikem magie natolik skvělým, že i osm set let starý mistr Bílých čarodějů se s ním chodil radit.
"Alwarine, kde je tvůj chráněnec?" zeptal se rozzlobeně.
Bělovousý mág se lépe posadil a přemýšlel, zda neotevře láhev vína. Rychle to ale zavrhl. Elros nebyl ve stavu, kdyby to pomohlo. Ba naopak. Tak si odkašlal a pravil: "Je zhruba alden pryč. Co se děje?"
Vrchní teoretik magie překvapivě zamrkal: "Ty to nevíš? Nic jsi necítil?"
"Je zkouškové, Elrosi, cítím všechno možné."
"Neutahuj si tady ze mne, Alwarine. Pověz, kam šli." Elros zavřel dveře. Uviděl vázu, ale nechal být a popošel k nástěnné mapě. Opět arvedanského původu a opět nerozbitné.
"Víš, že jsem slíbil, že to neřeknu. Začni ty..."
"Ne, Alwarine. Je důležité, abys byl první. Tak mi aspoň naznačuj."
Alwarin už už měl na jazyku zlidovělou frázi z jedné studentské divadelní hry, ale pro vlastní bezpečí ji spolkl a místo toho vážně přikývl.
"Sintar?" "Ne." "Rilond?" "Ne." "Athor?" "Ne." "Dunrilean?" "Ne." "Tabit?" "..." Tabit?!" "Možná."
Elros si povzdychl: "Takže to oni opravdu prošli Tabitskými vrchy... Máš děsnej průšvih, Alwarine. A ten tvůj Orazio taky. Minimálně bude u mne neúspěšně přezkoušen ze všech předmětů a opakovat je až zčerná. Pojď, musíme konat. Drawen za tebe vezme zbytek termínů. Cestou ti to vysvětlím."

Temný rubín

17. července 2015 v 14:31 | PJ sokol |  Dobrodružství
Orazio se nikoho neptal. Byl dostatečně rozzlobený a v momentě, kdy měl hlídku hned první noc po úprku z Černé tvrze, se rozhodl Vukovi probrat batoh. Starý známý spal dále od ohně. Zcela záměrně, protože hlasitě chrápal a příliš nevoněl. I teď, ve spánku, objímal svou láhev, co si odnesl z rozpadající se pevnosti. Orazio nechápal, proč kvůli ní téměř obětoval svůj život a zlomil si "jen" obě nohy.
Přesto Bílý čaroděj necítil žádnou lítost. Vuk před pár hodinami přiznal, že u mrtvých poustevníků nalezl nějaké spisy a zapomněl se o ně podělit s ostatními. Nebylo to záměrně, ale tato chyba mohla děje minulé noci naprosto zvrátit. Orazio otevřel batoh a začal šátrat. Všude kolem něj byly spadané listy. Padaly neustále od doby, co stín zmizel, a mnohé stromy už byly holé. Bylo to nepřirozené. To i celková atmosféra, která najednou přišla - ticho, ptáci nezpívali, hmyz nelétal, bylo šero i v poledne... Družina chtěla co nejdříve z Tabitských vrchů zmizet.

V batohu byly celkem dva svazky. Nijak velké, ale dle stavu velmi vzdálené stářím. Orazio nejdříve vzal ten, co se téměř rozpadl, a natočil jej písmem k ohni:
"...když se její černé pařáty dotknou rubínu a sevření jako smrt chladné uvězní ten drahý kámen, běda lidem. Nikdo na zemi ani v podzemí, ve vzduchu ani ve vodě nebude v bezpečí, až vystoupí Ona ze svého doupěte a začne živit svůj tisíciletý hlad. Království padnou do prachu země, pevné zdi se zbortí, vysoké věže padnou, kouzla se obrátí proti těm, kdož je seslali. Nebude dobro ani zlo, jak je známe nyní, bude jen temnota, všudypřítomná, neproniknutelná, neporazitelná."

