Elf v nesnázích

20. května 2018 v 14:24 | PJ sokol |  Deník
Mde'gawa - Červený les - Tarantor - úpatí Zurku, 6.-8. 3. 853
Gwe doprovázel Viconii skrze Červený les do Zurku a družina je musela zastavit. Vliv Temného však zasáhl již i tuto část krajiny a průchod lesem se stal velmi nebezpečnou záležitostí. Po odražení útoku orghisů (za pomoci Strážce lesa nechajícího Takedovi dárek na památku) se skupina dostala na místo střetu dvou skupin. Jedna z nich, bíle oděných podivínů, odnesla Gweho s sebou a zanechala Viconiinu pokračovat bez něj.
Družina šla po stopě až k táboru uctívačů Temného přímo před vchodem do neznámé jeskyně nesoucí název Tarantor. Kultisté se chystali k rituálu a družina správně odhadla, že Gwe bude hlavním chodem večera. Orazio zareagoval rychle, doslova teleportačně. Ve výsledku stejně museli celou vesnici vymlátit, ale Gwe a další zajatci byli v pořádku. Hlavní kněžka téměř stihla vyvolat pomoc Temného, ale naštěstí se podařilo ostatním uniknout. I Wulfovi, který plánoval se na oltář samozvaného boha vykálet.
Gwe cestou k Zurku vyprávěl, co lze od nadcházejícího střetnutí čekat. V opuštěné pevnosti se od dob války arvedanů se skřety usídlila velká a mocná myšlenková bytost bránící oblast před jakýmkoliv zvědavcem. Gwe však zná tajnou cestu skrze horu až na vrchol. Tu však odkryla i Viconia. Na úpatí Zurku družina zjistila, že jejich bývalá přítelkyně je jen pár hodin před nimi a téměř na dosah poslednímu žijícímu arvedanovi, který si kdovíproč vybral toto bohy zatracené místo k setkání.
 

Mde'gawa

8. dubna 2018 v 11:01 | PJ sokol
Athor-Mde'gawa 5.-6. 3. 853
Družina se vyspala, ráno se rozhodla ignorovat pátrání po Viconii a směřovat přímo do Zurku za arvedanem Augustinem. Najala si elfí průvodkyni Inbutu na průchod Červeným lesem, ale ta je informovala, že trpasličí město Zurk je z této strany téměř nepřístupné, plné roklí, pastí a se zničeným původně arvedanským mostem, který byl stržen už během válek se skřety.
Družinu tyto zprávy neodradily. Měla pár hodin na sbalení věcí a během nic Takashi vyrazil na místní strážnici informovat o neúspěšném pokusu neznámého muže zničit jejich dům. Když se s doprovodem mužů zákona vraceli naši hrdinové do domu, Takeda ucítil stejný zápach jako v Kirbegově vizi a tím zachránil všechny od pohromy. Náš neznámý pachatel na ně čekal v domě s touhou je zabít. Zajali jej, avšak během vyslýchání neřekl nic zajímavého a byl předán spravedlnosti.
Imbuta vedla družinu na pokraj Červeného lesa, do vesnice Mde'gawa. Takedovi byla velmi známá, zde před rokem čekala družina na Orazia po fiasku s pašováním arvedanských artefaktů a pátrali po Temném. Nyní je náčelník vesnice informoval, že Viconie zde prošla o den dříve a poprosila jejich starého známého, elfa Gwe'drawe, o doprovod. Gwe totiž ve vesnici zůstal a dále hlídal Temného. Měl tedy nejlepší informace o jeho činnosti, ale nyní byl ztracen či ve Viconiině moci.

Muž s koňskou hlavou

18. března 2018 v 11:02 | PJ sokol |  Deník
Albireo-Athor, 4. 3. 853 do půlnoci
Orazio, Takeda a Takashi stáli před tajuplným obchodem s kuriozitami a bavili se, jak jej mají v nejbližší noci přepadnout. Nakonec Orazio rozhodl, že po špatné zkušenosti s nedávným teleportem do náruče erinského kupce, na to raději vlítnou ve dne. Součástí plánu bylo utajení ninji. Takashi si zakoupil lektvar neviditelnosti s dobou trvání až deset hodin, vypil jej celý a zmizel, aniž by si zjistil, jak zase odmizet. Oba čarodějové s ním následně vstoupili do obchodu a začali dělat zvídavé zákazníky, čímž upoutali pozornost prodavače. Takashi mezitím prohledal patro obchodu, sahal na co se dalo a u jedné zamčené kliky spustil poplach. Za pár okamžiků se v domě objevil další muž, nazvaný Giorgio, a začal prostor prohledávat. Prodavač se dále věnoval čarodějům. Takashi unikl tajnou chodbou do albirejské stoky, na kterou náhodou narazil ve sklepě.
Mezitím čarodějové netušili, jak si Takashi vede, ale věděli, že jsou v domě správně. V zoufalství zahájili nátlak na prodavače. Skončilo to bojem. Orazio zasypal Giorgia kamením ze stěny domu a Takeda...se ubránil prodavači. Když chtěl prodavač z osamoceného boje proti mágům uniknout na ulici, byl Takedou pacifikován, omámen a vrácen zpět do domu s úsměvem na rtech.
Orazio se v patře dostal za zavřené dveře, nalezl zrcadlo, kde si promluvil s odrazem Kirbega o tom, kdo má legitimnější nároky na Viconii. Diskuze skončila otevřením Závoje do stínového světa a pomalým příchodem krakena. Povinnost-Spravedlnost-Síla u Orazia zvítězila nad "sbal prachy a vypadni" a společně s Takedou bránu zase zavřeli návalem vzájemné lásky. Když z domu utekli, Kirbega u zrcadla kontaktovaly zbylé spojky Khara v Albireu a drakočlověk se ukázal jako krajně nespokojený s jejich výsledkem. Ať už si o jejich následné smrti myslíme cokoliv, díky tomu má Takedova organizace Garenové ruky nový dům v Albireu.
Pro další postup je důležité, že Takeda na chvíli spatřil minulost, či budoucnost při zavírání myšlenkové brány: Viconii zabíjející elfa, slavící lid v Athoru, povědomou vesnici v Červeném lese a rozmazaného muže s koňskou hlavou, co následně na Takedu zaútočil a tím jej z vize probudil.
Díky Alwarinovi se družina dostala do Athoru teleportem. Přímo do víru oslav bohyně Mauril, které se odehrávaly formou maškarních slavností po celém městě. Tím hned dobrodruzi odhalili význam dvou Takedových vizí.
Mezitím, co mágové pátrali v ulicích po pánovi s koňskou hlavou a zjišťovali, žda Viconie Athorem prošla, Takashi byl naložený ve vaně bývalého Řehořova domu. Svým úžasným instinktem zároveň zvládl v domě odhalit spiknutí v podobě trpasličí nálože v podlaze a spatřit zabijáka, který to udělal. Ten však stihl uniknout.
 