Orazio ztěžka polkl a vzal do ruky druhé zápisky:
"Nikdo neví, jak se rubín dostal do rukou Filadea, ale Proroctví mluví jasně. Ona nesmí získat rubín. Filadeus během svého života odhalil několik skutečností. Předně vznik rubínu souvisí s nedokončeným zaklínáním mudrce Findura, který se rozhodl s temnotou jednou provždy skoncovat a sám vyrazil na Dekhar. Jenže během obřadu byl vyrušen, vážně zraněn a rubín, kam se měla Její moc uzamknout, obsahuje pouhou část podstaty. Ovšem natolik významnou, že bez ní nedokáže svůj vliv rozšířit za hradby Dekharu. Přesto stačí, aby opuštěný Dekhar natolik znečistila a veškeré majitele znetvořila pro své potřeby - tedy především k nalezení rubínu. Filadeus se rozhodl pro ironický závěr. Rubín přenést co nejblíže k Černé tvrzi s přesvědčením, že pod svícnem je největší temnota. Dalším problémem, mimo náš hlavní cíl nedostat do kontaktní blízkosti hradního pána coby Její inkarnaci a rubínu, je moc samotného kamene. Temnota z něj nás všechny určitým způsobem ovlivňuje. Sleduji proměnu svých druhů a po čase jsme nuceni najít své nástupce, protože naše nerudnost, ba nepřátelství, ke světu se prohlubuje. Ber proto všechna slova zde jako návod do časů budoucích, kdy nás nahradí další generace..."

Mladý Keledořan zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil chlad ve vzduchu a vtíravý pocit beznaděje. Skoro se rozbrečel. Alwarinovi se to nebude líbit.

Rozhovor jednou za život

23. června 2015 v 15:58 | PJ sokol |  Dobrodružství
Jonáš Černý drmolil a lilo z něj jak nikdy předtím. Ani pověstné dusno, které sem jednou za čas přišlo díky blízkosti Červeného lesa, nedokázalo vyprodukovat na tělnatém starostovi Athoru tolik potu jako tento okamžik. Hovořil právě s jednou z nejvýznamnějších osob civilizovaného světa - bílým čarodějem Alwarinem.

"Je mi to nesmírně trapné, pane starosto, ale považuji za důležité z pozice své autority zasáhnout," mluvila bílá záře v zrcadle. Jonáš Černý byl včas informován jedním poslem-mágem o této situaci, aby byl připraven a aby se neděsil.
"Pl-plně Vám roz-rozumím, m-mistře Alwarine," koktal ze sebe generátor slané vody a starosta jednoho z největších měst Dálav v dané chvíli najednou.
"Orazio Merone a jeho družina byli na tajné misi, která měla za úkol zničit v Athoru fungující skupinu odpadlických čarodějů. Šlo o úkol nejvyšší priority a utajení. Jistě chápete. Osoba zvaná jako Eva Varna patřila mezi tyto nepřátele Almendoru a proto byla zlikvidována také. Slyšel jsem, že jste s ní měl úzké vazby."
"Eeee-ee-eee."
Hlas v zracedle ani nečekal na odpověď a pokračoval: "Proto nemusím jistě zdůrazňovat, že vámi vypsaná odměna je v albirejských dvorních kruzích pociťována jako přemrštěná a citově podbarvená."
"Já-já ji samozřejmě stáhnu. Samozřejmě stáhnu...samozřejmě. Nevěděl jsem..."
"To by bylo velmi šlechetné, pane starosto. Naše Výsost král Walden byl ode mne již informován o činu družiny a vaší pomoci v této záležitosti. Byl nadšen, plánuje odměnu a myslím si, že by vědomí o nemístné odměně za hlavy pana Orazia, Takedy a barbara Wulfa mohly vyvolat zmatené otázky o králově duchapřítomnosti."
Jonáš Černý se vidinou odměny či dokonce povýšení sebral. "Učiním to hned, mistře Alwarine. Žádná odměna za jejich dopadení nikdy neexistovala," odpověděl rázně.
"To je můj chlapec. Mějte se dobře." Světlo v zrcadle zmizelo.