Satén

28. ledna 2018 v 14:30 | PJ sokol |  Deník
Albireo 3. až 4. 3. 853
Družina přespávala v hostinci Zlatá husa, která začala hořet. Že šlo o událost úmyslnou dokázal výbuch na náměstíčku před hostincem, kde se zatím sešel dav čumilů společně s evakuovanými klienty hostince. Cílem útoku byl Orazio, který marně pátral po ztracené Viconii. Naštěstí přežil, ale skončil ve špitále s popáleninami a vnitřním krvácením.
Takeda, Takashi a Wulf se snažili útočníka dopadnout a následně vyslechnout, což se podařilo s přispěním Lamiusova kněze. S překvapením zjistili, že útok na Orazia měl naopak Viconii krýt. Se zmateným výrazem se Wulf s Takedou odebrali za Oraziem (Takashi mezitím běžel za alchymisty pro lék na uštknutí škrtičem), kde Takeda Oraziovi přečetl vzpomínky na poslední minuty před požárem. V nich spatřil hádku s Viconií nad Gulturou, Viconiin odchod, následné otevření dveří bez možnosti identifikovat původce a následně myšlenkové temno do požáru. Oraziovi se také ztratil deník z Lexy, první pramen družiny k cestě za Gulturou pocházející z Pokle Mokle.
Další pátrání vedlo družinu do ohořelých trosek Zlaté husy, kde nalezla mrtvolu ve Viconiině pokoji, ale odmítla uvěřit, že jde o naší šermířku. Neměla totiž náhrdelník, který nikdy nesundávala z krku. Stejný náhrdelník měl mimochodem i chycený útočník, ale zářící, jakoby aktitovaný. Takeda začal podezřívat z účasti Kirbega.
Družina nalezla krom ohořelé mrtvoly i Kurátor, který Viconia nedávala z dohledu (dán k opatrování Guiscardovi) a tajemnou látku nasycenou magií s rozmazaným písmem. Tu mágové identifikovali jako exotického původu z oblastí na východě a detekovali podobnou magii v Albireu hned 6x: na univerzitě, v Pelsově domě, v domě bohatého sběratele ve Zlaté čtvrti, na přístavním tržnici ve stánku za cenu pár zlatých (a s neznámým aktivačním slovem uvnitř), Sarindarské kolonii a v dom poblíž Zlaté husy. Posledně zmiňované místo - prapodivný obchod s orientálními předměty, se stal plánovaným cílem družiny na hlubší návštěvu. Pátrání o ztracené Viconii pokračuje.
Orazio během svého bezvědomí přišel o hotovost v hodnotě 300 zlatých.

Potkané osoby:
investigativní mág a mentor Silvia Joachim Dragunovič
Lamiusův kněz neznámého jména
Hostinský ze Zlaté husy neznámého jména
pan Hektor, sběratel ze Zlaté čtvrti

Za Gulturou

20. ledna 2018 v 17:11 | PJ sokol |  Deník
Tabitské vrchy 15. 11. - 24. 11. 852
Družina se v Albireu během balení na cestu za Gulturou setkala s Vukem Čerevem, kterého zde nechala v hospodě při minulém pobytu. Vuk vypadal, že trpí těžkou závislostí na alkoholu, což se časem nejednou potvrdilo. Členové ale měli sociální cítění a trosku vzali na cestu s sebou.
Hned v Tabitu se objevily problémy. Wulf s Vukem zapařili jako za starých času, ten větší se porval v hospodě a byl vykázán za město. Tam je ráno Orazio s Takashim a Viconií našli v hostinci páté kategorie u cesty. Nenapadlo je nic lepšího, než pozvraceného a špinavého Vuka hodit do místní řeky. Že neumí plavat poznali po několika vteřinách, kdy se neobjevil nad hladinou. Wulf pro něj skočil, vytáhl jej na břeh a při umělém dýchání pozapomněl na svou nadbarbarskou sílu a zlomil mu sedm žeber. Cesta do Gultury, která měla být dle Oraziových propočtů někde mezi Ještěrčími vrchy a Zelenými bažinami, se tak protáhla o další den, kdy byl Vuk magicky léčen.
Pětice vstoupila do Tabitských vrchů, kde narazili na masakr několika poustevníků zbrojnoši místního lenního pána Briana er Daerlen. Ti smrt zdůvodnili temnou magií, kterou starci ovládali. Takashi však nepřiznal, že těsně před smrtí posledního z nich, který unikl z osady, mu byl do ruky strčen temně rudý rubín se slovy "Nesmí se...". Družina se rozhodla Briana navštívit poté, co v okolních vesnicích zjistila, že nenávratně mizí lidé, hlavně děti. Takashi začal být z ničeho nic nerudný a byl přesvědčen, že Brian je nekromant.
Sídlo lenního pána přivítalo družinu nečekaně depresivní atmosférou. V Černé tvrzi vysoko na skále se pohybovalo jen sedm zbrojnošů a Brian sám. Nikdo víc. Orazio a spol. ale byli řádně uvítáni a u večerní tabule proběhl krátký rozhovor. Zvláštní bylo, že Brian vypadal na třicet, ale i nejstarší poddaný v Tabitských vrších si jej na hradě pamatuje od svého dětství.
Když se vydal Brian spát, družina se vydala na průzkum. Obzvláště podezřelá byla věž, která měla vstup opatřený pastí. Jak pátrání pokračovalo, nepodařilo se družině své činy utajit a nejen přičiněním Vuka proběhla otevřená konfrontace s Brianem a zbytky jeho gardy.
Jenže než doopravdy začala, stala se podivná věc. Brian náhle padnul a z jeho úst se vynořil temný stín, který se spojil s jemu podobným vypuštěným samovolně z Takashiho rubínu. Jako by se oba dostali do kontaktní vzálenosti, uvolnili se a spojili se v jeden velký. Brian, sešlý jak smrt sama, byl mrtev, gardisté utekli a na nebezpečně vypadající stín nad nádvořím zůstala družina sama. Boj se ale neodehrál. Stín se ponořil do země, Černá tvrz z ničeho nic zavřela bránu a začala se otřásat a rozpadat. Všichni utíkali, teda až na Vuka, který běžel zachránit alkohol ze sklepa, ale zachránili se (pokud k tomu počítáme i zlomeninu obou dolních končetin a do krve sedřené hýžďové svaly po jízdě ze skály). Dole, na úpatí skály pak družina viděla opět onen stín nad rozpadlou tvrzí, který se naposledy ponořil do země a následná tlaková vlna ovála vše v okolí. Jakoby se stín spojil se zemí a nikdy znovu nepovstal. Stromy z ničeho nic začaly opadávat.
Zadumaná družina tak opouštěla zvláštní místo a cestou Vuk jemně prozradil, že u sebe má jakési spisy z chatrčí zabitých poustevníků, které plánoval využít k určitým potřebám, ale myslí si nyní, že se budou hodit asi i jinak. Teda mohly se hodit.

Tabitské vrchy a oblast jezer 24. 11. - 3. 12. 852
S blbou náladou se družina prokousávala upadajícím lesem v Tabitských vrších a vstoupila do oblasti jezer plné bažin, vody a komárů. Když kráčela podél Velkého torského jezera, ohromné mnohakilometrové louže, viděla jakousi věž na druhé straně. Zájem o ní vedl k diskuzi v jedné z hospod v Lipníku, rybářském městě na břehu, kam družina k poledni jednoho dne dorazila. Místní prozradili, že jde o nezvyklou věc - věž se tu objevila zhruba před půl rokem z ničeho nic a její obyvatelé nereagují na pokusy o komunikaci. Takedovi a spol. to samozřejmě přišlo divné, navíc, když se zde má nacházet potopené tajuplné arvedanské město Zibar, možná hledaná Gultura. Viconie ke všemu informovala, že Kirbegův kontakt zde má nějaké zprávy. Byla to pravda, jakýsi tajemný muž se s nimi sešel a řekl, že ve věži je nekromant a tím hodil Takashimu na oči červený hadr.
Nejdřív si pochutnali na hunce duhové, místní rybí specialitě exportované do celé země, a vyrazili na ostrov. Věž se ukázala stará, bez vchodu a nedobytná. Navíc je překvapila atmosféra kolem, měli chuť jeden druhého nesnášet, což Takedovi přišlo zvláštní. Ukázalo se, že hromadění emocí umožní odkrýt vstup do věže. Objevili se všichni v jeskyni a napadla je skupina nemrtvých ghúlů. Ti hlídali místnost s čarodějkou Xandrou, mladou a odvážně se bránící nekromantkou, která téměř unikla skrze studnu.
Družina nyní plánuje výslech a získala její zápisky k prostudování. Také se obává, že ke Gultuře vedou Kirbega, protože cestují s Viconií. Všichni též mají neustálou chuť na polívku z pytlíku a vejci od Wulfa.

Lipník a Ještěrčí vrchy 3. 12. - 7. 12. 852
Výslech nekromantky se poněkud zvrhnul. Takeda donutil Xandru dešifrovat její deník jen proto, aby se ze stránek vytvořil nečekaný teleport přímo k Temnému. Ten, černé oči ve tmě, evidentně o družině nevěděl a otázal se své akolytky, zda uspěla. Takeda zaváhal a odpověděl záporně. Všichni se náhle vrátili do věže, kde nalezli Xandru spálenou na uhel.
Plán byl prohledat dno jezera a najít stopy po Gultuře. Od starosty Lipníku si obstarali kolíčky na plavání pod vodou (s neznámou dobou trvanlivosti) a vyrazili. Nález překvapil jejich nejbujnější představy. Opravdu našli celé potopené arvedanské město. Po několikahodinovém průzkumu nalezli v bývalé knihovně mapu, kde ale vedle tohoto místa je zobrazeno ještě jedno - zhruba v polovině Ještěrčích vrchů. Lépe odpovídalo pozici z Oraziovy mapy.
Cesta zpět byla náročnější - skrze studnu to již nešlo, protože někdo sabotoval východ a sebral družině jídlo. Ven z jezera se nakonec všem podařilo dostat a v Lipníku začali pátrat po možných nepřátelích. Dle stop mělo jít asi o tři muže.
Jenže v hospodě slečny Máni došlo k nečekané situaci. Z jejího chování Takashi usoudil, že jde o nekromantskou akolytku. I přes snahu Wulfa a Takedy tomu zabránit, byla další den šenkýřka Máňa mrtvá.
Takeda zavelel nalézt druidy, kteří se v okolí města prý pohybují. Z nich se vyklubali "spiklenci", kteří byli oním Kirbegovým kontaktem, protože se snažili o likvidaci nekromantky. Také oni chtěli zabránit družině vynoření z jezera, protože střeží tajemství města.
Družina přislíbila, že udrží jazyk za zuby a druidi oživí Máňu. Oznámili ale, že se může na svět vrátit jiná, protože mozek je poškozen.
Výsledek se ale družina nedozvěděla, protože spící Máňu položila do postele v hospodě, přidala větší obnos peněz a vyrazila ihned pryč z města směr Ještěrčí vrchy. Wulf díky své orientaci měl tušení, kam jít. Na jednom z kopců pak všichni objevili dokonale ohlazený pískovec ve tvaru desetimetrového vejce, který doslova rezonoval magií. Nikdo nepochyboval, že jsou na místě.

7. 12. 852 (vstup)
Mágové rozluštili symboly na ohromném kameni ve tvaru vejce a celá družina vstoupila dovnitř. Ocitla se, k překvapení všech, uprostřed lesa. Nedaleko ovšem Oraziova sova odhalila ruiny neznámého města a naši hrdinové se k němu vydali. Cestou byli přepadeni celkem dvakrát myšlenkovými bytostmi a v samotné Gultuře jich bezpočet hlídal ulice.
Věděli ale kam jít. Cestou totiž narazili na arvedanský nápis v kůře stromů odkazující na místo ve městě. Zde našli tajný poklop a místnost s Arvedanem - posledním přeživším z Gultury. Představil se jako Augustinus a svým příběhem nikoho nepotěšil.
Gultura byla jedním z míst skrývajících Naději či jinak Spásu, která se nazývala Mysl. Tarantor v Červeném lese měl Smrt a Lebanie v Džungli zase Zemi. Tato trojice měla zachránit Arvedany před zkázou z rukou skřetů. Nebyla ovšem použita, ale nehotová zapečetěna v nitru měst. Augustinus navíc dodal, že postupem času se Naděje v líhni "porouchaly" a například zde v Gultuře Mysl přivolala a ovládla myšlenkové bytosti, čímž město zničila.
Když mu Orazio ukázal deník z Lexy, což se ukázalo jako velitelství Gultury, přidal k tomu také červenou tekutinu v nádržce, kterou měsíce nosil s sebou. Augustinus se rozzářil a pravil, že toto je tzv. pojistka - jed schopný Mysl zabít.
Vznikl tak plán, kdy jedna skupina se vydá do chrámu v Gultuře odlákat pozornost myšlenkových bytostí a druhá se proplíží do paláce, kde Naděje pobývala a aplikuje jed do nádrže. Akce se vydařila a družina se sešla v Augustinově příbytku.
Při čekání na Arvedana, který pomáhal vlastní formou, nalezla na stole jeho zprávu "Sejdeme se v Zurku" - místu napojenému na Tarantor podobně jako byla Lexa ke Gultuře. V Tarantoru totiž dle všech stop sídlí Smrt, družině známá jako Temný. Jeho identita se konečně odhalila.
Jenže než vyrazila na další cestu a popřemýšlela, co vše arvedanského si z Gultury odnese, nad hlavami se jim zjevil žlutý drak.