Starosta si dal zavolat svého zástupce. Ten vstoupil do dveří s cestovním tubusem na cenná psaní.
"Pane, voláte mne akorát včas, právě jste..."
"Ticho, zástupče, poslouchej! Ihned zruš zatykač a odměnu na Orazia Merone, Takedu Ooku a barbara Wulfa. Je to důležité a prioritní úkol dne!"
"Provedu, pane. A nyní mi dovolte předat právě došlé psaní. Nese pečeť samotného krále."
Jonášovy oči zasvítily. "Dej to sem."
Zástupce viděl, jak horlivě starosta rozdělal tubus, roztáhl listinu s pečetí a po pár vteřinách čtení omdlel. Samozřejmě se k němu vrhnul a začal jej probouzet, ale druhým okem četl obsah na zemi ležící zprávy:

Já, Walden, král Almendoru, Dálav, z vůle Sedmnáctky panovník nad lidem dávám tímto na vědomí Jonáši Černému odebrání titulu starosty Athoru s okamžitou platností a jmenuji na jeho místo...

Jezevci, rukavice a tři Naděje

7. června 2015 v 11:52 | PJ sokol |  Deník
Nový Amir 1. až 2. 10. 852
Družina dorazila do Nového Amiru, aby zjistila, že každý z členů má v jeho zdech nějaký problém. Největší měl ale Takeda, protože musel za všechny své kámoše zodpovídat. Ve městě se nacházeli Jezevci pod vedením Čajveje a evidentně po družině šli. To se prokázalo nočním útokem v ulici, kde i Wulf byl zasažen. Protože nešlo o střelbu z katapultu, ale jen z kuše, nadbarbar přežil. Přesto cílem družiny nebyla likvidace skřítčích lesních šelem. Šlo se po nekromantech. Zájem proto padl na zmizelého učitele předmětu "nekromantská sociální organizace" - starého Hroudy. Hrouda se prostě vypařil a jeho byt se stal jakousi časoprostorovou pastí. Kdo vejde do dveří, objeví se ve svém domově. Kdo vejde potřetí, spadne do ohromné a věčné díry. Takeda přišel s nápadem, že si byt koupí a ten se stane jeho domovem. Vše pojistil výmazem paměti všech svých dosavadních bydlišť. Úspěšně vstoupil do bytu starého Hroudy, našel pár zajímavostí (hlavně tajemnou ženskou rukavici) a při průchodu z bytu se do něj vrátil. Zkusil to podruhé a...zase. Ocitl se tak doslova v domácím vězení, kde další pokus o odchod znamená černou díru.
Krom těchto a pár dalších problémů Takashi dluží Bratrstvu garenové mysli jeden věšák na oděvy.

Nový Amir 2. až 5. 10. 852
Takeda se ze svého zajetí dostal. Byl na něj po delším rozhovoru s majitelkou zde nalezené rukavice poslán "zabiják" - nemrtvý skrze portál přímo do Hroudova obydlí. Náš mentálmág ale dobře mířenou ranou do obličeje mrtvolu omráčil a ta už nevstala. Pak se chopil teleportačního krystalu a přenesl se za svými druhy.
Ti mezitím dostali od Viconie informaci, kde se nachází Čajvej - v amirské čajovně. Wulf s Viconií a Takedou se vydali na průzkum. Wulf musel zůstat přede dveřmi, protože neprošel do skřítčího podniku. V čajovně si Viconia objednala černý té a Takashi neodolal doporučení zkusit čerstvou zásilku od nejvýznamějšího pěstitele čajů ve Zlatém lese - samotného Čajveje. Vzorek byl moc dobrý, ninju doslova hřál v žaludku. Tak moc, že jej musela Viconia vynést a s Wulfem následně dopravit k Takedovým bratrům - Bratrstvu garenové mysli - na vyléčení z otravy.
Dále již společně s Takedou, ale na chvíli bez Takashiho, se rozhodli spolupracovat s amirským zákonem. Stopa, že Hrouda byl zapleten do úzkých kontaktů s nekromanty, konkretně s jakousi Luticií, byl významný posun v pátrání. Družina byla navíc v ohrožení, zase, od Jezevců a potřebovala ochranu.
Ninjové udeřili v noci na dům Bratrstva a všechny pobili. Přišli ale celkem o pět svých mužů a následně se vypařili z města. Takeda tak přišel o novoamirskou buňku svého společenství a věděl, že o Jezevcích neslyšel naposledy. Důležitější ale byla Luticie. Skrze vazební kámen mrtvoly z Hroudova domu se podařilo zjistit její přesnější lokalitu - Athor.
Takeda si u Hroudy, k radosti především Wulfa, našel nového kámoše, kterého nazval Krasavec.