10. 12. až 24. 12. 852 (Tetovaní)
Družina se rozhodla necestovat s Alwarinem přímo do Albirea, ale vzít koně a jít standardní cestou. Vejce, tedy vstup do Gultury, bylo přeneseno do parku univerzity v Albireu. S velmistrem cestoval pouze Orazio, který byl "pozván na drobnou konzultaci dějů uplynulých" a oznámil, že na zbytek počká na škole.
V Tabitu, den před příjezdem do Albirea, čekala na všechny zpráva od Roberta Stantena: "Jdou po vás nekromanti." Družina se proto rozhodla do města proniknout kanalizačním systémem, užívaným dříve v práci pro Vlado Dadana. Problém ale nastal, když Wulf, přesvědčený o svém neomylném orientačním smyslu, zabloudil. Nejdříve vylezli v sarindarské kolonii, kde téměř zabili zde se nacházející stráže a poté dorazili k ceduli "zákaz vstupu", aniž by Wulf upozornění uměl přečíst. Naštěstí zasáhl Takeda a společnými silami došli k domu, který měli pronajatý od Oraziova přítele. Ten ale lehl popelem.
Zmatená družina vyčkávala ve stokách a plánovala v noci navštívit Roberta. Jenže do kanálu jim kdosi hodil otrávený granát a všichni raděj utekli a začali jednat hned.
Robert ve svém sídle uvedl družinu do situace - prý se po ní vyptává dvojice potetovaných zabijáků, kteří mají nechvalnou pověst všude po Taře i Lendoru. Jejich spojení s nekromanty odpovídá mrtvým, které zanechali. Takeda tak přišel s plánem do akce zapojit ATS a vlákat zabijáky do pasti. Almendorská tajná služba souhlasila, zajistila lidi a místo, ale pomoc se ukázala jako nedostatečná. Asasíni byli velmi silní - jeden byl znalý meče a druhý, respektive druhá, zase ohnivé magie. Navíc si první z nich nedělal příliš hlavu s rozseknutým bokem od Wulfova meče. Přesto družina souboj vyhrála a donutila dvojici utéct. Pronásledovala ji do sarindarské kolonie a nakonec až ke Královské řece, kam vedla odpadní stoka (a pašerácká cesta) z Lebaiova paláce. Finální konfrontace se ukázala nad síly zabijáků a družina z ní vyšla vítězně. ATS hrdinům dala k dispozici nový dům pro pobyt v severovýchodní části města.
Wulfova garenová hvězdice, kterou dostal od jedinéhoživéhoaldebrananasvětě, se ukázala jako výbušná při kontaktu s cílem a byla zahozena Takashim při obraně svých pozic před hořícím povozem. Orazio bude opakovat semestr a nikdo neví, kde je Viconie.

Za zrcadlem

5. ledna 2018 v 16:34 | PJ sokol |  Dobrodružství
Orazio se po návratu do pokoje okamžitě odebral k umyvadlu. Pouze odhodil batoh a hůl hned za dveře a s bolestivým výrazem se podíval na kousanec na předloktí. Kohoutkem pustil proud studené vody a s úlevou pod něj strčil bolavou ruku. Ty krysy mu daly zabrat! Děvče je však v bezpečí, děsivé cosi mrtvé a Východní čtvrť snad zase na pár hodin bezpečnější.

Bezmyšlenkovitě a plný únavy sledoval proudící vodu, která smíchaná s krví tvořila kouzelné obrazce, než se odebrala do albirejské kanalizace. Bylo v tom cosi uklidňujícího, uspávajícího.

Najednou ucítil vlhkost na rtech a novou krev v umyvadle. Musela mu začít téct z nosu. A ta bolest v hlavě! Instinktivně se podíval do zrcadla nad umyvadlem a s hrůzou zjistil, že nevidí obličej svůj, ale jakéhosi starce s potměšilým úsměvem.
"Mistr Orazio!" promluvil stařec, "rád vás zase vidím!"
Mladý čaroděj zamrkal překvapením: "My se známe?"
"Ale samozřejmě! Spojuje nás historie posledních měsíců, mistře Orazio. A také jedna žena." Orazio cítil, že poslední věta ze starcových úst zazněla v rozzlobeném tónu.
"Mám paměť na tváře, ale je mi líto, vás si nevybavuji. Potřebujete pomoc? Něco vám...eee...dlužíme?"
"Dlužíte?!" obraz starce se naježil, "dlužíte mi všechno, co jsem pro vás udělal! A já si to vezmu již brzy zpět! Berte to jako varování."
Obličej zmizel a místo něj Horazio viděl smršť obrazů. Všechny poznával. Úsměvy na tvářích domorodců v Pokle Mokle, explodující balkon pod Garlebem v sarindarské kolonii, dámu v červeném, albirejského zlatníka v kolečkovém křesle, kterého obvinili z nekromancie, černou tvrz na okraji bažin, arvedanskou mapu s pozicí Gultury. Gultury! To vše zakončil pohled na hořící Sintar a žlutého draka chrlícího oheň na všechny strany. Poslední jeho dech směřoval přímo na Orazia. Ten instinktivně uhnul.

Meroneho probudilo bouchání na dveře. Měl mžitky před očima. Hlava jej bolela a dotykem zjistil, že mu teče z čela krev. Musel snad uklouznout a praštit se hlavou o umyvadlo. Pomalu vstal a s obavami pohlédl do zrcadla. Rána byla malá a už se sbírala. Zůstane jen mohutná boule. Zarazil se, když si uvědomil, že mu z nosu krev neteče a ani netekla. I umyvadlo bylo prázdné. Ten obličej! Muselo se mu to všechno zdát, když omdlel.

Bušení na dveře zesílilo a ozval se i hlas. "Orazio?! Jsi tam?! Orazio!" Byl to Takeda. Takhle rozrušeného Orazio svého přítele a člena Garenové mysli již dlouho nezažil.
"Orazio otevři! Pro dobro světa, otevři!" Čaroděj váhavě opustil jistotu opěrného bodu v podobě umyvadla a pomalu kráčel ke dveřím, které hned otevřel.
Za nimi uviděl Takedu s Takashim a ten jediný pohled na ně stačil, aby pochopil, co se děje.

Kocovina

24. srpna 2016 v 13:16 | PJ sokol |  Dobrodružství
Kirbega bolela hlava. Byl to již skoro alden, co se navrátil z bažin a stále měl bouli nad levým okem jak hrom. Služebnictvo se mu raději klidilo z cesty nebo v jeho přítomnosti bylo co nejkratší dobu. Nebylo divu. Před pěti dny dal jednoho upálit, protože po příletu do něčeho zapáchajícího šlápl. Vyhodnotil to jako pozůstatek špatně uklizeného kobylince. Vyhodnotil to špatně, bota mu smrděla již z pevniny. Bruntovi to sice život nenavrátilo, ale aspoň mu Kirbeg dovolil mít řádný pohřeb. Snad to Lamius vezme v potaz.
Kráčel dlouhou chodbou plnou arvedanských štítů z doby, kdy dobýval knížectví. Tehdy na ty trofeje byl hrdý. Nejedna mu připomněla sílu a zoufalství nepřátel, kteří bránili do posledního dechu vše, co jim ze starého světa zbylo. Starého světa... Kirbeg si nyní připadal v jejich kůži. Ne, že by bránil svět těch odporných pašeráků, skřetů a dalších přisluhovačů Khara, ale myslel svůj svět, který se po staletí zuby nehty snaží vrátit a znovu prožít. A nyní mu zase unikl. Byl nejblíž ze všech pokusů!
Hlava jej rozbolela ještě víc. Myslel si, že stačí ovládat vztek, ale jisté návaly zoufalství měly stejný efekt. Opravdu byl tak zoufalý? Opravdu už není žádná jiná varianta? Gultura nebo nic? Tušil, že to není pravda, ale nesnášel neúspěchy. A Gultura se stala neúspěchem. Desítky let snažení vyšly vniveč jen kvůli podcenění Alwarina a pocitu jistoty, že má tu mladou skupinku v hrsti... Skoro se nad tou myšlenkou pousmál. Ano, neovládat je, spolupracovat! Dát jim co potřebují, podporovat je. Každý z nich má nějaké cíle a touhy. Jeden chce znalosti, druhý peníze, třetí pomstu, další naservírovat miliony nekromantů. Dokonce i...
Ta vzpomínka byla jak rána bičem. Zastavil se, na patě otočil a vydal se novým směrem. Nalezl správné dveře a začal stoupat po točitých schodech do nejvyšší věže komplexu. Ta neměla střechu, ale díky magii odolávala všem rozmarům počasí. Místnost pod širým nebem byla prázdná. Až na prostředek. Zde se nacházela skleněná rakev s krásnou ženou. Nacházet se v jiném světě, tak by jeden řekl, že to musí být Sněhurka. Kirbeg ale žil na Asterionu a toto byla jeho milovaná, kterou vždy horoucně miloval. Nechtěl ji ztratit, chtěl aby se vyléčila. Přistoupil blíže a dotkl se skla. Netušil kolikrát již jejímu obyvateli sliboval, že se opět políbí a že udělá cokoliv, aby se to naplnilo. Udělal to dnes opět.