Athor 5. 10. až 21. 10. 852
Družina se různými cestami vydala do Athoru, kde pátrala po tajemné Lutícii mající na svědomí smrt starého Hroudy. A vůbec - prostě byla nekromantka. Co Khar nechtěl, v Athoru nevěděli, kde je, a navíc tu "náhodou" byla i Čajvejova družina ninjů, která se doposud po každém kontaktu s družinou ztenčila. Stalo se tak i na athorském náměstí, kde "omylem" na jednoho skřítčího zabijáka, nevinně nakupujícího zeleninu, upadl Wulf s nožem v ruce. Než náš barbar stačil vstát, skřítek ale byl "mrtev" a uklizen pod nejbližší stánek bez vědomí okolí.
Družina stopu našla trojí - předně je tu kouzelnice, oblíbenkyně starosty, která prý nikdy nic nevyčarovala. Pak manželka místního kováře, která si s někým povídá přes zrcadlo a obstarává neznámé suroviny. A nakonec znovu objevilo téma tajuplného "Temného", se kterým už měla družina co dočinění dříve, když zde likvidovala radního-nekromanta Řehoře.
Takashi se ve své tajné sledovací misi zaměřil na kovářovu ženu, kterou následně vyšpehoval, jak vstupuje v noci do jednoho z obchodů. Zde ale začal prohledávat narychlo prostory, nic nezjistil a navíc cíl ztratil z dohledu.
Takeda si zatím objednal u čarodějky schůzku, zbavil se Krasavce a stihl urazit nadávkami dva barbary.
Wulf čeká a těší se na čaj vyluhovaný z Čajveje.

Athor 21. 10. až 22. 10. 852
Takeda navštívil místní čarodějku, blonďatou dámu v modrých šatech. Ta se představila jako lovec nekromantů z Almendoru a navedla jej na stopu skrze vazební krystaly k athorskému kováři. Kameny byly prý nalezeny ve Starém Athoru dobrodruhem Dobromilem u dvou nemrtvých v kovářově zbroji. Celkově na našeho mentála udělala dojem. Ostatní o paní Evě, jak se čarodějka přesdstavila, pochybovali. Především Viconia, ale byla označena za žárlivku.
Pátrání po Dobromilovi družinu zavedlo do hospody s nejlepším pivem ve městě. To mělo překvapivě pozitivní následky, protože opilý Orazio si všiml, že Takeda má modré ruce - namočené v detekčním prášku nechávajícího stopy. Původ byl v krystalu od Evy. Jenže ten chyběl - byl z pokoje družiny ukraden. Družina logicky obvinila Evu, ale proč by si zpět kradla krystal? Opětná cesta na radnici byla poněkud konfliktní, ale obešla se bez krve, jen strážný si odnesl pohmožděnou ruku od dalšího Wulfova "náhodného pádu na cizí tělo." Starosta ale situaci uklidnil. Přeci jen družina byla banda místních hrdinů, co dopadli Řehoře. A dal jí další zelenou k pátrání, tedy i k výslechu Evy.
Čarodějka v modrém přiznala, že družinu sledovala. Nevěří prý nikomu, protože je součástí úzké a samozvané skupiny mágů z Lendoru bojující proti odpadlým kolegům, tedy i nekromantům. Družina jakž takž uvěřila a vydala se zpět po stopách Dobromila. Nalezla jej mrtvého v arvedanské kryptě. Pátrání bylo snadné - byl totiž také označen modrým práškem. On sám byl modrý v obličeji, pravděpodobně zabit nějaký jedem.
Hrobka byla stále nevykradená, mrtvý měl linthirový meč a štít se zvláštním znakem. Dále tři prsteny a sám Dobromil měl dost peněz původem ze Sarindaru.
Během mise v podzemí nahlásila sova, že Eva opouští město v kočáře. Pronásledování přineslo smrt Evy a jejího doprovodu. Wulf totiž kočár zastavil tak, že uťal ojnici a ten bez řízení se v plné rychlosti vyboural a zcela zničil.
Takašiho panter také zakousl Takedova koně, protože si myslel, že jej neumí při jízdě zastavit a jako správná "skřítčí dvojka" mu chtěl pomoct.