Do místnosti nikdo neměl přístup. Nikdo. Byl za to nejpřísnější trest. Jen Kirbeg věděl, co se zde nachází a jak jeho drahá Filemína vypadá. Nacházet se mezi naší družinou, tak by jeden řekl, že to musí být Viconia.

Intermezzo ve Zlaté čtvrti

21. března 2016 v 7:59 | Muerte |  Deník
Družina byla nejprve vykopnuta z domu od ATS, která potřebovala ubytovat nějakého tajemného potentáta. Rychlý odchod nepovažovala celá družina jako fér řešení. Část družiny, ta mstivá a panovačná část, donutila tu podpantofláčtější se nějak pomstít. Na Oráziovo smradlavé kouzlo asi dotyčný mocný potentát jen tak nezapomene…
Družina se tedy rozhodla oblažit svou přítomností Roberta Stantena, věhlasného zbrojíře a Wulfova kumpána od flašky v jedné osobě. Ten zrovna přesídlil do Zlaté čtvrti a už už by si užíval klidu s ostatními mocnými Asterionu, kdyby mu za souseda nevybral osud alchymistu Milaxe.
Kolem magikova domu vznikla podivná kouzelná bariéra. To by Robertovi nevadilo, kdyby se jí Milaxovi kolegové z Pelsova Domu nepokoušeli prorazit všemi dostupnými prostředky. Mezi ty se bohůmžel řadil i dvoukolák skřítčích výbušnin, který chtěli mágové stůj co stůj použít, protože bariéra, napájená z neznámého zdroje byla velice odolná.
Mezitím se Zlatou čtvrtí šířily podivné úkazy a cech žumponorů měl pohotovost. I Viconia zjistila jaké to je, když Vám z kohoutku místo teplé vody začne téct krev.
Že se tento nechutný úkaz přesně schodoval s dobou použití silných kouzel proti bariéře si zatím nikdo neuvědomil.
Družina si seřadila problémy podle palčivosti a jala se přesvědčovat mágy, aby nevyhodily do vzduchu půl čtvrti. To bylo obtížné, ale nakonec se to podařilo, když si družina opatřila od Alwarina podílní list Pelsova domu. I mágové musí poslouchat akcionáře... Exploze byla odložena na příští večer. Do té doby musí družina přijít na to, co se u Milaxe ve vile stalo.
Družina se rozhodla do vily dostat z podzemí, což Viconii umožnilo pátrat po tom, kde se vzala krev ve vodovodu. Do starých arvedanských stok se neodvážili ani nejotrlejší žumponorové. Těm praktickým mužům to nemůžeme zazlívat, protože doteď vodovod a kanalizace ve Zlaté čtvrti fungovala bezvadně, tak proč se šťourat v něčem, co funguje víc jak 2000 let?
Celý systém stok byl značně robustní, takže sice neodolal Velkému zemětřesení, ale dokázal pracovat i poškozen. Jen cesta nebyla z nejpřímějších. Družina narazila na golemy, kteří systém udržovali v chodu, opravovali, čistili, odkalovali a bojovali s vetřelci. Hnusnými, patrně nemrtvými stvůrami, které se ve stokách objevily. Orázio, patrně vyveden z konceptu tím, že nemá svůj 18 svazkový arvedanský slovník, Rukověť čarovníka ani Bestiář lovců přízraků nepoznal Orghise, nižší nemrtvé. Další znamení, že zde řádí zákeřné temné síly zůstala družinou ignorováno...
Nakonec se družině podařilo Orghise vybít a zároveň nenaštvat golemy a dostat se k Milaxově domu. Bariéra ale byla i zde. Ale byly na ní napojeny jakési podivné trubky. Další věci byly ještě podivnější. Jedna parta golemů trubky rozebírala a jiná zase skládala dohromady. Už se schylovalo k boji s golemy, když Orázio objevil magické symboly na trubkách. Trubky vedly do jakéhosi bazénku, který evidentně čistil vodu.
Orázio objevil symboly na golemech a rozhodl se zkusit je přeprogramovat. Vše se nakonec podařilo a golemové poslušně přeskládali trubky tak, aby se energie odčerpávala z bariéry a ne naopak.
Než se mohla družina začít bavit o tom, proč část golemů oslabovala bariéru a část se jim v tom snažila zabránit, proč když do bariéry bušila silná kouzla tak z vodovodu tekla krev nebo jak bazén vlastně čistí vodu a proč jsou v podzemí nemrtví, tak Orázio teleportoval družinu za slábnoucí bariéru.
V hlavním sále se družina střetla se zjevně hysterickou manželkou Milaxe. Alespoň tak to viděl Wulf a zareagoval jako civilizovaný seveřan a zkusil praštit hysterku mečem (naplocho, je přece civilizovaný). Hysterka která předtím křičela, že chce zachránit se meči vyhla s nadlidskou rychlostí a s řevem se vrhla na družinu.
Hysterka nebyla hysterka, ale, jak se ukázalo, upírka. Očarovala Milaxe, provdala se za něj a kdyby její kouzlo neprohlédl, určitě by ve Zlaté čtvrti spřádala své nekalé plány. Čaroděj věděl, že nemá šanci upírku zabít a tak se jí pokusil uvěznit v bariéře a spáchal sebevraždu. To se ale družina dověděla až z jeho deníku po bitvě s upírkou, která se ale od počátku nevyvíjela dobře.
Upírka byla neuvěřitelně rychlá, silná a vládla mocnou psychickou magií, jak ostatně okusil dříve Milax a během bitvy Wulf, který chvíli nedobrovolně bojoval proti svým přátelům. Viconii zase upírka donutila zhroutit se strachem. Když už došla všechna kouzla, když už upírka používala Orázia jako krevní banku, když už byla situace zoufalá a družina skoro hodila ručník do ringu, tak Takashi konečně trefil upírku mrazící hvězdicí a stvůra konečně zemřela.
Mágové z Pelsova domu byli celí žhaví prozkoumat Milaxovo mistrovské dílo, artefakt, který udržoval magickou bariéru. Družina by z celé situace měla jen almužnu od Roberta, když tu Wulf upozornil na "drobnost". Že by totiž mágové měli zaplatit daň z takového nového artefaktu. Vzhledem k předpokládané astronomické ceně artefaktu, který úspěšně spojoval arvedanskou a lidskou magii nabídli mágové Wulfovi za mlčení drobnou kompenzaci: Milaxovu vilu ve Zlaté čtvrti v hodnotě několika tisíc zlatých.
Teprve v následujících týdnech mágové z Pelsova domu poskládali celou skládačku. Upírka musela přes bariéru ovládnout část golemů a s jejich pomocí se pokusila bariéru oslabit. Její zlé působení se přes golemy při "dobíjení" dostalo do magických zásobníků z arvedanských stok. Ty nějak proměňují splašky v magickou energii a jako vedlejší produkt čistí vodu. Při velkém odběru magie do bariéry pak kvůli zlé tvárnosti vypouštěly místo čisté vody krev. I výskyt Orghisů vypočítali v Pelsově domě na 97,367% jako důsledek výskytu upírky. Ale na tuhle důkladnou vysvětlující zprávu padá prach v archivu Pelsova domu hned vedle deníku nebohého Milaxe, na rozdíl od čerstvých zakázek na magické bariéry, které nestíhají mágové vyřizovat.