Athor 22. 10. až 24. 10. 852
U Orazia se začala projevovat choroba, na kterou zemřel Dobromil. Vyšetřování doktorem určilo životnost mága na dalších 24 hodin. Lék se ale nacházel v nedalekém Lese černých bříz - květina na hrobech padlých hrdinů mohla Oraziovi pomoci. Místo nebylo bezpečné, dle pověstí tam sídlili skřeti, i když se léta neobjevili.
Družina neměla na výběr. Došla bez problémů do středu lesa, kde se nacházely kopce zvané Tři bratři. Na vrcholku nejjižnějšího z nich narazila na neznámé stopy a vstup do útrob kopce. Wulf překonal nutkání jít dovnitř, protože jej o nesmyslnosti toho činu přesvědčil kašlající Orazio. Tak aspoň na vchod posadil obrovský kámen.
Květinu nalezli pod kopcem, v místě boje. Byla předána sově, aby ji co nejrychleji dopravila lékaři. Byla tma a družina chvátala domů. V tu chvíli se ozval výbuch a dříve nastražený kámen přistál vedle Takedy. Družina zrychlila a nakonec zdárně doběhla do vesnice Podlesí.
Aby problémů nebylo málo, sova sice předala lékaři květinu, ale všimla si, že strážní v noci začali vyvěšovat plakáty s podobiznami Wulfa, Orazia a Takedy po městě. Jsou hledaní z podezření vraždy a krádeže a odměna se vyšplhala na 10 000 zlatých. Do vesnice pro lék proto vyrazil Takashi. Dovednostmi jemu vlastními nakonec lék získal a Orazio byl vyléčen.
Athorská odměna ale družinu trápila a chtěla vědět víc. Především se osvobodit. Plán byl si promluvit se starostou, ale povoz s pící, kam se schovali, aby projeli do města, je dovezl ke kováři. Pašoval totiž zbraně. S kovářem měli všichni nevyřízené účty a toto je navíc zaujalo. Kováře i jeho ženu zajali a ukázalo se, že ve sklepě vyzbrojovali armádu neviditelných nemrtvých nebo golemů. Zamezili tak zničení Athoru ve jménu Temného.

Athor a Albireo 24. 10. až 15. 11. 852
Družina se zajatým kovářem a jeho ženou byla neschopná se v noci dostat z města. Wulf proto poslal pro svého známého - zloděje a kryptopyromana Divana, který měl dost kontaktů a možností je z Athoru propašovat. Podařilo se a mohl začít výslech Temného poskoka.
Nestálo to ani příliš práce. Kovář se vyděsil Takedových přesvědčovacích schopností a Takashiho sady na líčení, kterou vytáhl omylem místo sady na mučení. Zajatý přiznal, že je učněm Temného, stejně jako dříve Řehoř. Měl mu postavit armádu, se kterou by jeho pán získal Athor. Zároveň zase potvrdil, že Temný se skrývá ve Wokomotekebe, místě, kde družina zkoušela chvíli pátrat předtím, než jí byla unesena Viconia.
Takeda zkoušel skrze mentální magii zjistit, jak se kovář k Temnému dostal, ale poskládal pouze útržek paměti, kdy vchází do jeskyně za velkým obeliskem s arvedanským nápisem TARANTOR.
V ten moment zbystřil Orazio. Jeho dosavadní znalosti o Gultuře toto slovo obsahovaly. Skrze své poznámky a Takedovu platinovou knihu známou jako "Kronika Lebanie" dal dohromady vědění, že trojice míst Gultura-Lebanie-Tarantor obsahovala jakési arvedanské Naděje v boji s Kharem. Tarantor byl zaválek dobyt, Lebanie vypadala pustě, když ji družina nalezla, a Gultura byla ovšem zapečetěna a družina díky mapě znala její lokaci. Byla to stopa. Stopa zjisti, co je Temný zač. Navíc měl Orazio jakousi rudou tekutinu nalezenou v Lexe, která k tomu byla snad klíčem.
Začaly velké přípravy na vestu, ale trvaly alden kvůli Oraziově nutnosti splnit povinné zkoušky na fakultě magie. Zde si popovídal s Alwarinem, který slíbil pomoc s urovnáním situace v Athoru, Takeda mistrovi univerzity zároveň prodal "Kroniku Lebanie" a vydělal si velké množství peněz na útraty při žehlení problémů družiny. Wulf deset dní s Divanem kalili a Takashi...co vlastně dělal Takashi? Snad se to nikdy nedozvíme. Alespoň ne následky.

Alibi

21. května 2015 v 17:56 | PJ sokol |  Dobrodružství
"Pane starosto, stala se tragédie." S těmito slovy vstoupil velitel athorské stráže do obytných místností na radnici, kde se zrovna z postele zdvihal Jonáš Černý. Měl stále pyžamo, ale stihl alespoň si sundat čepici s bambulí, kterou dostal před měsícem od Evy. Připadal by si s ní jako hlupák před tímto tvrdým vojákem.
"Povídej, Silve, co se stalo." Starosta se snažil potlačit zívnutí a cekově si zachovat nějakou důstojnost. Byly ale čtyři hodiny po půlnoci a on teprve dvě hodiny spal. Nový den nezačínal dobře, pokud teda ten předchozí vůbec skončil.
"Eva Varna byla nalezena mrtvá," pokračoval velitel.
Starosta se sesul z postele na zem. Doufal v prvním momentě, že je to jen sen. "Mrtvá? Ona? Vždyť před pár hodinami jsem se s ní loučil. Ve chvatu, ano, ale říkala, že má důležité jednání v Albireu."
Kapitán na sobě nenechal nic znát a s kamennou tváří pokračoval: "Nalezli jsme její kočár pár mil od města. Havaroval, protože praskl oj. Stráž dostala informaci od osamoceného jezdce, který ji tam našel. Těla byla ještě teplá. Pospíchal sem a vše nahlásil. Moji muži tam vše zajišťují a prozkoumávají. Už teď ale mám silné podezření, že paní Eva a její doprovod byli zavražděni."
"Zavra-," starostovi naskočily na holém čele kapky potu. To musel být sen, nějaká děsivá můra z vyčerpání, jinak si to neuměl vysvětlit. Nejhorší den života.
"Ano, pane. Na místě jsme nalezli několik zvláštních důkazů. Předně oj, který byl příčinou havárie vozu, se nezlomil, ale byl uťat. Vozka, který řídil, byl nalezen mrtev o několik stovek metrů dále. Držel se opratí do poslední chvíle. Dále se v místě nehody nacházel cizí kůň, zakousnutý nějakou šelmou. Nechápu, co se tam stalo, ale nepůjde o náhodu. Majitele zjistíme. A v poslední řadě kolem místa je mnoho cizích stop a v zničeném kočáře někdo raboval."
Jonáš Černý tupě zíral před sebe, po chvíli se oklepal a podíval na Silva. "Máte nějaké podezřelé?" pravil potichu.
"Slyšel jsem, že jste zde měl včera odpoledne povyk. Dobývali se sem za paní Evou ti místní hrdinové, že?"
"To ne, to přeci by neudělali. Ano, vedli s ní nějaký spor, ale přišel mi oprávněný a-"
"Ten velký barbar, pane. Jemu podobné stopy jsme nalezli u vozu a on by byl schopen oj svým mečem přepůlit. A mí muži právě nyní ve městě zjišťují, kde jsou a co dělali před pár hodinami. Aurionově spravedlnosti bude učiněno zadost."