Námluvy s Kirbegem

2. prosince 2015 v 20:36 | PJ sokol |  Dobrodružství
Takashimu docházela trpělivost. Schovávali se v podzemí, diskutovali nad různými alternativami a ten drak na obloze neustále řval a řval. Jako legenda v boji s nekromanty neměl strach, ale také věděl, jaké jsou jeho možnosti. A ta nestvůra mezi ně nepatřila...alespoň ne teď. Souhlasil proto s většinou - pokusit se z Gultury tajně odejít a dostat ke kamennému vejci. Wulf jediný byl ostře proti. Prý již měl zkušenost s drakem. Ostatní ale namítli, že ne s postavou legend, o které se vyprávěla jen samá negativa. Nakonec každý pobral, co mohl - někdo knihy, jiný mapy, další zbraně. Všichni mlčeli. Věděli, co je v sázce a soustředili se.

Žlutý drak se pohyboval velmi nízko. Přelétával nad zničeným městem a evidentně něco hledal. Družina vylezla z domu, Takashi hodil na hradbu lano a pomalu každý šplhal na druhou stranu. Když poslední Takeda dopadl na zem, vydali se v řadě za sebou do koryta vyschlé řeky. Sova z bezpečné vzdálenosti hlídala draka a informovala o jeho pohybech. Zatím vše vycházelo na výbornou.

V polovině cesty, když přebíhali dno bývalého toku, se jich náhle dotkl ohromný stín. V zápětí všichni padli na kolena pod neuvěřitelným tlakem v hlavě. Chytili se za uši a některým začala téct krev. Drak s dunivým dopadem přistál před nimi a kolem něj se rozvířila mračna prachu.
"DOBRÁ, DOBRÁ, KOHO TO TU MÁME?! NAŠE VĚRNÁ DRUŽINA."
Nápor psychické energie ustal a naši hrdinové se otřesení začali pomalu zvedat, aby pohlédli monstru do očí. Nebylo to příjemné. Oči na hlavě planuly ohněm, tupý čumák jen zvýrazňoval řady vysokých a ostrých zubů, z žluté tvrdé kůže vystupoval bezpočet trnů a dvě ohromná křídla sahala hluboko do lesů, kde povalila několik stromů. Jeho délka přesahovala snad sedmdesát metrů.
"MĚL BYCH VÁM SNAD I PODĚKOVAT. STALETÍ PÁTRÁNÍ A PŘITOM STAČILO POTKAT VAŠI PŘÍTELKYNI. MĚL JSEM JI VĚŘIT UŽ OD ZAČÁTKU. NEVADÍ. JEDNO JE JISTÉ, VAŠE ROLE SKONČILA A JE ČAS SE ROZLOUČIT."
Kirbeg se nadechoval a Takashi si v krátké vteřině všiml, že každý z družiny reagoval na okamžik, který měl přijít, zcela jinak. Takeda zavřel oči, Orazio zanadával, Wulf sevřel pevně rukověť svého meče a Vuk zadoufal v magickou ohnivzdornost svého nového spodního prádla. Jenže žlutý drakočlověk svůj čin nedokončil. S překvapením výrazem dech v sobě zarazil a pohlédl na nebe. Nic víc nestihl. V mžiku mu totiž na těle přistál plnou vahou jiný drak - menší, na pohled mladší a zářivě bílý. S řevem, nebo snad s posměchem, se mu zakousl do krku a Kirbeg se začal svíjet. Družina měla co dělat, aby zápasící dvojici uskočila z cesty do relativního bezpečí lesa. Nikdo ale za stromy nedokázal odolat opětovnému pohledu na souboj titánů.
Mezi dvěma draky bylo něco víc, Takashi doslova cítil chvění reality, jak se v jeden boj koncentrovala staletí vzájemné nenávisti. Prosil saly, aby se nenarušil Stínový závoj a Gulturu nenavštívil nový proud myšlenkových bytostí. Věřil, že by byly děsivější než ty, které zde nedávno potkali. Z myšlenek jej vytrhl pronikavý řev žlutého draka, který se díky své větší síle konečně vyškubl ze sevření a vzlétl do vzduchu. Bílý jej okamžitě následoval a duel se přenesl do nebes. Pohled na to byl děsivý a fascinující zároveň. Dva kolosy se proháněly po obloze a brzy bylo jasné, že každý využívá jinou taktiku. Kirbeg čerpal ze své velikosti a snažil se neznámého zachránce družiny doslova sestřelit z oblohy. Nálety a plameny z tlamy ovšem Bílého draka míjely, protože ten byl obratnější a obezřetnější. Evidentně přešel do defenzívy, kterou střídal s krátkými výpady. Nikdo na zemi se neodvažoval odhadnout, jaký bude výsledek. Ani mocný ninja.

Po pár minutách Takashi uslyšel nalevo prasknutí větve. Pohotově a ladně skočil do blízké kapradiny, kde si narychlo upravil neposedný pramen vlasů, a když se vynořil, vrhl ke zdroji zvuku hvězdici. Ta se zabodla do stromu hned vedle hlavy neznámého starce. Jeho počáteční překvapení se změnilo v hněv a zpražil skřítka pohledem. "Tak to jste trochu přehnal, ne?" odpověděl.
Na ta slova reagovali všichni a odvrátily pohledy od dračího souboje. "M-Mistře Eldrosi? Co zde děláte?" otázal se evidentně šokovaný Orazio.
"Zachraňuji vaše mladý zadnice, Orazio. Hněte..."
Poslední slovo zaniklo v děsivém zvuku. Všichni pohlédli zpět na nebe a spatřili neuvěřitelný výjev. Oba draci byli do sebe zakleslí a padali k zemi. Náhle z lesa, asi kilometr od nich, vystřelil modrý pruh světla a dvojici příšer zasáhl. Chvíli se nic nedělo a poté jeden z draků zmizel. Zbyl pouze Bílý, který s velkými obtížemi brzdil křídly pád a pár desítek metrů nad zemí se konečně zastavil. Naposledy zařval a o pár sekund později zalétl za členitý horizont hor. Najednou se Takashimu zdál svět nesmírně tichý.
"Tak na co čekáte?" ozval se znovu stařec.
Wulf přivřel ostražitě oči. "Můžeme mu věřit?" pravil po chvíli tichým hlasem, který mohli slyšet jen přátelé v okolí.
"Já si myslím, že ano. Kdyby byl nekromant, tak by jej moje hvězdice..."
"Takashi, drž hubu!"
Skřítčí ninja chtěl něco Oraziovi naštvaně odpovědět, ale jakási mocná síla mu to nedovolila.