Kruh

5. dubna 2015 v 11:58 | PJ sokol |  Dobrodružství
Viconia čekala nějaký boj. Eva, nebo jak se doopravdy jmenovala, pro ní byla jako osina v zadku. Nemohla ji vystát. Prý jsem žárlivka..pche, vzpomněla si, co prohlásil Takeda. Viconia teď stála jako královna - s rukama v bok, v noci na planině, s větrem ve vlasech a u zničeného kočáru. I kdyby, už není na koho žárlit. Já jsem živá a ona mrtvá.
Trosky prozkoumával Orazio s Wulfem. Takeda měl spoustu práce nadávat Takashimu u mrtvého koně. U něj seděl s krvavou tlamou a přihlouplým výrazem ninjův panter. "Vždyť jsme přece skřítčí dvojka, ne?" byla nejčastější omluva Takashiho. Takeda jakoby neslyšel. Bolavá noha, tupec, idiot, debilní kočka a sto zlatých byly nejčastější slova v jeho monologu. Oba vypadali, jako zlobící se otec na syna a jeho mazlíčka za nějaký prohřešek při hraní si venku.
"Ha, něco mám," vyrušil Viconii Orazio a vytáhl z hromady dřeva koženou tašku. Otevřel ji a užasl. Byla tam spousta listin a čaroděj se hned pustil do čtení. Byli tu sami, měl čas. Wulf prohrabával ostatní tašky. Většinou šlo o oblečení. S každými šaty se tázavě podíval po Viconii a ta mu odpovídala upřeným nenávistným pohledem. Po chvíli toho nechal. Šermířka jej ale sledovala dál. Oděvy vypadaly lákavě, ale hrdost byla silnější. Najednou sebou trhla. Wulf právě zahodil něco povědomého.
Rychlým krokem došla k místu a zvedla to. Stačil jeden podrobnější pohled, aby se potvrdilo její tušení. Pro sebe se usmála a věc schovala.
"Co tam máš, Viki?" ozval se Orazio. Viconia nesnášela, jak jí říkal, ale byla schopná mu prominout.
"Něco, co mi bude slušet, pane Merone. Brzy mne v tom uvidíš. Nech se překvapit," odpověděla s dokonale hraným úsměvem. Oraziovi zrudly uši a s odkašláním se vrátil zrakem k listinám.
"Je tu dost zajímavých věcí," oznámil Bílý čaroděj po chvíli. "Ta Eva opravdu šla po kováři. Podezřívala jej z kontaktu na Temného, ale ty zprávy nejsou adresované na Lendor. Vypadá to na blamáž. Naopak dopisy jí jsou označené iniciály LT, což netuším, kdo je. Dále tu píšou..."
"Hele, mrtvá bílá kočka," vpadl do Oraziova referování Wulfův objev v kočáře.
"Dále tu píšou, že Dobromila do té hrobky poslali schválně. Asi jako odměnu za ty krystaly." Rejdařův synek ale už zamlčel, v čem ta hrobka byla důležitá a že Eva měla zájem o věci, co tam najde. "Taky to vypadá, že ty krystaly nebyly Evy a skrze ty prášky doufala, že se tak dostane k jejich původnímu majiteli. Takeda proto sloužil jako návnada."
Skřítky vychovaný mág se při posledních slovech cítil viditelně dotčen. "Takže kovář a jeho žena. Aspoň nás ta stopa dovedla k nim. Nebylo to úplně špatně," snažil se svou reputaci zachránit.
"Nebylo, Takedo, určitě nebylo. Dostali jsme správný cíl," odpověděla mu Viconia a vytáhla z kapsy nalezenou černou rukavici. "Poznáváš ji?"
Takedovi se rozsvítily oči a začal šátrat v kapsách na prokousnutém koni. Také vytáhl rukavici a přiložil je k sobě. Perfektně seděly.

...

"Viconie, má milá, klidně spi, ale poslouchej mne," ozval se v hlavě šermířky vzdálený hlas, když spala zpět v Athoru.
"Kirbegu, už jsem skoro zapomněla..."
"Jste všichni v nebezpečí, hlavně tvůj milovaný přítel."
"Kdo myslíš, že..." Drakočlověk byl pryč. Vzbudil ji Oraziův dusivý kašel.


Kam dál