Stoupali do svahu a Orazio se starce pokorně zeptal: "Kam jdeme, mistře?"
"Stačí se zaposlouchat, Orazio. Hned ti to dojde."
Takashi neváhal, zastavil se a napnul uši. Náhle se mu zdálo, že v dálce slyší hurónský smích. Na jeho původ si musel počkat dobrou půlhodinu stoupání. O to víc byl překvapen, když nalezl pár metrů od kamenného vejce sedět další dva starce - oba v cestovních úborech a zarostlé bílými vlasy a vousy - co se něčemu celí mokří od potu smáli. Když spatřili družinu, zazubili se na ni.
"Mistře Alwarine," promluvil zaražený Orazio, "to vám vděčíme za záchranu na poslední chvíli?"
"Nejen mně, mladý Orazio," odpověděl jeden ze starců. "Tady můj dobrý přítel Rami má mnohem větší podíl."
"Přeháníš, Alwarine, nebýt tvého kouzla, kdo ví, jak by Kirbeg pokračoval." Druhý stařík byl menšího vzrůstu a Takashimu se zdálo, že jeho slova jsou upřímná.
"Ne, Rami, tvé iluze opět zachránily svět. Vážení, představuji vám svého přítele Ramiho. Orazio jej zná z univerzity, kde externě přednáší kouzla vizí, iluzí a halucinací. Právě on je původcem toho skvostného bílého draka, který se utkal s Kirbegem."
Orazio horlivě přitakal, ale vypadal, že až následně přemýšlí, zda Ramiho vůbec někdy potkal.
Rami vstal a uklonil se. "Nyní jste již v bezpečí, pánové. Prosím, přisedněte a najezte se do sytosti. Jistě musíte být vyčerpaní." Družina poslechla a všimla si, že Eldros po příchodu nelenil a rozložil kolem chléb, uzeninu a vaky s vodou.
"Opravdu to byl Kirbeg, pane?" otázal se po několika soustech jídla Takeda.
Alwarin se smutně usmál. "Ano, mladíku, byl to on ve své hrozivé podobě. Ale je pryč, zahnán, alespoň dočasně. Jeho dosavadní četná aktivita v oblasti konečně dostala smysluplný rámec."
Orazio hleděl do země a Takashi si všiml, že urputně zadržuje hněv. "Ale vrátí se. Vždyť ví, kde Gultura je a jak se do ní vstoupí. Řekl něco o Viconii. Že nás zradila!"
"Prrr, mládenče," obořil se Eldros. "Právě Viconia vás všechny zachránila. To ona nás našla poté, co ji Kirbeg dohonil a nutil vyzradit vaší polohu. Bránila se mu, utíkala, schovávala. Kvůli tomu lehl popelem celý Lipník. Nakonec ji získal, spoutal svou myslí a přečetl si vše, co potřeboval."
"Ano," pokračoval Alwarin, "a z mně nejasného důvodu ji pak nechal naživu. To není jeho styl, že, Rami?"
Třetí muž zavrtěl hlavou. "Vůbec není, Alwarine, a to mne nutí zjistit proč. Velice, velice nestandardní postup. V případě Kirbega samozřejmě."
"Každopádně se Viconia ukázala jako statečná žena. Buď rád, že tvůj výlev vzteku neslyšela. Na toho parchanta zahrála divadlo a sebrala mu toto." Alwarin sáhl do kapsy a všem ukázal žlutý amulet ve tvaru draka. "Jakmile nás zcela vyčerpaná našla, díky tomuto jsme věděli, co se děje. Kirbega jsme pak sledovali až sem."
Orazio se zamračil: "Ona vás našla? Kde? Nestihla přeci dojít až do Albirea."
Eldros na něj upřel tvrdý pohled. "Náááhodou jsme se nacházeli na hradě uprostřed Tabitských vrchů, kde kdosi hloupý probudil k životu velké zlo a my jej museli opětovně spoutat. Navíc za chvíli zjistíte, jak jsme si poradili s přístupem sem. Budete mile překvapeni."
Mladý čaroděj ztuhl a zabořil pohled do nejbližšího stromu. Takashi cítil, jak se snaží ve studu doslova propadnout do země.
"To vyřešíme později, Eldrosi," ukončil tíživé ticho Alwarin, "nyní nás čeká lepší část." Zašátral opět v brašně a vytáhl poloprázdnou láhev červeného vína.
"Máme všichni asi den či dva dovolenou a toto místo vypadá nesmírně zajímavě. Nikdy jsem tu nebyl. Co kdybyste nám dělali průvodce a já vám na oplátku slibuju, že nebudete na suchu?"
Vukovi se rozšířily oči.

Jako za starých časů...

16. listopadu 2015 v 16:10 | PJ sokol |  Dobrodružství
Alwarin se opřel o kolena a zhluboka dýchal. Do temene jej za chvíli začalo pálit slunce. Podíval se na něj a musel se smát. Radost ho tak ovládla, že byl donucen si sednout na zaprášenou zem, čemuž se původně chtěl vyhnout. Špinavým rukávem si otřel pot z čela. Byli hotovi. Dovolil si i zavýsknutí.
"Jsem rád, že máš dobrou náladu, bratře. Už mne nebavilo se poslední aldeny dívat na bouřkový mrak." Eldros zrovna vycházel ze sklepení na nádvoří bývalého hradu.
"Bylo zkouškové, Eldrosi. Nemůžeš se divit," odpověděl stále se smějící se Bílý čaroděj.
"Dobré vědět pro příště, že ke smíchu ti pomůže porážka temných sil."
Alwarin zvážněl. "Byla to naše chyba, Eldrosi. Můžeme na Orazia a ostatní nadávat, jak chceme, ale oni by si s tím nikdy neporadili. Vše padá na nás. To zlo, ať už bylo odkudkoliv, se usídlilo hned vedle nás. A my si toho ani nevšimli."
Eldrose něco napadlo a pobaveně řekl: "To ale neznamená, že bys svému chráněnci odpustil všechny ty zkoušky. Víš, vypadals opravdu rozzlobeně cestou sem."
"Samozřejmě že ne. Teda neodpustím všechny. Náš milý Orazio evidentně potřebuje přezkoušet z percepce magie. To, že si s tím neuměl poradit je jedna věc, ale měl poznat, že je to něco zlého a nad jeho síly. Eldrosi, však víš sám, že toto se učí v druhém semestru. Takhle bude chodící bomba na problémy."
"Třeba to neudělal on osobně. Jen si vzpomeň s kým chodí. Ten barbar, nanicovatá slečinka, prapodivný mág-or v kimonu...o, bohové...a pak ten skřítek! Můžeš si jen tipnout, která časovaná bomba exploduje dřív. Já vsázím na toho bláznivýho rádoby zabijáka nekromantů. Slyšels ten vtip, co se o něm už v Albireu šíří?"
"Neslyšel a je mi to jedno. Orazio si je má držet pod pokličkou a nevypouštět při každém drobném problému."
Eldros se posadil vedle Alwarina a odněkud vytáhl láhev červeného vína. "Dobře, brachu, je to tvůj chráněnec, tvoje zodpovědnost. Však víš, kolikrát jsem ti říkal, že to je jak hlídat děti ve školce."
"Vím, Eldrosi. Jenže já v něm vidím sebe, když jsem byl mladý."
"Jo, ale tys to narozdíl od něj ve finále přežil."
"Však on je taky mezi námi, tak nedělej zbytečně brzy závěry."

Tím diskuze ustala a dvojice starců seděla potichu na nádvoří zničeného hradu uprostřed Tabitských vrchů. Démon, který oblast nedávno posedl, byl poražen a život se do lesů vracel. Začali zpívat ptáci, slunce hřálo, listy na stromech díky užité magii urychleně rostly. Jen pevnost byla jednou velkou ruinou. Ne, že by to někoho trápilo. Alwarin použil skoro nejsilnější magii, co znal, a Eldros po boji prozkoumal podstatu temného stínu. Neobjevil o jeho původu mnoho, ovšem alespoň dokázal zamezit návratu. Místo se ze staletého prokletí nejspíš nikdy nezregeneruje, ale každého návštěvníka tu nejspíš chytne maximálně deprese. A koncentrace emocí na takovém opuštěném místě bude mizivá. Teď, po hodinách soustředění a boje, byl čas na zasloužené víno. A chutnalo nejlépe za poslední roky.

"Řekni mi, Eldrosi, proč toho Orazia nemáš rád." Alwarin začínal pociťovat dobrou náladu.
Nejvýznamější teoretik magie Čtyř království se zachmuřil přemýšlením. "Víš, že to je spíš iracionální? Taková prevence proti možnému zklamání," odpověděl po chvíli.
Alwarin pokýval hlavou: "Máš pravdu. Jsem rád, že jsi má pojistka."
"Věřím, že si jej vychováš dobře, ale soustřeď se také na jeho druhy. Toho Takedu bys měl vzít do učení též. Má potenciál, ale také vysoké ego, nutkání ovládat a nebýt ovládán. Musí se proto paradoxně hlídat. Mentální mágové jsou skoro všichni stejní, už je poznávám od pohledu. Nejpozději po prvních pár větách rozhovoru. Pro tu blondýnu..."
"Viconia, jmenuje se Viconia," skočil mu do řeč Alwarin.
"Pro tu blondýnu," zvýšil hlas znechucený Eldros, "mám obavy je Orazio ztracen. Viděls jak se k ní má? A ona?"
"Odkdy seš krom teoretika magie ještě psycholog?" Alwarin se usmál a dal si další dva doušky vína.
"A kdo má být jiný? Časoprosoráci? Nedej bohové materialisti?"
"No přece mentální."
"Na mentály zapomeň. Jak jsem řekl, pro ně existují nejdříve oni samí a pak až zbytek."
"Eldrosi, až budu chtít na stará kolena svůj psychologický profil, přijdu za tebou."
Teoretik magie se ušklíbl: "A ten den vejde do dějin univerzity jako konec přátelství Eldrose a Alwarina."
"Dobře a co zbytek? Takashi? A ten barbar...eee...Wulf?"
"Četls staré mýty arvedanského světa? Mluví se tam o ragnaroku, potopě světa, sedmi ranách, Bílé zimě, rybím muži a jezdcích apokalypsy. Přemýšlím, co z toho od nich přijde jako první. Celkově řečeno, ten Orazio přitahuje samé exoty."
Alwarin se zahleděl na pestrobarevného motýla, který mu proletěl kolem hlavy. "Vidíš to moc černě, víš to?"
"Ne, ti dva zahubí nejdřív tvého miláčka a pak zbytek světa. Na, napij se."
Z lahve zbývala zhruba čtvrtina. Alwarin měl pocit, že tak tomu bylo od samého začátku. Pokrčil rameny a přiložil hrdlo ke rtům.

Největšímu žijícímu mágovi, rektorovi univerzity a expertu na arvedanské artefakty začala být zima. Otevřel oči a viděl, že slunce zapadá. Ležel na zemi a nejspíš usnul. Eldros nikde nebyl. Nahmatal hůl a pomalu se zvedl. Náhle uslyšel od západu kroky. Snažil se rukou zastínit oči, aby viděl. "Eldrosi? Jsi to ty?"
Nikdo neodpovídal. Alwarinovy oči si zvykly na světlo a spatřily obrysy ženské postavy. Přicházela od brány do nádvoří, v ruce měla meč a kulhala. Po pár krocích upadla, ale zvedla se a pokračovala v klátivé chůzi dál směrem ke starci. Nakonec nevydržela a zase spadla. Tentokrát již nevstala.
Alwarin se rozeběhl k ní. Pár metrů od ženy dostal tušení, že ji zná.
"Eldrosi!" Alwarin věděl, že potřebuje přítelovu pomoc. Byl v léčení zběhlejší jak on.
Poklekl a otočil nově příchozí na záda. Zadýchaně na ní hleděl a hledal známky života. Dýchala, málo, ale dýchala. Eldros se najednou objevil vedle něj.
"Byl jsem v kuchyni. Všiml jsem si, že tam zbylo jídlo a tak jsem chystal večeři. Je to..."
"Ano, to je Viconie. Něco se stalo."
"Ukaž mi ji, Alwarine." Eldros si mladou šermířku zběžně prohlídl. "Nemá žádné viditelné zranění. Krvácí z nosu a úst, oči má podlité a doslova se peče zaživa. Muselo jít o mentální útok." Zvedl se a chytil ji pod rameny: "Pojď, odneseme ji do jedné z místností v hradě."

Viconia pomalu otevřela oči a vyděsila se. Nečekala, že první, co spatří, budou obličeje dvou starců.
"Odpočívej dítě, jsi v bezpečí," řekl klidným hlasem jeden z nich.
Viconia poznala druhého. Musel to být Alwarin. S úlevou vydechla, co jí bolavé tělo dovolilo.
"Ne...nemohu odpo... Orazio a ostatní... Musíte..." S námahou sáhla do záňadří a vytáhla drobný předmět. Podala jej mágům.
Eldros věc převzal a všiml si, že blondýna opět omdlela. Otevřel pěst a zasyčel.
"Alwarine? Chvátáš zpět do školy?"
Alwarin se do Eldrosovi dlaně podíval. Pak zavřel oči a dlouze vydechl.
"Ne, ale na toto budeme potřebovat pomoc. A vím jen o jediném člověku, který jí je za daných okolností schopen."

Kam dál